Podobně jako v Semaforu, i v ansámblu divadla Ypsilon, mezi jehož pilíře dlouhá léta patřili Jiří Schmitzer, Marek Eben, Jiří Lábus či Martin Dejdar, hrají písničky mnohdy větší roli než souvislý dramatický děj. Mnohé z nich se postupem času dostaly i na regulérní alba svých autorů (například Schmitzerovy Potvory či Ebenovy skladby Já se v tom nevyznám a Sůl v očích). Jiné už známe z předchozích ypsilonských desek, kde si je lze poslechnout v mnohem větší zvukové kvalitě. Ale i přes technické nedostatky je CD YPSILONSKÉ BAROKO (De Múza, 2007, 77:44) pozoruhodným dokumentem o tvorbě let minulých. Páteř alba totiž tvoří nahrávky ze hry (či spíše sledu písniček a scének) Tak jako tak, kterou divadlo s velkým úspěchem uvádělo od konce osmdesátých let. Použití slova ,baroko‘ v názvu cédéčka vysvětluje šéf souboru Jan Schmid takto: „Autorství v této hudební inscenaci je různé, košaté, až barokní, ale přesto jednotné, jak to odpovídá složení uměleckého souboru a jeho jednotlivým osobnostem.“ ,Osobnostní rozptyl‘ je tu opravdu značný: od Schmidova swingového retra přes Ebenovu folkovou distinguovanost a Jiráňovo české garfunkelovství až po Schmitzerův pudový smallbeat. Je zvláštní slyšet v kdysi celkem populární písni dua Stropnický-Jiráň Cajdák místo dnešního uměleckého šéfa Divadla na Vinohradech Ebenův mečák, ještě bizarnější je ale pasáž, kde nám Schmitzer hláskem pubertální dívky sděluje, že je jen „taková obyčejná holka“. (Mimochodem, není na čase oprášit jak Stropnického, tak Jiráně a vydat jim nějakou profilovou desku? Ty staré – Hurá k šípku a Nanečisto – jsou už dávno zapomenuté, a neprávem.) Největším překvapením pro nezasvěcené ale jistě bude písničkářská tvář herce Vladimíra Kratiny alias Drtikola. Kromě jeho nejznámějšího kousku Po provaze jít, který zazněl již na starším LP 20 let Ypsilonu, tu zpívá a hraje na kytaru v dalších pěti skladbách.
