K tomu, aby ryze jazzové trio prorazilo ze středozápadu Ameriky až na špici hudební scény, dnes zdaleka nestačí jen muzikantské kvality. A dobře to věděl i klasicky vyškolený pianista Ethan Iverson, když na přelomu tisíciletí s kontrabasistou Reidem Andersonem a bubeníkem Davidem Kingem zakládali kapelu The Bad Plus. O tom, zda se jim vyplatilo vsadit na aranžování punkových či rockových písniček nemůže být pochyb: letošní v pořadí již šesté studiové album FOR ALL I CARE (Do The Math Records/Universal, 2008, 49:70) je toho jednoznačným důkazem. A zároveň i zásadním milníkem v dosavadní tvorbě tria.
To, co dnes The Bad Plus dělají, má své kořeny v muzikantsky otevřeném konceptu pianisty Brada Mehldaua. Věhlas jeho osobitých adaptací Beatles či Radiohead jistě naznačil cestu možného směřování, byť intelektuál a mimořádný hudební vzdělanec Iverson poradit jistě nepotřeboval. A coby expert na americkou jazzovou tradici také moc dobře věděl, z koho si má vzít příklad, chce-li své trio rekonfigurovat o zpěvačku. Po vzoru Coltraneovy desky s černým zpěvákem Johnny Hartmanem měl důrazně na paměti, že hlas se nemá stát dominantou, nýbrž přisytit již zaběhnutý muzikantský výraz kapely.
Tím je v případě The Bad Plus tradiční důraz na rytmiku a silové tlaky, díky nimž bývají často označováni za tzv. power trio. Byla to však spíš vůle experimentovat s neobvyklými harmonickými postupy, díky níž King do kapely přivedl Wendy Lewisovou, za hranicemi minneapoliské altrockové scény de facto neznámou indie zpěvačku středně pokročilého věku. K ambicím i projevu jazzových hvězd má se svojí nekonformností daleko, ke zpěvu přistupuje úmyslně nevýrazně, téměř jako sboristka, a upozadění jí zcela vyhovuje. Během pražského koncertu kapely koncem října se ostatně ne náhodou často schovávala mezi rytmiku, protože zhruba tamtéž její hlas sedí i na desce. Víc než novou frontmankou je totiž Lewisová regulérním čtvrtým členem kapely.
Vzhledem k tomu, že The Bad Plus svoji kariéru vystavěli na adaptaci populární hudby, od nich čekat nelze náhlou změnu směru; přece se nebudou dobrovolně zbavovat vděčného publika. Iversonův nespoutaný živel proto jednou disonantními riffy rozdivočí Cobainův hit Lithium, pinkfloyďácké Comfortably Numb zase vyvrcholí krátkým modulačním výletem za hranice Lewisové soustředěného hlasu. Andersonovy zvýrazněné kontrabasové figury tentokrát obsáhnou třeba i přejatý kytarový riff z hitu od The Heart, nazvaného Barracuda. Mimochodem, v kontextu současného dění písně, kterou oživila taktéž přezdívaná kandidátka na americkou viceprezidentku Palinová.
Přijetí přepracovaných hitů se jako na předchozích deskách opět odvíjí od toho, nakolik je posluchač obeznámen s jejich původními verzemi. Díky přítomnosti Lewisové jsou však s originálem tentokrát svázány i texty, což usnadňuje vnímání muzikantského posunu z dílny samotného tria. Jeho melodické dekonstrukce a rekonstrukce jsou bez výjimky stále vkusné i zábavné a nikdy nepůsobí dojmem laciného jamu na známé téma. Byť samozřejmě je vždy omezuje výběr materiálu a nutnost to podstatné z každého hitu alespoň parafrázovat.
Vedle dravých basových linek mimořádně exceluje i neúnavný King, který je zároveň i iniciátorem nového pole působnosti tria: totiž moderní klasické hudby. Třeba vynalézavým beatem, na jehož základě Iverson se vší vážností přejal Stravinského smyčcovou suitu Apollon Musagete. A podobně i adaptace Ligetiho etudy nebo klavírních variací dnes dvaadevadesátiletého Miltona Babbitta stojí především na průbojné rytmice. Iverson by na daná témata samozřejmě dovedl rozvést sáhodlouhé rozprávky, se svým muzikologickým vzděláním ale dobře ví, že dekády staré pokusy o kombinaci jazzu a vážné hudby dnes často neobstojí právě kvůli stárnoucím improvizacím.
Při nesporných kvalitách nahrávky se však z rekonstruovaných rockových hitů jen těžko stanou nové standardy, jak Iverson tolik doufá. Nedostatkem muzikální vynalézavostí The Bad Plus rozhodně netrpí, jejich budování nového amerického zpěvníku tzv. moderních standardů však potřebný přesah asi stále nemá. Byť by si nic nepřáli víc než přispět něčím tak zásadním, jako byla Coltraneova verze původně broadwayského muzikálového hitu My Favorite Things.
Po boku Wendy Lewisové ale The Bad Plus znějí lépe než kdy předtím a deskou For All I Care naznačují dvě možné cesty: buďto i nadále zůstanou vždy vítanou kapelou se sympatickým repertoárem coververzí, nebo se rozhodnou svoji typicky chaotickou a tíživou atmosféru uplatnit v jiných směrech. Minimálně rytmicky výrazná podání moderní klasiky totiž naznačují možný vývoj i do budoucna. A teoreticky tedy i přelomový moment v dosavadní diskografii kapely.