Zrní: Soundtrack ke konci světa

12_zrníZrní si získali do jisté míry kultov­ní status, k čemuž přispěla i skuteč­nost, že jim album Hrdina počítačo­vý hry jde do světa vydala na svém albu Radůza. Parta kladenských spo­lužáků nikoho nekopíruje, nepokou­ší se držet nějakého stylu, neveze se na módních vlnách a snaží si sama se prošlapávat cestu k sebevyjád­ření, čímž trochu připomíná Hm… A tak Zrní klidně spojuje tanečně sy­rovou elektroniku s folkrockem, kte­rý je jim nejbližší. Trochu nadužíva­ný, tudíž vágní a zprofanovaný pří­vlastek „alternativní“ opět dostává svůj původní smysl. Skupina před­stavuje skutečně alternativu ke kaž­dému z žánrů, které ji inspirovaly.
Někdy ovšem je tento prostup kontraproduktivní, protože kape­la ve snaze být za každou cenu svá nespojí vždy prvky šťastně. Vybrnká­vaná kytara Rychtě ubírá na tahu. A stejně tak náhlý vpád elektroniky do Líto působí rušivě, stejně jako zkreslení hlasu v závěru.
Lépe se proto Zrní daří, když zů­stává v hájemství folku a folkroc­ku a pracuje s tradičnějšími nástro­ji, k nimž má blíž a u nichž lépe ví, jak v aranžmá vyzní, než v případě elek­troniky a různých efektů, jež někdy působí nezvládnutě a tudíž kontra­produktivně. To je ale celkem drob­ná daň za originalitu, kterou by ob­čas vyřešila silnější ruka producen­ta, jenž by vnímal rukopis kapely, ale dokázal by ji více usměrnit.
Osobně ale mám problém se zpě­vem Jana Ungra, který je nepříjem­ně nasální a působí, jako by zpíval v nějakém nářečí. Je pro mě stej­ně rušivý jako projev Petra Linharta z Majerovek a pro mě tvorbu skupi­ny devalvuje. A to nejen v crossove­rových skladbách, kde působí jako pěst na oko, přičemž nemám pocit, že jde o záměr, jak vystavit poslu­chače neobvyklému kontrastu. Stej­ně mi vadí projev zpěváka ve folko­vě pojatých písních, i když chápu, že ona jakoby dětská udivenost se vý­borně hodí k textům plným patosu, neboť jej činí přijatelným. Ono není lehké najít adekvátní projev k ver­šům: „V horách němým jsem se stal / války dole jedou dál / přesto hvězdy už zas jsou / a den je dlou­hý, a den je krátký / má to být, že zlí jsou / skály letí, skály jdou ….zlatý je den, kdy zkouším psát a vůni cítím.“ Ale přijatelné je to jen v pohádkově pojatém Hýkalovi. Trochu hororová Noční jízda ukazuje, že jde o ma­nýru – úvod je zpívaný civilně a až při gradaci se zpěv změní. Naštěstí ve vynikajícím Samopalu a do jisté míry i v lyrické Dva s textem „Mlu­víme k sobě večer tiše / oba jsme zkřehlí / listí se drží / nepadá ješ­tě / podzim je smutný / kdokoli se mě zeptá, věřím-li na lásku, tak řek­nu ne / vím jenom, že jsme my dva, 9 spolu se držíme / držet se budeme“, drží zpěvák manýru na uzdě. Zrní je skutečně originální a osobi- té – hudebně i textově. Třetí deska po- tvrzuje, že nejde o náhodu. Zatím ale hledá a ještě nenašlo dokonalou for- mu pro svá nelehká sdělení. Asi to bude znít kacířsky, ale pokud Unger nezmění svůj projev, nezcivilní ho, bylo by lepší, kdyby se postavil k mik- rofonu někdo jiný. Hudba a texty jsou natolik dobré, že je jich škoda. V do- bě cynických komentářů je lze pova- žovat za návrat k opravdovosti a poe- zii všedního dne. Možná ale jen jsem už starý a nedokážu ocenit, že i tohle dělá Zrní osobitým.

Zrní/Applause Booking, 2012, 42:58

Přidat komentář