Má hlas jako Salif Keita s Morym Kantem dohromady. Čtvrt století ale trvalo, než se to svět dozvěděl. Tak dlouho musel v barech Burkiny Faso se zaťatými zuby na přání publika zpívat jejich skladby, přestože měl v záloze vlastní. Až na ty drogy a pobyty ve vězení přirovnávají osmačtyřicetiletého Victora Démého k americkému bluesmanovi Tedu Hawkinsovi; snad proto, že si toho oba na cestě za uznáním a slávou užili docela dost. A naděje jim svitla až po čtyřicítce. Soulově vypjaté baladické blues Djon’maya z debutového alba se stalo neofi ciální hymnou loňského WOMEXu, kde Démé s kapelou doslova každého uchvátil. Okamžité pokračování DELI (Chapa Blues, 2010, 46:15) dokládá, že Salif Keita už nemusí hledat svého nástupce: hlasem a uměním napsat hit jako dům se mu Démé naprosto vyrovná. Pohádce o chudákovi ze čtvrti bez elektřiny zazvonil šťastný konec.
Po matce je griot, otec ale o hudbě nechtěl ani slyšet, takže se Victor vyučil krejčím. Přes týden zpíval po večerech v barech, v neděli na ulici. Mihl se malijským ansámblem Super Mande hvězdného zpěváka Abdoulaye Diabatého a v roce 1989 vyhrál lokální hudební soutěž. Dostal na vybranou: letenku do Paříže nebo novou motorku s demo nahrávkou navrch. Přednost dostala motorka a ze studia sešlo. Další šance znovu v nedohlednu, než po šestnácti letech barování potkal Camille Louveleho, francouzského organizátora hudebního dění v Burkina Faso a majitele labelu Chapa Blues. „Ten chudý kluk s naprosto neuvěřitelným hlasem a truchlivě bědujícími písničkami mně nedal spát. Půjčil jsem si tisíc euro a natočil s ním album, které se okamžitě chytlo ve Francii a když Peter Gabriel Victora pozval na WOMAD, napadlo mě, že Bůh je spravedlivý,“ ulevil si vizionář Louvele.
Deli vzniklo jako předchozí album ve skromném studiu s čelními skly z náklaďáků namísto zvukových stěn. Victor totiž odmítl daleko vybavenější pařížské se slovy „kuře z vašeho dvora je vaše kuře, nepotřebujete se ohlížet po jiném.“
Znovu do mandinské tradice vmíchal salsu, fl amenco a kapverdské morny, ale bluesovější a tesknější skladby na folkový způsob převládají. Mají navíc obrovský melodický potenciál: na kytaře Issoufa Diabateho vystavěná Deén Wolo Mousso, uplakanými houslemi a saxofonem rozněžnělá, jinak rytmická Sina, nebo Ibe Siran Munlela s vypjatým doprovodným vokálem krajana Seydou Barro se vás budou držet jako klíšťata ještě hodně dlouho.
Z obvyklého mandinského afrofunku se Démé vymanil daleko bohatějším zvukem a vůlí dostát pověsti nejen vynikajícího zpěváka, ale výrazného, nenapodobitelného autora schopného zůstat v rovnováze s griotskými kořeny a ozvěnami země, která mu podala první ruku – s Francií. Akordeonista a houslista pařížské skupiny Java do skladeb vstupují s nonšalancí; barví Démého blues šansonem a ve chvíli, když se rozhodne ke zpívání svižného countryblues Maa Gâafora, přidává se s vervou také hráč na foukací harmoniku.
S mistrovskými africkými virtuozy na balafon, koru, kytary a perkuse si dokonce střihl výbušný afrobeat Wolo Baya Guelerna nigerijský saxofonista Fela Kuti.
Když se Victor Démé dočkal za debut peněz, koupil dceři kadeřnictví a tátovi zavedl do domu elektřinu s vodou. Užíval si i slávu, ale jak potvrzuje tohle vynikající album, nezbláznil se z ní. Spíš než na hvězdné hlouposti ho užije na skládání písniček, jaké už dlouho z Afriky nebyly slyšet.
