Steeleye Span: Bloody Men

4_Steeleye_SpanTěžko byste v Anglii hledali skupinu, která by s takovým odevzdáním raději nabízela sebe samu, než by se pokoušela hledat nějaký zaručený způsob, jak spasit svět. Národem milovaní Steeleye Span také nebyli žádní hudební reformátoři, nebořili stylové hranice, nenechávali se vtahovat do politických témat a svou hudbu nadřazovali vždy nad sebe sama. Publikum zato oslovovali nádherně ctnostnými, pohádkově vznešenými a baladickými příběhy, z nichž si brali rozhřešení páni i kmáni. Sláva a nezměrná důležitost Steeleye Span se kdysi přenesla také do Čech. Dostalo se jim u nás stejných poct jako Fairport Convention či Jethro Tull. Tedy kapelám, zachovávajícím si pod slupkou světáctví ,kouzlo venkovského přízvuku‘, jež se rozhodly nereflektovat na okolní hudební trendy a tím naplnit motto Troufalého námořníka ze steeleyespanského alba Below The Salt: „Jsem bujný a bezstarostný, svobodný a v dobrém rozmaru; a pánové, je mi úplně jedno, co si svět o mně pomyslí.“
Steeleye Span, údajní potomci středověkých mordýřů, dnes patří převážně pamětníkům. Nikdo, ani ti nejvěrnější, už od nich nic velkolepého nečeká. Snad jediné: že se nebudou tvářit na dvacet. Neděsí vyšumělou trapností přestárlých ikon, bez uměleckých pohrom a v poctivé víře, že to má smysl, nadále pracují. Nechybí jim elán, koncertují, jako kdyby měli už zítra zemřít, a natáčejí desky, které lze shrnout: střídavě oblačno. Jenom naivní škodolibec by je také poměřoval s minulostí; to opravdu nejde, už proto, že znějí tak nějak stejně: dvě tři výtečné skladby ve starém duchu, zbytek folkrocková běžnost. Poctivá, přesto stárnoucí. Nejinak tomu je na BLOODY MEN (Park Records, 2006, 46:45; 16:07).
Ze slavné sestavy zbyla pouze odvěká vůdkyně, zpěvačka Maddy Prior s manželem Rickem Kempem a houslista Peter Knight. Veteránský bubeník Liam Genockey (Paul Brady, Ian Gillan, Gerry Rafferty aj.) přistoupil v devětaosmdesátém a bývalý kytarista Albion Bandu Ken Nicol o tři roky později. Martin Carthy si ho vždycky považoval a když se Nicol vrátil po letech ze Spojených států, snad ještě víc: „Univerzálnějšího zpívajícího kytaristu dnes v Anglii nenajdete.“ Umí kytaře přiložit pod kotel, až se heavymetalisté červenají, a naopak s akustikou navázat na nejlepší tradice anglických folkařů, Carthym počínaje. A propos, ten když se dozvěděl, že se kapela na Nicolovo přání rozhodla vrátit ke skočné skladbě Cold Haily Windy Night z druhého alba své historie Please To See The King, postavené kdysi na jeho kytaře, zaradoval se. Je navíc dost zkušený na to, aby věděl, že Steeleye Span dnes vedle Maddy táhne především Nicolova skvostná kytara.
Maddy Prior tak docela jako Ian Anderson z Jethro Tull hlas neztratila, dávnou hebkost a sílu bojovnice už v něm ovšem neuslyšíte, odevzdanou patinu ale také ne. Stále dokáže pohladit a táhnout kapelový sbor. V úvodní skladbě Bonny Black Hare dokonce rockově zhrubla, až ji málem nepoznáte.
Kemp s Knightem nepřestávají listovat historií. Oživují dávné příběhy lordů Gregoryho a Elgina, krále Sculliona, vytahují na světlo mysteriózní démony a koňské handlíře – v tom zůstanou asi navždy stejní. Díky Kempovi se také vlastně jedná o dvojalbum: druhý disk obsahuje pětiskladbový, šestnáctiminutový opus Ned Ludd, o mýtickém proletářském rebelovi z osmnáctého století, proslulém ničiteli pletařských strojů. „Zdraví vás král Ludd,“ psal prý dělníkům ve varovných dopisech, když v čele luddistů táhl na továrny.
Devatenáct alb za třicet sedm let. To je vizitka Steeleye Span. A také to, že jsou stále dobří.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *