Pro někoho nejsou dvě eponymní elpíčka Vladimíra Merty z počátku revolučního roku 1989 příliš zásadní, ovšem mnozí z těch mladších (včetně autora této recenze) na ně vzpomínají jako na magické klíče, které jim v pravou chvíli otevřely dveře do písničkářova nekonečného prostoru. O křišťálově čistém zvuku živé nahrávky, která nyní vychází ve dvoudiskové reedici s osmi bonusy, nemluvě. Název LIVE MALOSTRANSKÁ BESEDA 1988 (Galén, 2010, 132:47) je střídmý jako všechno kolem: provedení, dramaturgie, reakce publika, které dostalo nemoudré varování, že se točí deska. Ovšem čím méně se člověk rozptyluje doplňujícími komentáři (žádné nejsou), tím více se alespoň činí jeho smysly.
Určitě nejsem sám, kdo se snažil dostat z dvanáctistrunky melancholické tóny Meziměsta (ve skutečnosti hraného na ,šestku‘) a lamentoval nad zoufale rychlým vybrnkáváním v písni Nebuď nikdy sám. To plus další střípky z oné éry (třeba skvělá Planeta Sebeklam z Porty ‘89) pomáhalo určovat vkus nové generace folkbluesových kytaristů, i když Mertovi současníci z pochopitelných důvodů dál oprašují žvejkavé bootlegy na stokrát přemazaných emgetonkách. „Po deseti letech gramomlčení jsme stáli před rozhodnutím, který že ,ten Merta‘ to má vlastně být?“ vysvětluje v původním sleeve-note Ladislav Kantor. „Klubový, amfi teátrový, rockový, se studiovým orchestrem atd.? Rozhodnutí nebylo lehké, nicméně téměř bleskové. Merta nejpravější, návrat k prvotní pódiové podobě: jen on a divák.“ Kantor rovněž podotýká, že nahrávání písničkáře zastihlo v pozoruhodně vyrovnané formě. Realizace těchto dvou alb byla zkrátka šťastným krokem, ačkoliv sám Merta zřejmě žádný zázrak nečekal. „V omámení odporné střízlivosti jsem dojel do Besedy, rozložil si vedle sebe ruskou kytaru a italskou dvanáctku s českými strunami a začal hrát,“ píše po letech bez sentimentu. Jenže začít hrát a být dvě hodiny lepší než kdokoli jiný z českých folkařů, ba i rockerů, není ani trochu samozřejmé, a proto – alespoň pro mě – zůstává ,živáč‘ z Besedy i po dvou dekádách stejně silným zážitkem.
