Když jsem viděl dívčí vokální kvarteto Yellow Sisters živě, zdál se mi velmi zajímavý jejich hudební koncept, z velké části odvozený od afrického lidového zpěvu, ale nesnažící se o přehnanou stylovou čistotu, naopak, směřující k osobitosti, zcela odtažité od zdejší hudební tradice. To bylo celkem vzrušující. Nepříliš snesitelně na mě naopak – dámy prominou – působila jejich pódiová stylizace do rozevlátých éterických víl, doprovázejících každý tón nyvými gesty. Teď poslouchám jejich debutové album SINGALANA (Indies Scope, 2006, 51:39), jehož se dopracovaly díky vítězství v soutěži Colours Talents, na vizuální dojem se nemusím ohlížet (od vzpomínky se snažím oprostit) – a stejně nemohu být nadšen. Platí řečené v úvodu: koncept tvorby Yellow Sisters je rozhodně zajímavý. K tomu není třeba dodávat víc, než že studiové možnosti dámám ještě pomohly záběr rozšířit a přizvat i pár hostí, mezi nimiž jednoznačně vede Papis Nyass se svými reggae vstupy do skladby Bzum. Bolesti alba jsou dvě. Jedna odstranitelná, druhá méně, protože je zřejmě jednou z podstat existence souboru. Tou začnu: Yellow Sisters působí až sektářsky pozitivně. Tak pozitivně, že jim to absolutně nemohu věřit. Je to možná jen věc osobního vkusu, ale ani já si nelibuju jen v hudebních depkách. Jenže pokud někdo staví tak strašlivě na odiv své – ehm – ,pohodářství‘, napřed zbystřím, pak se osypu a nejradši bych si pustil nějakého satanistu, kdybych takové pitomosti doma měl. No, přeháním, ale je prostě fakt, že toho ,slunce v duši‘ je tady víc než u Zákopčaníka blahé paměti. A teď ta chyba, odstranitelná třeba při příštím nahrávání. Je to celé totiž tak dokonalé, až to působí studeně. Nevím, jak se to dělá, aby hlasy ladily i v poměrně komplikovaných aranžmá a harmoniích, aby se zachoval rytmus i výraz, a aby přitom posluchač neměl pocit, že poslouchá výsledek práce počítače. Od producentských rad tu nejsem. Ale vím jistě, že takovéhle slunce spíš studí. Jsem zvědav, kudy cesta Yellow Sisters povede dál, protože o jejich potenciálu nemám pochyb.
