Reedice z Indies Happy Trails Record

Luděk Hulan,
Rudolf Dašek,
Traditional Jazz Studio Praha,
Naïma


 

 

 

Luděk Hulan

Jazz In My Soul

Indies Happy Trails Record, 2018, 42:48

 

Rudolf Dašek

Pohádka pro Beritku

Indies Happy Trails Record, 2018, 43:34

 

Traditional Jazz Studio Praha

Entomologův sen

Indies Happy Trails Record, 2018, 40:30

 

 

Naïma

Indies Happy Trails Record, 2018, 62:32

 

Produkční dobrodruh jazzových reedic Jaromír Kratochvíl na pokračování napravuje ignoraci Supraphonu převést svůj katalog na digitální disky. Současníci dostávají příležitost poznat sound českého jazzu minulosti, neboť díky reedicím slavných vydavatelských značek známe podrobněji historii amerického jazzu, než našeho.

 

Srovnáním Hulanovy desky Jazz In My Soul a reedic SHQ Karla Velebného z první půlky šedesátých let pochopíme, proč se oba protagonisté podnětného Studia 5 rozhodli jít každý svou cestou. Luděk Hulan (1929–1979) muzikantskou duší upsanou jazzu se chtěl vždy hudbou bavit, proto se s kapelou nasměroval v hardbopové orientaci do sféry volně označované jako soul jazz, zatímco Velebného cesta byla umělecky troufalejší. Repertoár je sestaven z Hulanových skladeb s výjimkou Miss Martingale z roku 1944 od O. T. Page. Na albu také zazní třídílná svita Duše jazzového hudebníka (Opojení, Nervozita, Exprese) s Hulanovou deklamací a jeho celoživotním krédem v závěru Exprese, že jazz je dobrý kazatel, jemuž věří. Hulanovo Jazzové studio mělo v sobě ještě dvě komorní tria svých sólistů: Hulan s bubeníkem Ivanem Dominákem doprovázejí pianistu Rudolfa Rokla (Víra) nebo kytaristu Vladimíra Tomka (Jak nízko je měsíc). Výraznými sólisty jsou dále trumpetista Richard Kubernát a trombonista Artur Holitzer. V rozšíření na sexteto si s nimi zahrál také Karel Krautgartner na klarinet nebo na altsaxofon (skvělé sólo v Miss Martingale). Živočišný jazz Hulanovy letory s dávkami melancholie. CD je reedicí původního LP s nahrávkami let 1962–1964.

Rudolf Dašek (1933–2013) v „éře“ Hulana a Velebného šedesátých let, s nimiž rovněž spolupracoval, působil od roku 1963 také jako kapelník vlastního tria. Od prvotního obsazení s Jiřím Mrázem a Milanem Madrem se v rytmice vystřídalo několik hráčů, v době zrodu studiové nahrávky Pohádka pro Beritku v březnu 1970 s Daškem hráli basista Vincenc Kummer, ve dvou skladbách posílený baskytaristou Lubošem Nývltem, u bicí soupravy byl Slovák Laco Tropp, který se po povinné vojenské službě v Praze zabydlel na české jazzové scéně. Hudba na albu je ukázkou repertoárového záběru, jemuž byl Dašek věrný po celou svou kariéru. Vždy si cenil hudebního materiálu standardů – zde si vybral vyslovené perly mezi nimi, Angel Eyes M. Dennise, It Might As Well Be SpringBewitched R. Rodgerse a Stella By Starlight V. Younga. V duchu lyrických témat Dašek přichází s intimní titulní baladou Pohádka pro Beritku. Zazní tu jedna z jeho folklorních inspirací – Fašank II, také nostalgické připomenutí jeho angažmá v západoberlínském klubu – bluesová skica Blue Note. Závěr patří Daškově skvělé „montgomeryovské“ skladbě Foukej!, zvýrazněné Nývltovou baskytarou a naznačující styl, s nímž brzy vstoupí do slavného dua se Stivínem. LP vyšlo také v exportní verzi s názvem Jazz on Six Strings (Artia, 1971).

 

V nadšení pro globální fúzování žánrů a stylů se u nás pozapomíná, jak silně kvalitativní, hráčsky i posluchačsky početná, bývala v druhém půlstoletí uplynulého milénia česká tradicionalistická scéna. Muzikantskou špičku od roku 1959 dodnes představuje Traditional Jazz Studio Praha klarinetisty a altsaxofonisty Pavla Smetáčka (1940). Nahrávka Entomologův sen se studiově zrodila v roce 1972, kdy se devítičlenný band ocitá stylově na hranici neworleanského tradicionalismu a raného swingu mississippských měst, což dokládá právě nástrojově bohaté obsazení. V nádherné jímavé skladbě Antonína Bílého Uvážu oslátko…ještě zní tenorsaxofonové sólo hostujícího Bohumila Veselého. Na albu nejsou převzaté skladby, o autorství se podělili rovným dílem pianista Antonín Bílý s kapelníkem Smetáčkem v samostatných blocích. Smetáčkův začíná dixielandovým odvazem Tail Gate Stomp. To, že nejsou styloví puristé, a mají vlastní kompoziční a aranžérský potenciál, z odstupu času ještě zvýrazňuje kvalitu jejich hudby.

 

S kvartetem Naïma se reedice posunuje ke konci let osmdesátých. Jeho nástup, ještě s E.S.P. či Gera Bandem, byl očekávaným generačním vpádem soudobě pojímaného moderního jazzu do prostředí stále ještě převažující jazzrockové fúze. Členové Naïmy měli za sebou letité muzikantské styky už od vojny: klavírista Zdeněk Zdeněk, saxofonista František Kop, basista Jaromír Honzák a bubeník Martin Šulc. CD kvarteta jako jediné z reediční řady má přídavky – skladby z LP kompilace Magma (Naïma, Transjazz, Jakub Venzel, Jan Buchar Quartet, Panton 1986). V impresionistické skladbě Volání se skupina rozšíří ještě o houslistu Martina Zbrožka. Všechna témata napsal Zdeněk, jeho nápady mají převážně lyrickou tvář odkazující na styl pianisty Billa Evanse, František Kop je v té době už zařaditelný k našim nejlepším hráčům na tenorový a sopránový saxofon; mimořádný zážitek udělal z Waltzu. Zdeněk v některých skladbách hudbu podmalovává v umírněné podobě syntezátorovými plochami, výrazněji až v Bleskové salse z pozdějšího LP Magma. Skladby jsou nápaditě melodické. Za zmínku stojí názvy kapel – Naïma podle skladby Johna Coltranea, E.S.P. podle autorů Wayne Shortera a Milese Davise.

 

 

 

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.