Mary Sutton alias Saloli, indiánka kmenu Čerokézů, natáčí zajímavá alba. Svůj sólový debut The Deep End z roku 2018 věnovala hudbě pro plnější prožití stráveného času v sauně nebo vířivce, letošní následovník na labelu Kranky je věnován jednomu dni v životě medvěda. Neméně zajímavý je fakt, že pro tato témata nevyužívá akustické nástroje, ale syntezátory. V případě alba Canyon dokonce jedny jediné multitrackové klávesy Sequential Circuits. Autorka navíc klávesy propojila s delay pedálem, takže jednotlivé tóny se často opakovaně vrací jako ozvěna mezi stěnami skalnatého kaňonu. Otvírák Waterfall je intenzivním vstupem do tematiky, kdy kaskáda syntetických tónů může připomenout sílu vodního živlu, a vytváří tak zvukovou analogově elektronickou instrumentální lázeň. Jiné skladby už nemají tak abstraktní, atmosférickou podobu, ale poměrně jednoduché až hravé melodie, které by si starší posluchači mohli přiřadit třeba k televiznímu Magionu nebo Veze. To se bavíme po skladbách, které hudebně opisují medvědovo dovádění v přírodě (Yona), setkání s hadem (Snake) nebo majestátnější Silhouette (působící jako srážka Vangelise s darkwave klasiky Black Tape For A Blue Girl), při které si představuji, jak huňáč odpočívá na hřebeni hor s omračujícím výhledem do širokého okolí. Třetí důležitý faktor předkládaného materiálu je možnost přehrát kompletní skladbu naživo. Říkáte si, že se musí jednat o příliš primitivní, hudebně chudou kolekci? Saloli ale dokáže z úzkých mantinelů vydolovat maximum. Přiznat spontánní kořeny Lily Pad, jazzové vyhrávky Full Moon, nebo naopak čiré atmosférické vytržení v závěrečné Sunrise. Canyon je nenápadné, skromné album, jako dokáže být život obyčejného medvěda v lůně kanadských lesů. Autorka i díky podobnému sepjetí s přírodou dokázala s omezenými prostředky vykreslit jeho celodenní trampoty tak zajímavě, že pojmete chuť se za medvědy vydat osobně. Vždyť hned u našich sousedů na Slovensku žije okolo 1 200 exemplářů těchto majestátních savců.