Již bych ani nespočetl, kolikrát Swans v Praze hráli, a přestože to bylo pokaždé vynikající, jeden koncert se mi již z paměti nikdy nevymaže – a jak už to bývá, byl to koncert první. A nejen díky tomu, že jsem vstupoval do říše Swans zcela nepolíbený, nic jsem do té doby (ach, ta ostuda!) neslyšel, ale především díky jeho okolnostem. A dovolím si je, ještě než se pustím do referování o aktuálním vystoupení, trochu přiblížit. Lenka Zogatová, neúnavná organizátorka, bez níž by brněnská scéna nebyla tím, čím byla, se v Polsku setkala s kapelou a domluvila, že hoši a dívka při přejezdu Československem – měli osmačtyřicetihodinový tranzit do Rakouska – odehrají dva koncerty. První proběhl zcela ilegálně 1. září 1987 v klubu U Melouna v Michalské ulici, druhý pak o den později, o něco legálněji, v Brně na Šelepce. Trochu jsem se u všeho motal, takže když bylo třeba přivézt pro kapelu aparát, který s sebou nevezla, kočárovým autem, bez řidičáku a s minimálními zkušenostmi, jsem jej musel přivézt. Koncert byl skvělý, těch pár šťastlivců, kteří se o něm růzými kanály dozvěděli, na něj jistě nikdy nezapomněli. Stejně jako jakýsi metalista, který při lyričtějších pasážích, zpívaných Jarboe, zkoušel pohoršeně pískat, ovšem tehdy třiatřicetiletý pěkně udělaný Gira mu dal pěstí, a byl klid. Po přesunu dodávkou do Brna se kapela rozptýlila po různých bytech, večer pak byl stejně tak dobrý. Tentokráte Swans hráli na papíry brněnských muzikantů, již si nevybavuji, snad nějaká jazzová parta. Povolovačka se pak hodně hodila, protože po desáté hodině přijela hlídka VB, přivolaná někým ze sousedních domů, že je tam moc velký rámus. Lenka jim ukázala papíry a poldové s káravým „Ztište to“ zase odjeli. Naštěstí je vůbec nenapadlo, že by tam mohla hrát nepovolená americká kapela, ani si nevšimli, že právě v ten moment řádně rozjetý Gira kopuloval (nevím, jak to jinak říct) se židlí. Koncert to byl ale skvělý a kapela druhý den v klidu odjela.
Po listopadu u nás hráli Swans nejednou, a bylo zajímavé sledovat, jak se sice proměňuje obsazení – pár stálic, jako samozřejmě pan kapelník, ale i skalní kytarista Norman Westberg, zůstávalo – nicméně gró se neměnilo. Swans byli vždy charakterističtí velkým důrazem na emoce, kontexty, a to jakékoli, vždy však až nadoraz. A nejenom to, často nejen na hraně, ale leckdy daleko za ní. A to vše neseno skutečně impozantním zvukem, přesněji, zvukovým tornádem a tsunami. Zvuk, jaký dokázali Swans vyprodukovat, se s nikým nemazlil, praštil s vámi o zem a zcela převálcované vás tak nechal. Přesně, jak to chtěl pan kapelník, a jak to mělo v relacích fenoménu Swans být.
Typické též byly delší stopáže, důraz na opakující se motivy, riffy rytmiky, hypnotické, vlastně, s trochou nadsázky, jakýsi hlukový ambient a minimal.
Zároveň si byl Gira vždy vědom staré poučky, totiž že soustředěný nápor pouze v jedné šarži neprospívá celkovému vyznění, kompozici. Zkrátka, že pasáže sonického útoku musí střídat zklidnění, lze-li o tom u Swans takto vůbec uvažovat. Protože, byť do toho kapela neřezala jak hluchý do vrat, emoční náboj zůstával stejný. Vlastně, stával se ještě naléhavějším.
Gira si vždy dokázal najít přesně ty spoluhráče, kteří dokázali naplňovat jeho představy, leckdy zdvojoval nástroje. A již jen jejich výčet by zabral dost místa.
A ještě jeden důležitý aspekt nesmíme opominout, jsou jím Girovy texty, velice zjednodušeně oscilující mezi nebem a peklem. Ořezané na dřeň. Brutální, přímé, obnažující. Syrové, pro někoho – zvláště dříve – až nepříjemné, protože opravdu drsné. Existenciální? Jistě. Sebezpytné, až autovivisekční? Ano. Ujeté? Úchylné? Chacha, ale ano, mohlo to tak připadat. Mimochodem, stejně jako Girovy povídky, sebrané do svazku The Consumer (1995), vydané Henry Rollinsem a následně i česky, bohužel v hanebně nezvládnutém překladu.
Poslední alba – tedy Leaving Meaning (2019) a The Beggar (2023) v podstatě pokračovala v dosavadním postoji, opět však byla v něčem jiná. A bylo to slyšet i na pražském, zcela vyprodaném koncertě v sále běžně spíše muzikálové Hybernie. Ovšem, co Michael Gira a jeho spoluhráči a spoluhráčka předvedli, mělo do nějakého muzikálu hodně daleko, snad jedině v tom případě, že by se rimbaudovsky jmenoval Sezóna v pekle.
Před Swans vystoupil se svým sólovým projektem již zmíněný Norman Westberg (s kapelou tentokráte nehrál), bylo přitom zajímavé sledovat, jak se od kytaristy, rezignujícího na nějaká sóla, ale o to víc bušícího nekompromisně do kytary a vytvářejícího hlukové stěny postupně proměnil v mistra ovládajícího různé loopery a krabičky – a to vše ve zklidnělé podobě. Předvedl tak svou osobitou verzi ambientní hudby, rozhodně však nepostrádající dramatické momenty, jeho přibližně třičtvrtihodinové vystoupení, jedna jediná zvuková plocha tak posluchače postupně vtahovala, ale neuspávala. Což by, vzhledem k Westbergově minulosti, snad ani nebylo možné.
Po pauze nastoupili tedy Swans v šestičlenném obsazení, kdy Gira hrál na akustickou kytaru, basista Christopher Pravdica hrál i na klávesy a též pracoval s elektronikou, perkusionista a bubeník Phil Puleo hrál i na klávesy, další bubeník Larry Mullins taktéž, Kristof Hahn hrál na pedal a další basistka Dana Schechter hrála i na lap steel a klávesy. Dohromady tak obsáhli řadu nástrojových kombinací, a aranže toho náležitě využívaly.
Pokud jde o osm skladeb, které v průběhu dvě a půl hodiny trvajícího obřadu zazněly, pocházely rovným dílem z posledních dvou alb, jedna, Birthing, ovšem zatím nevyšla. A pro provedení platí vše, co již bylo řečeno úvodem. Zkrátka, Swans byli OPĚT skvělí, a OPĚT jedineční. Prostě, Swans jsou Swans…