Bratislava, 18.-21. srpna 2022
Slovenská scéna se od naší podstatně liší. Je těsněji provázaná s kořeny a na poli world music díky tomu disponuje pestřejší nabídkou. Zatímco styly z Balkánu či Maďarska jsou už dobře zmapovány, světu dosud utajená hudba ze Slovenska se stává atraktivní novinkou. A právě na konfrontaci světové a lokální scény stojí myšlenka festivalu. Jeho program má tři roviny. Showcasové koncerty slovenských umělců jsou promíchané se zahraničními umělci, hudbu doplňuje dopolední konference, mezi zvanými hosty jsou jak novináři, tak kolegové ze zahraničních festivalů. Část programu probíhala v sále Teatro Colorato s kapacitou 120 míst uprostřed bratislavského Starého města, a intimní prostředí jen urychlilo kontakty mezi účinkujícími a mezinárodními hosty.
První, čtvrteční koncert (který jsem bohužel zmeškal), obohatil narychlo přizvaný Volodymyr Voyt, jehož příjezd z Kyjeva by vzhledem k branné povinnosti nebyl možný bez speciálního povolení. Jeho nástrojem je bandura, impozantní kombinace loutny a citery se zhruba šedesáti strunami. Bandura, stejně jako menší loutna kobza, patří na Ukrajině k symbolům kulturní identity. V minulosti to byly nástroje potulných, často slepých minstrelů, kteří se periodicky stávali obětí carských či stalinských represí.
Páteční koncert zahájila Júlia Kozáková, zpěvačka ne-romského původu, která ale čerpá výhradně z romské hudby. Na prestižní londýnské School of African and Asian Studies studovala nejprve sociální antropologii, později hudební disciplíny včetně flamenkového zpěvu. Publiku představila dobře vybraný repertoár ze Slovenska s plným emocionálním nasazením a skvělým doprovodem cimbálové kapely, ale bez rutiny kavárenských ansámblů. Ricardo Silva z Portugalska, renomovaný hráč na portugalskou dvanáctistrunnou kytaru, který doprovázel Marizu i další osobnosti, na festivalu prezentoval instrumentální tvář stylu fado. Koncert doplnil detailním vysvětlením regionálních stylových odlišností mezi Lisabonem a dalším epicentrem písní fado, severněji položenou Coimbrou. Závěr patřil skupině Tabanka z kapverdské komunity v Rotterdamu. V jejím repertoáru dominoval styl funaná, který vznikl relativně nedávno, propojením akordeonu importovaného z Portugalska s africkými rytmy kapverdských kreolů.
Na sobotní dopoledne připadl konferenční program. Prvním bodem byla panelová diskuse slovenských hudebníků, po ní následovaly i pro laika zajímavé prezentace zahraničních delegátů o nových cestách marketingu v době streamování a sociálních sítí.
K vrcholům slovenské nabídky patřila Sisa Michalidesová. Ta má za sebou dvanáct alb, z nichž řada vznikla s mezinárodní účastí, včetně jazzmanů z New Yorku. Na festivalu se prezentovala především jako skladatelka, příležitostně jako flétnistka, s hudbou svého posledního projektu Commedia, který je zdařilým návratem ke slovenským kořenům. Autorka na něm spojila jazzové nástroje s barvami cimbálu, který byl v rukou původem moldavského hráče Marcela Comendanta, i akordeonu, na který hrál neméně virtuózní Marko Kukobat ze Srbska.
Jméno Guanaco Trio festivalové publikum nejspíš slyšelo poprvé, což jen potvrdilo fakt, že i z neznámých kapel lze sestavit kvalitní program. I když v sestavě hrála knoflíková harmonika bandoneon, klíčový nástroj tanga, stylový záběr této chilsko-argentinsko-australské trojice samotné tango obloukem obcházel a mapoval spíše regionální argentinské styly, včetně venkovského tance chacarera, označovaného za protipól městského tanga. Závěr večera naopak patřil hráčům světového renomé. Tarek Abdallah je virtuóz na loutnu oud, o generaci starší Adel Shams el–Din hrál na egyptskou tamburinu riqq, což je nástroj nenápadný, který ovšem umožňuje fascinující gejzíry rytmických figur. Navzdory kulturní odlišnosti vám hudba ponechávala svobodnou volbu, jak hluboko se ponořit. Je čistě na posluchači, jestli hlasy obou nástrojů vnímá jako čistý, k tanci vábící groove, anebo sestoupí hlouběji a nechá se unášet věčně proměnlivými melodickými ornamenty.
Poslední festivalový den zahájila zpěvačka Ildikó Kali, spojující autentické romské kořeny s vyhraněnou osobní vizí, která českému posluchači připomněla obdobně individualistickou Dagmar Andrtovou. Vokální linku zdobily jemné detaily, doprovod tvořila akustická kytara zpěvačky i elektrická kytara Petera Luhy. Následovala trojice Varkocs, směřující naopak k provokaci, pro kterou se nabízí termín punk-folk. Vedle zpěvačky a bubeníka v kapuci dominoval kapelník s knírem a copánky, slovensky vrkoči, dle nichž skupina získala jméno. Jeho nástrojem je brumle, kovová podkovička s jazýčkem rozeznívající vzduchovou hmotu uvnitř úst hráče. Takto vzniklé rezonance se při zesílení přes mikrofon promění v téměř industriální nářez. Pro laika je to možná šok, ale podobnou hudbu v autentičtějším kontextu nabízí už několik dekád čistě ženská skupina Ayarkhaan ze sibiřské Jakutie, kde má brumle statut národního nástroje.
Headlinerem celého festivalu byl Vieux Farka Toure, jeden ze synů už nežijícího Aliho Farky Toureho, průkopníka stylu dnes známého jako pouštní či malijské blues, který dnes patří v západním světě k nejviditelnějším výhonkům africké hudby. Páteř stylu tvoří melodické figury přenesené z afrických louten, jako je kora a ngoni, na kytaru. Do výsledku se promítá i zkušenost s americkým blues, které Afričané vnímají jako vlastní hudbu lehce modifikovanou zaoceánskými vlivy. Jiskřící zvonivé linky proudící s naprostou samozřejmostí z Toureho kytary ale nenesly ani náznak bluesové rutiny. Doprovázel ho bělošský baskytarista a Afričan na nejtypičtější perkusi žánru, vysušenou tykev vytvářející jemné rytmické pletivo. V průběhu koncertu hudba gradovala, tykev vystřídala bicí souprava, Toure vyměnil španělku za elektrickou kytaru. Vrcholem koncertu byla skladba Ai Du, kterou natočil Toureho otec před necelými třiceti lety s Ry Cooderem na přelomové album Talking Timbuktu. A pak nastal geniální zlom. Když přišel čas na přídavek, Toure sdělil, že Bratislava je poslední zastávkou jeho turné a že svůj návrat domů chce oslavit. Publikum v Klariském kostele, kde finální koncert probíhal, upadlo do taneční katarze. Proměnou prošel i Toure, kontakt s roztančeným publikem vymazal poslední zbytky čáry mezi pódiem a jevištěm. Takhle nějak to asi probíhá, když Toure hraje pro své Afričany.