Tim Motzer je zajímavá figura na hudební scéně. Velký fanda do kytarového novátorství se zhlédnul v jemném hledačství Roberta Frippa a sám si hledal delší dobu svůj vlastní rukopis. V posledních dvou letech přišel s vlastním vynálezem – dotykovou osmistrunnou kytarou, kterou propaguje, kde se dá. I jeho poslední dvě alba jsou plná jemných hmatů obou rukou po tlustém krku na pohled obyčejného nástroje, který ale díky technikou podpořenému alchymistickému přístupu k hraní má zcela odlišný zvuk a především absence sic jemného Motzerem. Jejich nápadně podobné cesty se protnuly před dvěma roky při společné výpomoci na albu Snow Borne Sorrow projektu Davida Sylviana Nine Horses. Pánové si ihned padli do noty a nápad na společné album byl na světě. Oba milují ambientní rozsáhlé kytarové prostory, a tak není divu, že čtyři takové jsou součástí recenzované desky. Dialog tradiční elektriky a dotykové sestřičky je pouze začátkem hrátek, do kterých oba protagonisté pozvali i slavného pedal steel kytaristu BJ Colea, bubeníka King Crimson Pata Mastelotta (tentokrát elektronické perkuse a kovové objekty) a elektronikou prostor rozčlenil Doug Hirlinger. Základní stavební kameny leží ale na spojnici mezi oběma hlavními muzikanty, jejichž fantazie povlává se skladbami značně avantgardně, skrze zpomalené cítění jsme ušetřeni prudkých erupcí, které jsou jakoby rozprostřené do třikrát delší stopáže. Navíc výsledný mix roztáhl veškeré emoce do rozsáhlých intergalaktických prostor, kde je protentokrát všem zúčastněným nejlépe. Ty jsou ale často čeřeny pasážemi, kdy všichni zúčastnění tlačí na pilu a tím dodávají celé kolekci potřebnou dynamiku.
To nejnovější sólová deska Markuse Reutera, pojmenovaná Todmorden 513 je, alespoň co se týče základního pojetí, jiné kafe. Komplexní dílo postavené na algoritmických kombinacích je pravým opakem živelné spolupráce s Timem Motzerem. Číslovka 513 v názvu desky je důležitá. Odkazuje totiž na základ složité konstrukce autora, který neustálý pohyb vlastní konstrukce kombinatoricky rozfázoval do pěti set třinácti harmonií. Ty se v pravidelných triádách vracejí zpět do stejného algoritmu, což vede k celkové progresi akordů kompozic, jejich zhušťování, která od jednoduchých harmonií, postavených na dvou osamělých tónech, přechází až k dvanáctitónovým harmoniím v akordech přes několik oktáv. Ze sólové instrumentace, která byla autorem zamýšlena, postupně pod rukama vyšla abstraktní práce, do které bylo zataženo smyčcové kvarteto, elektrická kytara Friedera Zimmermanna a elektronika Tobiase Rebera. Reuterovo dílo tak ve výsledku připomíná spíše než snění Roberta Frippa, soudobé minimalistické tahy Mortona Feldmana či Oliviera Messiaena. Kosmické ozvěny na čerstvě vydané desce jsou pochopitelně i přes přísné matematické zadání stále přítomny, takže zakončím příměrem Nika Bärtsche: „Kompozice desky znějí asi jako hudba, kterou by tvořil Richard Wagner po týdenní intenzivní meditaci v kosmické lodi mířící na Mars v roce 2050.“ Lepší přirovnání bych sám nevymyslel.
1K Recordings, 2010, 42:53; Hyperfunction, 2011, 60:57