Když předloni před Vánocemi vyšla deska Marija Panna přečistá, právem vzbudila rozruch. Skvělá zpěvačka a cimbalistka Zuzana Lapčíkov na ní zúročila vše, co po troškách nabízela na svých samostatných (i hromadných) albových projektech už od poloviny osmdesátých let. Kýženého propojení jazzu a lidové hudby dosáhla s větší grácií než kdokoli jiný – a že se o totéž pokouší řada výjimečných osobností, od Ivy Bittové přes Dorotu Barovou až po Beatu Hlavenkovou. Marija Panna přečistá navíc vytyčila směr, jakým se bude tvorba Lapčíkové ubírat nadále. S nově utvořeným kvintetem, jenž od té doby vítězí u diváků z celé Evropy od Berlína až po Santiago de Compostella, se nezařaditelná umělkyně do roka „prohledala“ k dalšímu CD Rozchody / Návraty.
Zadumané vplouvání do hluboké řeky lidového zpěvu zde narušují náhlé improvizace na dané téma, jako když vnoříš nůž do vody. Nečekané změny evokují neustálé probouzení ze sna a připomínají, že moravské balady nemají přinášet klid a mír, ale naopak znepokojovat zásadními otázkami života a smrti. Mukařovský by řekl, že se dotýkají samé antropologické podstaty člověka.
A pokud jsou lidové motivy ideálními posly existenciálních myšlenek, jimž se dříve či později nevyhne nikdo z nás, potom jazz je útočištěm, kam se se svým zmatkem můžeme schovat, beze spěchu jej rozebrat a analyzovat.
Snad to – anebo něco docela jiného, protože psát recenzi na hudbu tohoto typu je (řečeno s Milošem Kopeckým) jako nabírat kapku rosy na vidle – dodává nahrávkám Zuzany Lapčíkové onu nedefi novatelnou třetí dimenzi. Z prostoty a jednoduchosti vyrostla čarovná zahrada – opak toho, jak postupují představitelé nové jazzové generace, soustředění pod hlavičkou labelu Animal Music.
Kvintet, v němž nalézáme pouze jména zaručující spolehlivost (Josef Fečo, Rostislav Fraš, Ondrej Krajňák, Kamil Slezák), aspiruje bez nadsázky na kapelu roku. Ale vsaďte se, že taková volba ctěné akademiky ani nenapadne.
Supraphon, 2011, 64:09