North Of North

Kaštan, 27. září 2016, Praha
Poslední večer letošního 11. ročníku Free Jazz Festivalu představil australské trio North Of North vedené pianistou Anthonym Paterasem, který se u nás prezentoval již dvakrát v rámci festivalu Alternativa – v roce 2006 s kytaristou Davidem Brownem a bubeníkem Seanem Baxterem a v roce 2012 s kvintetem Thymolphthalein. Tentokrát mu byli více než sekundanty trumpetista Scott Tinkler a houslista Erkki Veltheim, kteří působí mimo jiné v Australian Art Orchestra. S Erkkim vydal loni Anthony také album Entertainment = Control, které nabízí zhutněný ambient, kde hrají velkou roli varhany, a spolupracoval s ním i v elektronicky laděné formaci Tētēma společně se zpěvákem Mikem Pattonem a bubeníkem Willem Guthriem. North Of North sázejí na čistě akustickou formu svobodné improvizace, která vychází z ryze přirozeného zvuku nástrojů. Ačkoliv v této sestavě působí zhruba jeden rok, jejich vystoupení bylo ukázkou dokonalého vzájemného porozumění, kde každý jednotlivec vycítí, jak souznít s druhým či naopak přestat úplně hrát a vyčkávat na vhodný okamžik, kdy se znovu zapojit. Vše začalo jako smršť, při níž Pateras mydlil do svého nástroje s neobyčejnou vervou přes celou klávesnici a občas se jakoby zasekl na jediném tónu. Oba jeho spoluhráči s ním dokázali skvěle držet krok, aniž by se jednotlivé nástroje přehlušovaly nebo se snažily hrát prim. Postupně se vše rozvolňovalo do meditativnějších poloh, kde dostala prostor i neokázalá sóla, která vyvěrala spíše z mysli muzikantů, než aby exhibovala jejich dovednost. Pateras pak místy přecházel k až romantizujícím motivům. S dřevním free jazzem to mělo poměrně málo společného, tento termín ovšem dnes už lze těžko brát ortodoxně. Poetika vycházela ponejvíc z tradic evropské komorní hudby, ovšem ve zcela nespoutaném pojetí. To bylo znát zejména u Veltheima, který je koneckonců rodilý Fin. Vlastně nejjazzověji (což je ovšem svým způsobem dáno už nástrojem samotným) působila Tinklerova trubka, ale ani jeho hra nevycházela z afroamerického modelu, ale šla si zcela svou cestou. Pateras sám je druhdy doma i v eruptivních elektronických zběsilostech a tohle cítění využívá i při své hře na klasické piano. Jeho dominance je tu patrná, ale to neznamená, že by se nad své kolegy nějak povyšoval. Cca padesátiminutový set přesně ukázal možnosti tohoto spojení a nebylo potřeba žádného přídavku. A vlastně bylo dobře, že tenhle „festivalový večer na přidanou“ patřil jenom jim, protože neobyčejný zážitek by se asi dalšími vystupujícími rozmělnil.

Kaštan, 27. září 2016, Praha
Poslední večer leto . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář