Odnož švýcarských veto-records, nazvaná exchange, byla až dosud spjata bezvýhradně se zakladatelem labelu Christophem Erbem, který si ji takřka vydupal ze země a věnoval ji kontaktům mezi lucernskými a chicagskými hudebníky (včetně nemalého přínosu vlastního). Tentokrát však se spokojil pouze se svou vydavatelskou rolí a dal maximální šanci sdružení Luzern-Chicago Connection, konkrétně jejímu vystoupení na jazzovém festivalu ve Willisau v srpnu 2010, nahranému švýcarským rozhlasem a televizí. Ve smíšeném obsazení se tu na pódiu, a tudíž i na CD objevují vokalistka Isa Wiss, trombonista Jeb Bishop, pianista Hans-Peter Pfammatter, tubista Marc Unternährer, basista Ja-son Roebke a bubeník Frank Rosaly, z nichž na jiném albu exchange se objevili pouze poslední dva.
Jestliže někdo očekává od sedmi komprovizací na albu vytříbené záležitosti s náznakem definitivnosti, jak tomu někdy bývá u obdobných anglických nebo i mezinárodních uskupení, může být zklamán. Vyjmenované sexteto ho však naopak zahrne všemi možnými odstředivými šancemi, které si mohl vymyslet, jde o typicky pojaté veřejné parádní vystoupení, probručené a provrčené trombónem, který tu diskutuje, repetí, dráždí kolegy i publikum a vůbec má expanzívní úlohu, s dryáčnickými injekcemi klavíru a bicích, a občas ústí do tubotrombónové expanze. Je tu hudebně proměnlivo, přímo střídavě oblačno, protože muzikanti občas zabrousí až do evergreenové taneční rozevlátosti včetně tradičněji zaangažovaného zpěvu (Willisau Thing), aby okamžitě přeskočili do extrému (B & P) a rozeskučeli se, rozšvadronili a rozzalykali takřka do zuřivosti. Je to nezapšklé promenování, hrnoucí před sebou melodii občas až buldozerovým stylem, z něhož se natruc vymkne piano, podklepávané bicími a obšité basou do žertujícího rozkomíhání, které jako napotvoru završí medvědí bručivost a vrdlouhání vokalistky. Až pohřebně se sunoucí melodie je dopována uštěpačnými vsuvkami vypiskování a žblabuňkování, kolébavé kachní přešlapování může horempádem vystřídat roztrhaná vřava. Kontrabas dostává příležitost zejména v předzávěrečném Sirup For Sukram, kde provětrává téma tón po tónu i následným jejich nahloučením a uvede do pohybu i ostatní včetně vokalistky, která už tady nemá hlásek jako konipásek, už pouze neskatuje, ale je pojednou naprosto u vytržení (přece jenom však nezajódluje). Podobně si basa s bicími konvenuje v závěrečné skladbě, ale ani to nemá velké trvání, protože celý příběh se rozdrobí do přípodotků jednotlivých nástrojů a hlukových efektů, což zřejmě simuluje osamělého kovboje (Lonely Cowboy). Když se kovboj vzchopí, odjede cvalem a záznam vystoupení triumfálně skončí.
Ano, možná tu budete postrádat zaokrouhlenou perfektnost, na kterou jsme si už u řady improvizujících souborů navykli, ale rozkuráženost této konexe s vévodícím trombónem Jeba Bishopa vás asi chladnými neponechá.
veto-records / exchange, 2012, 51:53