Sotva pětadvacetiletá servírka z amerického Portlandu před pěti lety usoudila, že je čas infiltrovat svět mužského rock’n’rollu a pořádně ho chytit za koule. Což jsou její slova. Vypadá jako rezervovaná učitelka z katolické školy, taková ta s dlouhým pravítkem, přísným kukučem a silnými brýlemi. I de mode šaty na loňském festivalu v Rudolstadtu postačily, aby jeden přidal do kroku. Než začala zpívat a spustila kapela. Pak už nezbývalo, než se držet rady Woodyho Allena, že pokud chcete správně slyšet hudbu, musíte to dokázat činem: u Sallie Ford to znamenalo natřásat se celý koncert pod palbou rock’n’rollu, rockabilly, blues, surfu, a poslouchat vzpurně rašplovitý hlas. A není snad řádků o ní napsaných, aby nezmínily vlivy Toma Waitse, Wandy Jackson nebo Carla Perkinse. Ale to je jen mediální hra, důraz na výjimečnost její vokální a skladatelské dravosti.
Dcera uznávaného loutkáře Hobeyho Forda nevsadila ovšem na retro: druhé album Untamed Beast získalo na důrazu garážovým punkem a drsným slovníkem; na odiv dávanou svobodou akcentovanou sexy narážkami a na její věk vzdorovitým existencialismem, jestli něco takového k rock’n’rollu vůbec patří.
Twistujete na parketě, vyhazujete holku do vzduchu jak v Šakalích letech, ale do radosti to má daleko. Jasně, ty texty.
„Nechci prstýnek, ani slib. Dej mi něco skutečného a upřímného. Tahle generace žije ve lži a falši. Já se s tebou chci jen válet v posteli a jestli je to romantický, to je tvůj úhel pohledu,“ zpívá Sallie naléhavě v hodně smutné, pomalé Roll Around jen za doprovodu akustické kytary a působí zranitelně.
V blues Shivers se také odkopává, spíš ale prosí: „Nechci, abyste mě naučili rock’n’roll, naučtě mě, jak se mám cítit.“
Vyřizuje si to „s chlapama“, to určitě, vždyť sama přiznává, že „žárlivost je nezkrotné zvíře a taková šelma v ní žije.“
I nejpřítulnější, něžně odezpívaná Paris vysílá zřetelné signály: „Sedím v tom nejromantičtějším městě a nedokážu tě dostat z hlavy. Jsi jako parazit. Myslím, že jsem zase v průšvihu.“
A zeppelinovsky rozjetá Lip Boy, to už je rána mezi oči: „Tvoje rty jsou jako hovno.“
Utíká do minulosti a vyznává se také z touhy žít v 50. letech – bez internetu a mobilů. Ale asi žádná z tehdejších dokonalých stepfordských paniček by se bez uzardění „nesvěřila“ jako Sallie v surfrockové skladbě Bad Boys: „Jo, líbí se mi špatní kluci, ale já jsem taky jako zlobivý kluk. Můžu šukat. Můžu pít a nezajímá mě, co si o tom myslíte.“
S kapelou – Tyler Tornfelt (basa), Ford Tennis (bicí) a Jeffrey Munger (kytara) – se prý nemůže dočkat dne, až všechny žánry splynou v jeden. Rockability je divoké rockabilly, ale pevně se ho nedrží, překlápí ho do rocku a Sallie během zpěvu napodobuje štěkajícího psa: „Říkají o mně, že jsem rockabilly královna. Sakra, mně ale nebude nikdo říkat co jsem. Nejsem součástí žádné scény.“
Zatím, chce se říct. Ale kdo ví, do příštího alba třeba potká toho pravého a všechno bude jinak. Na druhou stranu, tenhle vztek Sallie Ford sluší. Taky všem vzkazuje: ta na obalu nejsem já.
Partisan, 2013, 34:01