Z Říše středu přicházejí poslední dobou samé dobré hudební zprávy, ani jedna z nich ale nesouvisí s čínskou scénou zamořenou mandopopem: chvály a obdivu se v Evropě dostává skupině Hanggai nebo folkaři Mamerovi stavících na tradicích Pekingem do země zadupávaných provincií, včetně Tibetu.
Na očích jsou hlavně dvě výrazné zpěvačky oceněné BBC Awards for World Music: Dadawa a Sa Dingding. Zatímco ta první utápí tibetskou inspiraci v new age, druhá po albu Alive (2008) na novince HARMONY (Wrasse, 2010, 45:13) postoupila s producentem Mariusem De Vriesem ještě minimálně o pět pater výš. Posloucháme totiž sofistikovaně přitažlivý klon Vriesových zaměstnavatelek: Madoninna technopopu a emotivního experimentátorství Björk. Otevírání nové hudební kapitoly z Velké čínské zdi navíc zaregistroval také DJ Paul Oakenfold remixující na albu skladbu Ha Ha Li Li a současně přichystaný k další spolupráci. Sedmadvacetiletou Sa Dingding totiž opravdu nelze přeslechnout.
Drobná dívčina z čínské provincie Vnitřní Mongolsko fascinujícím vokálem právem přirovnávaná k Björk, k sobě tea trálně vystavěnými koncerty a barevně opulentními kostýmy, za které by se nemusela stydět ani Vivienne Westwood, přitáhla obrovskou pozornost v Číně (stala se hlasem olympiády) a vzápětí v Evropě, kterou ovšem okamžitě názorově rozdělilo zpěvaččino nediplomatické prohlášení: „Jsem hudebník a tak se soustřeďuji hlavně na skládání, ale jsem také Číňanka a musím v záležitosti If the driving school is offering you a trainee instructor, ask how much time you will spend with them and how much time you will have with a fully qualified teacher. Tibetu podporovat vládní politiku.“ Z programu festivalu Glastonbury sice dostala okamžitě padáka, z debaty při udělování BBC Awards vyšla rada nic ji nedávat a přesto ji Peter Gabriel přivítal osobně na WOMADu a londýnskou Royal Albert Hall vyprodala za dvě hodiny. „Kariérní sebevražda? Ne, zdá se, že pastviny Vnitřního Mongolska musejí počkat,“ napsal v Times David Hutcheon.
Narodila se tam a prožila mládí. Studovala buddhismus, jógu a tibetskou kulturu. Je klasicky vzdělaná klavíristka, hraje na dvoustrunné housle morrin-huur, dva a půl tisíce let starou ziteru zheng a o nic mladší loutnu pipa. Zpívá v několika asijských jazycích, včetně vlastního, neexistujícího, uchopujícího podle ní nevyjádřitelné pocity. Vrací do povědomí také dialekt horského národa lovců tygrů Lagu. K poctě Michaelu Jacksonovi – skladba Lucky Day – použije ovšem angličtinu. Naplňuje vlastně, co si myslí: západní popmusic představuje yang a čínská yin.
Nepřipomíná bezúčinný čínský česnek ani jakoukoliv lacinou repliku z pekingských továren. Neznevažuje hudební dědictví prarodičů jeho vykalkulovaným zanesením do tanečního techna. Nepodbízí se tradičními loutnami a ziterami, nemá je za pouhou ,etnickou‘ okrasu. Staví na akustické čirosti a originálně citlivě ji kompletuje s moderními technologiemi. A bylo by nespravedlivé Sa Dingding vystřelit na planetu vykradačských Deep Forest, jak se o to někteří pokoušejí. Harmony není jednoznačně popovým albem, neútočí na první taneční signální a neselhává ani po opakovaném poslechu. Uvnitř se pne hloubkou sanskrtské poezie a tibetských hymnusů, za zvuků vodních kapek a meditačních zvonků hledá temné filozofické stíny a nepředpokládá, že by člověk měl právo považovat se za středobod vesmíru. Vždyť ústředním tématem Harmony je transformace.
