Ačkoliv album Sbohem a řetěz k nedožitým padesátinám Filipa Topola (1965–2013) vzniklo nejen jako dílo různých umělců, ale navíc jako koláž dvou loňských koncertních záznamů z pražského Lucerna Music Baru a festivalu Eurotrialog Mikulov a studiových dotáček, zní překvapivě soudržně. Pojítko přitom tvoří nejen repertoár Psích vojáků, který k Topolově poctě nacvičili Echt!, Plastic People Of The Universe, Už jsme doma, Krch-off s Pavlem Zajíčkem nebo Garage. Ten ostatně všichni zúčastnění přepracovávají osobitě, každý si vybral z Topolovy poetiky to, co je vlastní i jemu. Tmelem se stal spíše pocit uměleckého i lidského spříznění interpretů. Což platí nejen pro souputníky Psích vojáků, ale i pro muzikanty mnohem mladší. Důkazem budiž naléhavost, s jakou pojala píseň Volá mi známá kapela Květy. Nebo písničkářka Stinka, která „do party“ výborně zapadla skladbou… samozřejmě Stinka.
Vzpomínat se má v dobrém a pokud možno vesele. I tenhle ideál se tribute albu podařilo splnit, patosu slyšíme úměrně málo. K nejkouzelnějším momentům patří skladba J. P. Belmondo. Že ji od Psích vojáků neznáte? To si jen Zuby nehty s hořkým humorem přepracovaly Topolovu Marilyn Monroe z ženského úhlu pohledu. Sílu písně Žiletky zase podtrhuje fakt, jak plně působí v aranžmá fenomenálního nadžánrového hudebníka Josefa Klíče jen pro violoncello a zpěv. Totéž platí pro fragment Kiliána Nedoryho v podání dua Andrej Polanský with talented friend Emül Langman. Opravdu důstojná vzpomínka a upřímně řečené sbohem. Album by ovšem stálo za vydání už jen díky bonusové písni, archivní koncertní nahrávce Krylovy trvalky Bratříčku, zavírej vrátka v podání Psích vojáků. Málokdo (vlastně mě momentálně nenapadá nikdo) dokáže interpretovat Karla Kryla opravdu přesvědčivě a z hloubky, ovšem Filipovi Topolovi se to povedlo. Jedna okolnostmi tísněná mysl pochopila druhou.
Indies MG, 2015, 55:40