Pět let velšská zpěvačka s titulem Dame nic nevydala. Už už se zdálo, že tím je její šedesátiletá kariéra skončena. Pak ale přišla s novou deskou Hello Like Before, která nabízí vše, čím Shirley Bassey kdysi okouzlila britské publikum. Ne že by to byla nahrávka pro každého: fanoušky potěší a nezaujaté posluchače osloví jen něco. Pětatřicáté album letos sedmasedmdesátileté divy má své silné momenty, jako celek ovšem příliš nefunguje. Zpěvačka se na něm tak trochu ztratila – snad chtěla až moc vyhovět sobě i ostatním.
První, čeho si všimneme, je určitá elegance, kterou si ostatně s touto interpretkou spojujeme už od dob její největších hitů z filmů o Jamesi Bondovi: Goldfinger, Diamonds Are Forever a Moonraker. První z nich se teď rozhodla oprášit – těžko říci, proč vlastně. Možná aby potěšila věrné příznivce… Díky podobně bizarním volbám působí CD Hello Like Before dojmem splácaniny bez ladu a skladu, ačkoliv jednotlivé písně se poslouchají docela dobře. Se ctí se Shirley zhostila Stingovy zásadní skladby Englishman In New York, která v jejím podání příjemně swinguje. Povedla se i svádivá písnička Fever, připomínající v tomto aranžmá asi nejvíce verzi Marie Muldaurové. A impozantně zní perla z repertoáru Niny Simone Wild Is The Wind – ta táhlá, hypnotická melodie je pro dramatickou umělkyni typu Shirley Bassey jako stvořená.
Jedním uchem dovnitř a druhým ven naopak proplouvají málo výrazné předělávky sinatrovského šansonu It Was A Very Good Year, parádního čísla Marilyn Monroe Dimonds Are A Girl’s Best Friends (duet s Palomou Faith) a McCartneyho balady Hey Jude. Jediným osobnějším vyznáním na této desce je píseň I’m Still There, v jehož textu se nesestřelitelná stálice našla, i když jde o 44 let starou věc Stephena Sondheima z muzikálu Follies.
RCA, 2014, 53:25
