Sharon Robinson: Divadlo Archa, Praha, 11. 9. 2016

Okouzlující dáma. Sharon Robinson dobře ví, že většina publika přijde na její koncert jako na určitý styčný bod s vesmírem slov a emocí Leonarda Cohena. Ale nemá z toho ani nejmenší mindrák a svoje písně interpretuje s přesvědčivým sebevědomím, které si neprotiřečí s pokorou. Nejdříve střídala melodie napsané sobě (Invissible Tattoo, Caffeine) s těmi pro Mr. Leonarda (In My Secret Life, A Thousand Kisses Deep), ale jakmile diváky uhranula, vystačila si po většinu koncertu s méně známým vlastním repertoárem a pozornost přitom udržela tak zostřenou, že v sále by byl slyšet i onen příslovečný pád špendlíku.
Ms. Robinson hrává i s kapelou, do Prahy ovšem dorazila sama. Přestože mohu srovnávat pouze se záznamy na webu, možná právě sólový koncert je pro její tvorbu ideální. Nechybělo nic a zároveň nic nerušilo až neuvěřitelnou intimitu vystoupení. Všestranná hudebnice tu tam pro zpestření pustila decentní rytmus ze „samohrajky“, ale přestože by si mohla ušetřit práci častěji, raději se snažila zpestřit aranžmá poctivým nahráním perkusí (cajonu) nebo basové linky z kláves do smyčky. Že to rozšířilo „lidský rozměr“ muziky je samozřejmé. Stejně čarovala i s hlasem, třeba když se impulsivně rozhodla („teď dám jednu z alba Heather… ne, rozmyslela jsem se, raději tuhle“) zahrát převzatou píseň Way Down In The Hole od Toma Waitse. Postupným vrstvením vokálů do looperu z ní vytvořila částečně jemný doo-wop, částečně tichý gospel. Stejně plně ovšem zněly i skladby zpívané jen za doprovodu elektrického piana či klavíru. Kultivovaná sugestivita hlasu jen o to víc vynikla. Podání balady Alexandra Leaving dojímalo k slzám, což není fráze, ale prostě popis reality v sále.
Závěr nemohl patřit jiné skladbě než Everybody Knows. Vše bylo, jak má být. Ovace vestoje, ještě přídavek Sustenance a příslib brzkého návratu evidentně rozechvělou umělkyní. Snad ani toto nebyla pouhá fráze na rozloučenou.

Přidat komentář