Jak to vlastně pojmenovat… Každoroční rituál pozitivity? Bublina milé normální sounáležitosti v poněkud vyšinutém světě eg, stran a „zájmových“ a „cílových“ skupin? (A že si to idealizuju? No a?) Ale proč dávat visačky, kdo někdy Respect navštívil, ví, že nejde jen o „obyčejný hudební festival“, i když o muziku jde především. Už po šestadvacáté to bylo krásné setkání.
K Respectu samozřejmě patří bouřky. S čímž se počítá a dá se na to snadno připravit. Prudké přepršky se spustily v sobotu během koncertů Rangamatir Baul, Damira Imamoviće a Coriny Sîrghi a stojí za zmínku z jednoho důvodu: Zjevně nezkazily nerozpustnému publiku náladu. Kapely hrály snad ještě přesvědčivěji a utáhly pozornost jaksi živlům navzdory.
V případě bengálských Rangamatir Baul navíc vzniká milé podezření, zda si závlahu nepřivolali, neb spirituálně naladění jedinci dávné Indie také chodili za období dešťů meditovat do lesních útočišť. Ale bez legrácek: Hudebníci si udělali náladu jako doma. Baulská kapela vedená zpěvačkou a hráčkou na jednostrunnou ektaru Rinou Das Baul nejenže nabídla kontemplaci těm, co ji hledají, ale přesvědčila i leckteré věcné a pozorně poslouchající, že mantrická baulská hudba nemusí znít jednotvárně. A to ani ve více než hodinovém setu. I v rámci jednoduché instrumentace dosáhli Rangamatir Baul nečekané pestrosti a „zábavnosti“ střídáním repetitivních ploch a písňové formy, vícehlasých a instrumentálních motivů, prohazováním kompletního nástrojového obsazení s drnkacími nástroji a polyrytmických kompozic jen pro perkuse.
Mimochodem, příjemně prodloužené bloky jednotlivých kapel, nikoliv festivalově zkrácené, ale plnohodnotné koncerty s časem na vytleskané přídavky, byly kouzlem nechtěného. Nebo oním „vším zlým, co je k něčemu dobré“. Suplovaly totiž proluku v programu, kterou způsobili nikoliv pořadatelé, ale úřednictvo. Víza do EU bohužel nedostali malijští interpreti pouštního blues Al Bilali Soudan. Snad to vyjde příště.
U nás už známý (vystoupil i v rámci koncertní řady Jazz Meets World 2015) bosenský interpret sevdahu Damir Imamović měnil frázi „zpívat srdcem“ v holý fakt. Procítěnost projevu si přitom nepřekážela s technickou dokonalostí, kdy Imamović zdánlivě snadno, s filigránskou přesností, vykresloval hlasem ty nejkrkolomnější mikrotónové ornamenty. Se zpěvem podpůrně komunikoval Derya Türkan, turecký virtuos na horizontální housle kemençe. Ty témbry se teskností dokonale potkávaly.
Rumunští, respektive rumunsko-američtí (akordeonista Shaun Willimas je novosvětský rodák, byť s transylvánskými geny po prababičce) Corina Sîrghi și Taraful Jean Americanu zase bourali stereotypní představu o romské cimbálové muzice. Zpěvačka a uhrančivá vypravěčka Corina Sîrghi se uměla do hlasivek pořádně opřít, ale zároveň má v repertoáru i tiché, jemně interpretované balady. Samotná hudba se neomezovala jen na taneční nápor, i když i ten byl neodolatelný. Tempo se občas skokově měnilo i v rychlých kusech, vedeno tušeným příběhem textu. Písním často dominovaly balkánské melodické postupy i rytmizace. Kapelu předesílala charakteristika „autentických romských lautarů“, což nechci zpochybňovat. Slovo lăutari je odvozeno prostě od loutny a loutnistů a znamenalo „kastu“ muzikantů, kteří ve svých ansámblech (taraf) brali inspirace, kdekoliv se nějaká chytlavá namanula. Zcela autentický je tudíž i současný eklektický přístup k muzice včetně „písničkářských“ či v improvizovaných instrumentálních sólech „jazzujících“ momentů.
Adédèjì spolu s vydrezurovanou kapelou reprezentoval modelově dokonalý nigérijský afrobeat, kde vše bylo na svém místě. Dvě šelmovsky kočkovité sboristky s průraznými hlasy, s důrazem na tanečně účelnou dynamiku aranžovaná dechová sekce, rytmika posílená vedle bicích sadou perkusí a stále „dopředu“ táhnoucí, nakopnutý rytmus. Adédèjì samotný se předvedl nejen jako strhující zpěvák, výtečná je i jeho kytarová hra. „Dirigoval“ tempo kapely funkovým odsekáváním, umí i nápaditá sóla s rockovými i jazzovými přesahy. Ideální závěr sobotního programu.
Nedělní program zostra roztančil Dur-Dur Band International. Samozřejmě už trochu jiný než ten původní z Mogadishu z dob před somálskou válkou, jehož nahrávky možná znáte z globálně dostupné reedice Dur-Dur Band Of Somalia, Vol. 1 & 2 s nahrávkami z 80. let, ale vůbec ne horší. Do v Evropě obnovené sestavy se s obtížemi podařilo dostat několik původních členů skupiny. Obsazení bylo účelně zredukováno na septet a doplněno evropskými hráči, momentálně včetně „domácího“ saxofonisty Borka Smejkala. Ale drželo více-méně původní afro-funkový sound se šlehající kvákadlovou kytarou, retro klávesami a bohatými perkusemi. Onen lehký posun do současna, beze ztráty autenticity, ostatně ilustruje letošní deska The Berlin Session a odpovídal mu i živý sound. Když saxofonista Borek prohlásil, že jsou „momentálně pravděpodobně jedinou živou somálskou kapelou na světě“, vyznělo to velmi černohumorně a smutně. Ale zaplaťpámbu za tuhle reprezentaci zničené scény, která se snad zase v lepších časech obnoví. Internacionální Dur-Dur kořínek pamětníků i novověrců funguje jako dobrý základ.
Z Kastrup Quartet se vyklubal na pódiu Respectu dokonce kvintet, to když se k základní čtveřici kolem brazilského bubeníka a perkusisty Guilherma Kastrupa přidala zpěvačka robustního projevu. Spoustu práce vedle ní a kapelníka ovšem odvedla také hráčka na perkuse, zpěvačka a rapperka Victória des Santos, občas sympaticky kradoucí šéfovi show. Vystoupení vystavěné na spontánní improvizaci a propojené několika pitoreskními songy bylo nosné dle očekávání především díky akcentu na rytmus, byť s přínosem flétnisty a saxofonisty Endrase Nogueiry pro jazzověji zaměřené publikum. Důležitý byl ale i hudební humor. Improvizace mají zajisté tu vlastnost, že výsledek patří do kategorie nepředvídatelného, ale občasná hluchá či nesourodá místa vždy zachránila živelnost sestavy.
O jeden z vrcholných momentů (ale ono těch vrcholů bylo letos celé horské pásmo) se postaralo nizozemské Meral Polat Trio. Meral Polat má kurdské kořeny a hned v úvodu koncertu vysvětlila, že zpívá v kurdštině a turecky „básně svého otce, které jsem našla, když zemřel“. Občas zhutnila jejich obsah do krátkého anglického překladu. Šlo například o verše na téma emigrace a s ní spojených pocitů ztráty kořenů a segregace, jenže zároveň i radosti z nedotknutelné vnitřní svobody každého jedince. Ale i kdyby Meral nepodávala vysvětlení, asi by člověk odhadl poselství už podle hořko-dravě-vzdorného výrazu zpěvačky. Třeba když zuřivě odsekávala slabiky v písni Diya. Po hudební stránce si Merat brala z blízkovýchodní melodiky inspiraci pro pěvecké linky a hlasové koloratury, jinak se ale triu podařilo vytvořit hudbu soudržně kosmopolitní. Třeba Del Didi bylo prostě blues s výraznými stopami vedoucími do afrických pouští. Celkově vyzněl repertoár v podstatě rockově, aniž by sklouzával do bigbítových stereotypů.
Ačkoliv se o instrumentaci starali jen dva hudebníci, v aranžmá nechybělo nic. Původem portorický, v Arizoně narozený bubeník Frank Rosaly (natočil společnou desku s Thurstonem Moorem i řadou jazzmanů, vydal desítku alb pod vlastním jménem) dokázal hutně vyplňovat zvukový prostor, hrál dle potřeby s přímočarou razancí nebo rafinovaně polyrytmicky „drobil“. Další Američan v Holandsku, Chris Doyle (Antibalas, Annika Zee, taktéž několik profilových desek), zase velmi výkonně střídal riffování na kytaru a varhany „hammondkového tipu“, pochopitelně se zvládnutým basovým rejstříkem v levé (zadní) ruce.
Nejdůležitější ovšem zůstal na první dobrou úchvatný, prožitý, zdrsnělý zpěv Meral s plnými altovými polohami (mimochodem, hlasový fond zpěvačky prověřil nedávno koncert s Metropole Orchestra, který zpěvačka hladce utáhla). Když vedle sedící Jirka Moravčík, který Meral viděl na nějakém zahraničním festivalu, ohlásil, že „teď přijde ta písnička, u který se rozbrečíš“, konkrétně šlo o baladu Ez kî me (Kdo jsem?), měl málem pravdu.
Celou neděli vládlo slunečné počasí, ale na bouřku nakonec přece jen došlo ─ tu hudební v podání etiopsko-francouzsko-kosmopolitního projektu Kutu. Nahrávky „strašily“ trochu sterilnější elektonikou. Jenže na pódiu byl tenhle nápor, oproti zatím jediné „chemičtější“ studiové desce Guramayle (2022), až na pár samplů, podpůrně vypouštěných fešnou i hráčsky šikovnou Akemi Fujimori, vyzbrojenou syntezátorem a padem, většinově živý. Možná to bylo „jen“ nazvučením, protože deska vznikala v prakticky stejné sestavě (jen s jednou zpěvačkou navíc), ale určitě k dobru věci. O velmi hmatný puls se starali bubeník Cyril Atef (Gotan Project, Salif Keita, s Vincentem Ségalem má zajímavý projekt Bumcello) a baskytarista Valentin Ceccaldi. Koncert byl především výtečně vystavěn na polaritě mezi energicky sólujícím houslistou Théem Ceccaldim a nepokrytě „lví“ etiopskou zpěvačkou Hewan Gebrewold. Typická etiopská melodika přidávala spíše koření k mnohem globálnějšímu přístupu k populární hudbě, což ovšem nebylo nic proti ničemu. Kutu zněli originálně právě díky onomu vyváženému prolínání různých „roots music“, včetně přídavkového reggae s techno gradací Yambara. Dramaturgie Respectu se vždy spolehlivě postará o závěrečné vytančení všeho zlého. Letošní jarní rituál pozitivity byl příkladně dokonán.