První ročník festivalu–veletrhu, který se etabloval jako konkurenční, ale přitom finančně dostupnější a relaxovanější mladší bratr Womexu, proběhl roku 2005 v Marseilli. Už jen umístění v bývalých přístavních docích bylo unikátní. Areál, který obsahoval tři oddělené koncertní haly, brázdily nenápadné koleje. „Ty byly pro vozíky na cukr. Právě odtud pocházel slavný Sucre Saint-Louis, vyráběný z cukrové třtiny z ostrovů v Indickém oceánu,“ vysvětluje Olivier Rey, kdysi tiskový tajemník, dnes ředitel celé akce. Na rozdíl od globálně rozvětveného Womexu se Babel Med soustředil na francouzské regiony, středomořskou oblast, kreolské styly ostrova Réunion i hudbu z blízkého Východu. Územní vymezení, určené jihofrancouzskou grantovou podporou, působilo díky kvalitnímu výběru organicky, v programu se objevovaly skutečné klenoty. Jinými slovy, Babel vyplňoval mezery, kam Womex nedosáhl.
To vše skončilo, když se po volbách 2017 změnily priority veřejného financování. Zdroje se naštěstí podařilo obnovit, a od roku 2023 festival pokračuje pod hlavičkou Babel Music XP. Tehdy tu například zazářila kurdská zpěvačka Meral Polat, která následně se svým triem díky koncertu na Respect Festivalu získala přízeň českého publika.
Letošní ročník proběhl na hranici dalšího zlomu. Z okna našeho ubytování jsme sledovali, jak montéři rozebírají písmenka DOCKS DES SUDS nad průčelím. Areál, který byl vedle Babelu dějištěm další akce, podzimního festivalu Fiesta Des Suds, a v němž proběhl i jeden z historických Womexů, ročník 1997, je teď v rukou developerů, kteří někdejší marseillskou periferii totálně mění. Organizátorům se nakonec podařilo usmlouvat, že v Docích proběhne páteční a sobotní večer, zatímco ten čtvrteční se konal souběžně ve čtyřech lokalitách poblíž centra. Což byla logistická komplikace, ne všechno se dalo stihnout.
K vrcholům prvního večera patřila ženská dvojice Sabela Caamaño & Antia Ameixeiras z Galicie ze severního Španělska, regionu pověstného unikátními rytmickými styly. Kombinace houslí a akordeonu překvapila nečekaně hutným zvukem i pestrým repertoárem.
Z lokálních tradic čerpalo o den později i sourozenecké duo Séamus & Caoimhe ui Fhlartharta z Irska, se širokým rejstříkem nástrojů, od indického shruti boxu přes harfu, housle až po irskou tamburínu bodhrán. Na první pohled působí bodhrán jednoduše, ale v rukou zkušeného hráče, který proměnlivým tlakem levé ruky na blánu mění barvu i tónovou výšku, je to nástroj mistrovský.
Séamus vysvětloval, že jejich písně navazují na archaické balady sean nós, které byly ve své autentické formě prubířským kamenem každého zpěváka. Šlo totiž o epické balady bez jakéhokoli doprovodu, zpěvák tedy musel mít jak výdrž, tak i osobní kouzlo, aby dokázal udržet napětí. „My ten koncept rozšířili o vícehlasy, harmonie. Trik je v tom, že na rozdíl od rockerů netlačíte ego, ale jste prostředník, ten, kdo příběhu umožňuje cestu k publiku. Pokud zpíváme v naší mateřštině, tak posluchač textu ani nerozumí, a vedou jej jen emoce ve zpěvu.“ Nezavání zmíněné potlačení ega nějakou východní naukou? „Ano, ač je to paradoxní, v konceptu sean nós jsou skutečně vlivy z filozofií z Orientu. Ale totéž máte i v jiných historických žánrech, třeba v písních trubadúrů.“
