Tinariwen: Aman Iman

3_tinariwenV záplavě oprávněné nadšenosti provázející třetí album AMAN IMAN (World Village, 2007, 54:18) tuarežských Tinariwen by neměl zapadnout výkřik Davida Hutcheona z londýnského Time Outu: „World music! Kecy! Slyšíte nějaký rozdíl mezi tím, co hrají Tinariwen a tím co hráli The Who nebo The Jesus and Mary Chain? Pořád jde o rock.“ Zaplaťpánbůh! Strhávání degradující a pochybovačné worldmusikové nálepky může začít. Jako kdysi, když hudbu černochů zbavili glejtu rasová a z jukeboxů u názvů interpretů konečně zmizelo ponižující barevné rozlišení na černou a bílou. World music také nepochází z ghetta. Tinariwen jsou tvrdí, nekompromisní a se vším všudy originální. Nepřemýšlejí o tom, koho vykrást, okopírovat, ,zinovovat‘. Nemají to zapotřebí, hrají rockové blues ze Sahary. A že se v něčem odlišuje? Copak Londýňan Eric Clapton zněl úplně stejně jako Muddy Waters? A pamatujete na Hendrixe a jeho černý bigbít?
Tinariwen se běžnému vnímání rocku vymykají také tím, čím prošli. Zatímco o západních rockerech se dočtete akorát tak kolikrát se zhulili, zdemolovali hotel, znásilnili holku, a když už, tak kolikrát seděli za mřížemi a v léčebnách, z příběhu Tinariwen vám naskakuje husí kůže: po nich nešli exekutoři, ale vojenská komanda, k muzice se nedostali ve školách nýbrž uprostřed bojů. V utečeneckých táborech spali s kytarou na jedné straně postele a se samopalem na druhé. Přihlíželi tomu, jak jim popravují rodiče; bez jakýchkoliv vyhlídek na budoucnost. Sebrali jim domov, ponížili je.
„Nevydávali se na cílené hudební mise, hráli pouze z touhy po pobavení, zabavení mysli a ukrácení volného času během povstání Tuaregů proti Mali,“ popisuje počátky Tinariwen v libyjských vojenských táborech jejich manažer Andy Morgan. Obdivovali Hendrixe, Dylana a marocké Nass El Ghiwane s Bobem Marleym. Svůj ,odposlech‘ konfrontovali s tuarežskou tradiční hudbou a blues Aliho Farky Toureho. Vymysleli osobitý styl, v němž tradiční akustické nástroje Tuaregů zaměnili za elektrické kytary. Jejich skladby tvořily soundtrack tuarežské povstalecké rebelie – zbožňovány vojáky, ideovými vůdci a především mládeží, čekající na vlastní saharský rock’n’roll jako na Godota. Síla tinariwenské hudby spočívala v poselství, Evropanům učarovala hypnotickou naléhavostí, magičností a úsporným bluesmanstvím. Nikdo v ní nic nepředstíral, všechno bylo pravda. Předcházející dvě alba ze skupiny učinila hudební zázrak, celosvětově přijatý i bez znalosti řeči Tamashek a obnovující víru v nesmrtelnost blues. Aman Iman (Život je voda) vzniklo v Bamaku ve studiu Bogolan, kde často natáčel Ali Farka Toure a opět se na něm podílel Plantův dvorní kytarista Justin Adams. S obměněnou sestavou a hostujícím původním kytaristou a proslulým básníkem Mohamedem aka Japonaisem znějí Tinariwen snad ještě syrověji a naléhavěji. Stroze drásavými, minimalistickými kytarami, tleskáním a ospale se převalujícím i nepříjemně bodajícími zpěvem, v účinku znásobeným sbory bičují smysly, vytrhávají z netečnosti, vtahují do podivného transu. „Připadají mi jako saharská odpověď na Grateful Dead,“ napsal Sean Barloew v Afropop Worldwide a možná na to kápnul.
Dávní seržanti tuarežské povstalecké armády navíc i tentokrát stvrzují slova onehdy vyřčená Andym Morganem: „Blues se vždycky rodilo z útlaku a Tinariwen jsou zde, aby vám sdělili důvod proč.“

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *