Festival Jazz Goes To Town zvolil pro 29. ročník vzletný slogan Vlny radosti na: Veselé informace skoupých, což působí v dnešních „zajímavých časech“ zvláště lákavě. A nejlepší na tom bylo, že se ono heslo naplnilo. Pohodová, neokázalá atmosféra obestřela všechny koncerty bez výjimky, hudbu více experimentující i tu tradičněji pojatou. Útěk z „reality“ (co je vlastně reálné?) do bubliny, kde funguje sounáležitost? Kdepak, jen vstřebání nějakých těch vlnek, které člověku pomohou se nezcvoknout.
Z organizačního hlediska snad jen pobíhání po městě mezi celkem devíti scénami působilo samoúčelně. Pro podobné festivaly bývají optimální tak dva kapacitně rozdílné, zvukově vychytané sály. Ale to není výtka směrem k originální, neschematické, na české premiéry zaměřené dramaturgii. Když Jazz jde městem, jeho následovníci holt musí obout dobré boty.
Každému z večerů přiřadili dramaturg Michal Wróblewski a PR Vojta Drnek, jinak oba originální hudebníci, ještě zvláštní nadpis. Trochu nadnesený či patetický, ale vystihující dramaturgické záměry feelingářů (to se jako pokouším o synonymum rozšířeného, ne moc pěkného termínu srdcaři, evokujícího spíše návštěvníky kardiologie). Proto s dovolením ona motta použiji jako mezititulky.
FREKVENCE ŠTĚSTÍ
Úterní šťastné frekvence, které se rozezněly v kavárně Artičok, spadaly shodou okolností převážně do basového spektra. Osobností, která nadchla interpretační bravurou, byla v řadách kapely 2in2out Klára Pudláková. Zároveň týmová hráčka i vynalézavá sólistka. V mikrosekundě dokáže přehodit myšlení z komplikovaných a melodicky originálních (jakkoliv je dnes dobré se slovem „originální“ šetřit) linek na euforizující, přímočarý drive nebo swingující lehkost. Vyzdvihnutím Pudlákové, nádherně zatížené rodinnými geny, samozřejmě nemá být řečeno, že by si ostatní členové kapely nezasloužili pozornost. Saxofonistka Nela Dusová je zajímavá autorka s citem pro nezahlcená aranžmá a nosné téma. O skladbě Something Given ohlásila, že ji inspirovala kompozice Landmarks od Jona Cowherda z Brian Blade Fellowship Bandu. Ovšem estetika blízká té vyznávané Bladeovým projektem poznamenala i celkové vyznění koncertu, což není špatný odrazový můstek. Kytarista a druhý skladatel Jan Lacina zase zaujal motivem Maniny, napsaným za covidu.
2in2out trochu doplatili na zvuk. Jejich set se v malých prostorách nepřizvučoval do PA, což může fungovat skvěle, nicméně saxofon Dusové by zesílení zasloužil. V subtilních polohách se ztrácel pod bicími. Kontrabas i kytara měly konkrétní sound jen v „akustickém vějíři“ komb, ne na okrajích sálu. O průšvih ovšem nešlo. Na příští rok ohlásila kapela vydání albového debutu u brněnského Bivaku. Vzhledem k repertoáru předvedenému na JGTT debutu víc než oprávněnému.
HLASkontraBAS Oktet uskutečnil na festivalu českou premiéru (ta světová už proběhla vzápětí po nacvičení na Islandu) nového programu Oktet a skladatelé, pro který si „pěkně bláznivě obsazená kapela“, cituji z promluvy Ridiny Ahmed, objednala kompozice u autorů z Islandu, Norska, Izraele i Česka. „Bláznivé obsazení“ se opět ukázalo jako dokonalá výzva a ohromná výhoda neuvěřitelnou bohatostí nezvyklých harmonických možností a zvukových barev. Samozřejmě s tím, že kontrabasy (Petr Tichý, Ondřej Komárek, Tom Liška, Ondřej Štajnochr) se dají využívat i jako perkusivní i melodické nástroje a zpěvačky (vedle Ridiny Ahmed také Alice Bauer, Mirka Novak a Markéta Zdeňková) zvládají nejen nelehké, interesantně vypsané krkolomné čtyřhlasy, ale také škálu extrémních hlasových technik.
K nejsilnějším kompozicím patřila na první poslech Pine Tree islandského skladatele Bétura Bena (mimochodem, pracoval i s Nickem Cavem), stírající žánrové škatulky v okolí soudobé hudby a chmurná jaksi povznášejícím způsobem. Podle Ahmed autor v době komponování řešil těžkou osobní situaci, kdy „je lepší popisovat přírodu a co se děje venku než niterné pochody“. Celý program byl ovšem zábavný tím, jak se nálady a žánry střídaly. Od soudobých experimentů přes chytlavost norským lidovým tancem inspirované skladbičky Nilse Øklanda (houslista, vydávající mj. u ECM) přes levantskou melodiku i klasicizující postupy věru tajemné Mysterious Ride, od izraelského basisty Adama Bena Ezry až po zvukový humor a potrhlosti. Jednu takovou svéráznost, Stompin’, dodal Petr Wajsar a kapela ji interpretovala s pomocí grafické partitury. Ne, sekvence podivných glissand, výkřiků a instrumentálního i vokálního žvatlání, zakončená, jak jinak, společným dupnutím, nevyzněla jako samoúčelná blbina. Svojí frekvencí dětinského a dětského štěstí cyklus kompozic vítaně odlehčila. Jako přídavek pak měl podobnou veselou roli i starší kus Mustang, v podání okteta klusající a řehtající samozřejmě ještě mnohem svobodněji, emotivněji a energičtěji než původní „looperová“ verze v duu.
MELODIE LEHKOSTI
Ve středu začalo být melodicky lehce opět v Artičoku s The Bopportunists, reprezentujícími tu tradiční z dramaturgických rovin JGTT. Trio tenorsaxofonisty Osiana Robertse s basistou Tomášem Barošem a bubeníkem Markem Urbánkem se soustředí na kusy Dizzyho Gillespieho, „Birda“ Parkera a Thelonia Monka v podobě starého dobrého strollingu. Ačkoliv tisící reinterpretace standardů momentálně nemusím, takhle zasvěcená a zároveň naprosto nadšená a odpíchnutá podoba bebopového oportunismu zanechala samé příjemné dojmy. Absenci PA proměnili muzikanti ve výhodu přirozeného soundu a těsné muzikantské komunikace, Roberts relativně malý sál „tlakovým“ stylem hry s přehledem ufoukal a práce tria s dynamikou je příkladná. Kouzlo okamžiku násobily drobnosti jako Robertsova odzbrojující češtino-angličtina „jako dahlši kus we will play…“ či poděkování, že za šest let existence tria ještě žádný festival nenapadlo zařadit tuhle klubovku do programu, až konečně teď.
Francouzští Hirsute, koncertující v dobře nazvučených a příjemně „kontaktních“ prostorách Studia Beseda, se stali jedním z objevů festivalu. Kompozice Anne Quillier, která řídila kvinteto od piana, toť esence hravosti. Někdy stály na minimalistických patternech či jednom průběžném tónu, jindy na vlivech impresionismu, aby v nestřežený okamžik vybuchly v pestrobarevnou kaskádu tónů, „jásavě melancholickou“ melodii ve stylu smutný cirkus či opuštěný šantán. Konejšivě tiché momenty střídaly dramatické pasáže, hudbu jak ke kresleným pohádkám prostřihy ze soundtracku k hororu, ovšem se šťastným koncem. Výjimečnost Hirsute podtrhovalo relativně netradiční obsazení a do hlubšího spektra posunutých melodií, kdy nad rytmikou spolupracoval barytonový saxofon (Damien Sabatier) s basklarinetem (Pierre Horckmans). Zábavná, až s parametry hudební komiky, a přitom nesamoúčelná byla i vynalézavost bubeníka a perkusisty Guillauma Bertranda.
Trio Speak Low švýcarské zpěvačky Lucie Cadotsch a dvou švédských instrumentalistů, kontrabasisty Pettera Eldha a saxofonisty Otise Sandsjöa, postavilo repertoár na zdánlivě otřepané koncepci, cituji Luciu, „přearanžovali jsme si písně, které milujeme“. Ve směsce tak zazněly například skladby Wild Is The Wind od Davida Bowieho, která vplynula do „odpovědi“ Don’t Explain z repertoáru Billie Holiday a příběh dopověděl kus Randyho Newmana I Think It’s Going To Rain Today. Na tom by nebylo nic moc zajímavého. Jenže trio dokonale otočilo běžnou perspektivu aranžmá, kdy instrumentace podporuje a zároveň jde z cesty zpěvu. Právě Luciin zdánlivě nevzrušený a dynamicky plochý zpěv fungoval jako nezbytný rámec pro dva ze řetězu puštěné hráče, prakticky permanentně sólující na hodně rozvolněnou harmonii písní. Zpěv vlastně nahrazoval doprovod, zachovával logiku skladeb.
V novinářské enklávě zněl většinový názor, že Lucia interpretovala písně až příliš nezaujatě, jednotvárně, proti dynamice, schematicky. Vlastně nudně. Nemyslím. Kdyby se zpěvačka přidala k emočně vypjatým, klopotným kaskádám tónů obou pánů, vznikl by totální galimatyáš. Snadno by mohlo dojít k překlopení muziky do exhibující dekompozice přebíraného materiálu, ze kterého by se vytratilo poselství textů i původních nápěvů. Protiargument, že pak by ubrali a více doprovázeli hudebníci, je jistě logický. Jenže pak by trio sklouzlo do klišé. Tak se to přece běžně dělá. Zato tichá, hysterii a přepjatosti vzdálená křehkost zpěvu v The Look Of Love či „titulní“ Speak Low, postavená do kontrastu odbrzděného improvizačního náporu, zaručovala neotřelost podání jinak notoricky známých songů.
RYTMUS NADĚJE
Čtvrteční „rytmus naděje“ se v sále městské knihovny rozproudil v poněkud nervním tempu, což není odsudek. Koncepcí večera bylo postavit za sebe evropskou a americkou improvizační současnost, elektroniku a akustickou malou partu. Povedlo se to i navzdory změně programu na poslední chvíli, kdy covidem ochořelé duo Czajka & Puchacz (což bude mít vliv i na další dění, dramaturgové operativně vyřešili plnohodnotné záskoky) nahradilo polské duo Hałvva.
Začátek setu, kdy Kamil Piotrowicz přecházel mezi minimalistickým klavírem, elektronickými hluky, trápením oscilátoru a „tříprstými“ melodiemi syntezátoru a Jacek Prościński hrnul zdánlivě nesouvisle všelijak polámané a jinak break bubenické extravagance, působil jako improvizing ve stylu hlukového ataku a neurotická srážka estetik. Ze které se ovšem postupně vynořovala a nabývala tvary empatická souhra, setkání, násobení sil. Když začal Piotrowicz do gradující hudby křičet „I will never let you down“ (pokud jsem dobře rozuměl), vyznělo to sice spíš jako výhrůžka než dodání naděje, nedá mi nezavtipkovat na téma večera. Jenže právě v tom bylo finále vystoupení Hałvvy katarzní. Žádný přeslazený dezert. Zajímavá ukázka zvukového hledačství, byť hnidopich ve mně si dokáže představit i větší invenci.
Luke Stewart Silt Trio přeladilo publikum už vesele kontaktním vstupem na scénu. Mezi publikem prošli pánové hrajíc na perkuse, bubeník Chad Taylor, nesporná free jazzová legenda, přitom brnkal jednoduchou melodii na mbiru. Trio pak dokonale zúročilo dar odpíchnout se od základního bluesového mustru či od vlastně prostince chytlavé melodie k nečekaným, neprvoplánovým, povznášejícím strukturám. Z košaté improvizace se tu vylouplo lahodné unisono Stewartova kontrabasu s plným tenorsaxofonem Briana Settlese, onde zpěvný motiv jako odraz k odlišné náladě. Dokonalá škola vzájemného poslechu a neskutečného nadhledu. Taylorovi nedělá problém držet uvolněný, jednoduchý shuffle ve službě vzdušné atmosféře, bubnovat s kultivovanou úsporností, a virtuózní perličky házet jen zdánlivě mimoděk. Posluchačsky přístupná, přitom neschematicky rozváděná sóla plynula jako poklidný, obsažný a záživný rozhovor, nikoliv jako předváděčka, exhibice názorů.
V jednu chvíli napadlo Stewarta vzít mikrofon a začít decentně, civilně deklamovat zřejmě improvizované verše. „Jsme tu proto, abychom porozuměli, posbírali životní síly, které plynou kolem…“ A zase, žádná křeč. Silt Trio nehrálo krátce, jenže když mbira a chrastítka zase zmizela v dálce a zanechala jen chvějivou akustickou stopu, působilo to tak. Důkaz zážitku navozujícího vzácný moment konejšivého bezčasí.
REZONANCE DOBRA
Emil Viklický s Pavlem Hrubým vystupují společně už tři roky, dokonalé vzájemné napojení jistě není třeba vypichovat. A jelikož jde o pány tvůrčí, pochopitelně si nevystačili s repertoárem společného alba Between Us (2020), byť v pátek v Petrof Gallery převládal. Duo představilo i novou autorskou skladbu, nehledě třeba na úpravu Hancockovy Chan’s Song. Náramně vydařený koncert tak možná i naznačoval, že by se pomalu vyplatilo uvažovat o další nahrávce? Jen houšť a větší kapky.
Páteční program pokračoval dvojkoncertem v Biu Central. Polský Marek Pospieszalski Oktet si určil jako koncepci uchopit po svém díla polských avantgardních skladatelů 20. století a po svém je přeorat do současného improvizačního tvaru. „Vezmeme jen kousek partitury, zbytek je naše imprese, naše kompozice,“ vysvětlil kapelník. Což nijak nepopisovalo hudbu, která se pohybovala na záměrně nezřetelném rozhraní mezi řízenou kakofonií, sofistikovaným sonickým experimentem i lehkou parodií. Těžko popsat, nutno zažít.
Členem ansámblu je i u nás známý kytarista Szymon Mika, má tu ovšem úplně jinou roli. Kdepak obvyklá jemná přediva rozložených akordů a citlivé melodické tkanivo. V tomto projektu využíval často rockové zkreslení až atonálních kytarový chropot. Akustickou rytmiku, dechové nástroje a violu navíc doplňovaly elektronické ruchy či kapelníkovo operování s pásem kotoučového magnetofonu. Nejpůsobivější kusy? Živelná úprava kompozice Msza elektroniczna Bogusława Schaeffera a závěrečné přepracování kusu Piosenka o końcu świata Agaty Zubel. Z téhle „rezonance dobra“ hodně zamrazilo, míněno v tom kladném významu pro posluchačský zážitek.
JGTT se stal jedním z pouze čtyř míst včetně závěrečného koncertu v Oslu, kde Concept Art Orchestra, rozšířený o Epoque Quartet či polskou zpěvačku Małgorzatu Hutek a řízený tentokrát norským skladatelem Helgem Sundem, provedl multimediální představení Music For Lights And Shadows. Cyklus kompozic Pražské šestky, doplněné o Jana Mazuru a Helgeho Sunda, provazující hudbu s pracemi osmi současných norských fotografů.
Šlo by rozebírat jednotlivosti. Nálady pustých severských krajin a záběry opuštěných domů z objektivu Britt Marie Bye (Bio Central pochopitelně umožnilo kvalitní projekci), umocňující trojdílnou, celý cyklus rámující Sundovu skladbu Abandoned Houses. Zvukově oživující a velmi, velmi promyšlené a citlivé využití elektroniky, kterou obsluhoval Tomáš Sýkora. Nebo, jak tentýž výtečně využil, klasicizující pasáže vedené smyčcovým kvartetem v The Return, velebně rozvlněné jako snímek loďky, vynořující se z husté mlhy nad mořskou hladinou (Trym Ivar Bergsmo). Prolínání nápaditých motivů Luboše Soukupa s čarodějnými rostlinnými zátišími Botanical Perceptions stejně vynalézavé fotografky Tine Poppe. A obecně, dokonalou neoddělitelnost postupů jazzu a soudobé hudby. Precizně hrající Štěpánku Balcarovou, která post kapelnice a dirigenty s chutí protentokrát vyměnila za místo v dechové sekci. Do děje vtahující sólo Marcela Bárty. Emotivní a zároveň brilantní vokály Małgorzaty Hutek. Atd. atd. Ale lepší než ona probírka je konstatování, že se málokdy slyší a vidí tak vyvážený a klasicky krásný cyklus.
Rozhodně šlo o jeden z vrcholů nejen festivalu, ale i letošní domácí (jasně, nadnárodní, ale s velkou převahou zdejšího živlu a zde iniciovanou) cca jazzové produkce. Líto přijde jedině „pomíjivosti“ vší té více než roční práce a intenzivního osobního vkladu, který věci věnovala zvláště Štěpánka Balcarová. Zvláště když se, z finančních i organizačních důvodů, neuvažuje o „zhmotnění“ dosud nejlepšího projektu CAO do podoby fyzického nosiče. „Nikdy neříkej nikdy, ale v dohledné době nic takového opravdu v plánu není. Bude ale kvalitní videozáznam z prvního koncertu v pražském Dox+,“ vysvětlila Štěpánka. Aspoň že tak. A doufejme, že dojde na její „never say never“.
V pátek se ještě konal noční klubový koncert Rusty Cowboys, kapely houslisty a violisty Aloise Zatloukala a hudebníků ze živné půdy HAMU, zaměřené na cca „jazzovou americanu“. Ale omlouvám se, na přesun na další scénu už prostě chyběla energie.
VLNY RADOSTI
Sobotní finále JGTT započalo v kavárně Na kole vlnou dojímání. Honza Hocek připravil v podobě poslechové diskotéky „hudby, kterou měl rád“ vzpomínkový pořad na svého kamaráda, pravidelného návštěvníka JGTT, čtenářům UNI dobře známého Petra Slabého. Pořad neokázalý, nepatetický, milý, zjevně hluboce osobní.
Polovina čínskou chřipku léčícího dua Czajka & Puchacz, klávesistka Kaja Draksler, se měla představit také varhanním recitálem ve Sboru kněze Ambrože. „Náhradní program“ se ovšem ukázal jako další z vrcholných zážitků. Prostorami modlitebny se místo varhan rozezněla dvojce dechů, duo Streifenjunko, které tvoří saxofonista Espen Reinertsen a trumpetista Eivind Lønning (též Christian Wallumrød Ensemble, na místě už byli jako členové Trondheim Jazz Orchestra). Zkoumání netradičních hráčských technik a objevování neznámých zvuků známých nástrojů je dnes málem móda, ovšem něco tak nesamoúčelného a hluboce působivého se děje vzácně. Kulhající, ale nápomocná žánrová škatulka? Snad akustický dechový ambient. Dvojice nástrojů například jen jemně rozechvěla chrámovou akustiku dvěma interferujícími dróny. Nebo pomocí ventilů trubky modulovaným dechem. Pomocí nátrubku lze hezky napodobit i cvrlikání ptáků. Žádná disonance, ale sférická, povznášející, pohlcující harmonie s kontemplativními kvalitami. I když Lønning třeba zkoušel, co to udělá, když jemně potáhne ústí trubky po mramoru.
Letos počtvrté vznikl na objednávku festivalu rezidenční projekt The Shape Of Jazz To Come. Jedním ze členů kvinteta měl být bubeník Szymon Gąsiorek, druhá polovina dua Czajka & Puchacz. Místo něj ovšem přijala pozvání do Hradce Králové dorazit o pár dní dříve a dát se do tvorby repertoáru dánská saxofonistka Amalie Dahl (hraje též v Trondheim Jazz Orchestra). Jazz tím dostal jistě úplně jiný „shape“ a Krystýna Švihálková, známá jako interpretka soudobé hudby, která se měla věnovat jen melodickým perkusím, přibrala i bicí soupravu. Samozřejmě bravurně, vyloženě si užívala i jednu „punk jazzovou“ pasáž.
Kvinteto odvedlo za krátký čas přípravy původního repertoáru slušný kus práce a set v Biu Central zdaleka nenabídl jen „free zvukomalby“ a improvizace nad repetitivním riffem, ale i řadu napsaných a vhledem k časovému tlaku dobře dotažených momentů. Dokonce i celou pěticí zpívanou, ladně melodickou písňovou pasáž na verše Fernanda Pessoy. Neoposlouchaný sound zaručovalo už obsazení, ve kterém dále vedle klávesisty Jana Pudláka a trombonisty Štěpána Janouška figuroval skladatel a improvizátor Ian Mikyska a ke kytarám si přibral třeba violu da gamba. Amalie Dahl je navíc skutečně famózní saxofonistka s řadou atypických technik a zvukových možností v malíku. Což dokáže i následně s domovskou kapelou.
Hlavní hvězdy Trondheim Jazz Orchestra předcházela velká očekávání, která ansámbl nejenže naplnil, ale spíš pořádně předčil. Takové nasazení v naprosto originálních a nečekaně se vyvíjejících kompozicích, takový tlak energie, tak euforizující a strhující napětí je vzácné i mezi vrcholnými ansámbly. Jo, odnesl to jeden prokopnutý basový buben, samozřejmě pohotově vyměněný za jiný.
Úvodní skladba AfterMath Rock, plná dynamických zvratů a nepravidelných rytmů, by se dala vnímat jako „zatěžkávací zkouška“ pozornosti publika, a pokud obstojí, jako prostředek k jeho nabuzení. Povedlo se dokonale a nastal čas na další těžký kalibr Disco Dreams, kde se z košatého, detailně vystavěného, vzletného aranžmá přes kakofonickou pasáž prodere hrozivě dusavý groove, tažený dvěma bicími soupravami (Gard Nilssen a Håkon Mjåset Johansen), lomcující sálem. Nikoliv obrazně, ale doslova a fyzicky. Rovný rytmus ovšem začaly brzy zatraceně působivě prolamovat a trhat nepravidelné pasáže. Nečekané změny temp a ubíhající takty dirigoval autor repertoáru a kapelník, blaženě a trochu jurodivě se usmívající Ole Morten Vågan, hbitě doslova „mezi tóny“ od kontrabasu. Stačilo, když si vycepovaní hvězdní hudebníci všimli bleskového mávnutí ruky zdvižené mezi notami od hmatníku, a správně určili počet vztyčených prstů. Ve druhé části se skladba překlopila do fantasmagoricky snivé, tiché zvukomalby. Vznikl tak prostor pro skutečně těžko uvěřitelnou exhibici famózní zpěvačky Sofie Jernberg (mimochodem, narozené v Etiopii). Sofia hravě a bez vteřiny zakolísání přecházela přímo z hlubokých, bručivě rezonujících poloh až kamsi k ultrazvuku. Využívala „mongolské“ techniky alikvotního a hrdelního zpěvu, kdy do aranžmá přidávala zároveň dva hlasy. Vše přitom dokonale zapadlo do náročné, pro hráče divácky trochu škodolibé, ovšem jasně logické kompozice. Největší masakr v tom nejlepším smyslu slova nastal asi s kusem Critical Mass Distraction. Jak díky náporu celého orchestru, tak v rockově dravém sólu Vegarda Bjerkana na hammondky nebo rozvášněné houslové extravaganci Josefiny Runsteen.
Ansámbl strhl sál k bouřlivému vynucení přídavku, na což Vågan reagoval vtipnou průpovídkou „vítejte na druhé polovině koncertu“. Což vyvolalo ještě hlasitější aplaus. Právem došlo i na ovace vestoje.
Standing ovations si ovšem zasloužil i Jazz Goest To Town jako celek.