Galén, 2022, 70:23
Člověk by neměl omílat samozřejmosti, ale snad pro mladší z laskavých čtenářů: Jedním z milionu neodčinitelných vin totality byla nemožnost přirozeného fungování kultury, rockové scény zvlášť. Zatímco ve svobodném společenském klimatu by osobnosti formátu Vladimíra Mišíka a členů Etc… vydávaly alba třeba ročně, v udušené atmosféře (ne)normalizace zůstala plejáda tvůrčích počinů nezaznamenána nebo zachycena jen útržkovitě. Což platí i pro většinu jazzrockem ovlivněného repertoáru Etc… z období mezi Mišíkovým sólovým albem a titulem Etc… 2. O to větší radost mohou zprostředkovat retrospektivní alba, poskládaná ze střípků archivních objevů a alespoň částečně vyplňující slepá místa na hudební mapě.
Pro přesnost, pět skladeb z repertoáru Etc… z let 1976 až 1977 vyšlo na 2EP Jiří Jelínek in memoriam (1987). A jednalo se o cenný artefakt, nepohodlnému formátu navzdory. Teprve CD Galénu ovšem přibližuje dané období komplexněji. Navíc rozšířené o ukázku tvorby navazující sestavy po smrti Jiřího Jelínka a odchodu Františka Francla či Vladimíra Padrůňka (příchodu Jiřího Veselého a návratu Petra Pokorného). Technicky méně zdařile živě nahrané skladby publikované na 2EP tu navíc nahrazují znovu objevené, zvukově kvalitnější snímky z pátých Pražských jazzových dnů (1977). Většina nahrávek tak vychází na CD Na okraji poprvé, navíc v pečlivě ošetřené podobě. S dříve vydanými tituly se překrývají jen některé instrumentálky pořízené pro rozhlas a SP Já mám schůzku o půl páté / Lady vamp (1977). Což není ani na škodu, ani proti dramaturgické logice.
Ačkoliv na živých snímcích nemůže být technicky vše perfektní, mají kouzlo. I v tom, že se jazzrockové spády muzikantů dařilo spojovat s Mišíkovým zemitějším bluesrockovým gustem přirozeněji, než si tehdy mysleli samotní muzikanti. Což lze slyšet právě s odstupem. Nemluvě o neopakovatelných momentech jako epizodní hostování Emila Viklického na festivalu v Pezinku.