Náš nejstarší festival world music přiváží světové hvězdy, ale jinak pátrá v hlubinách neznáma, což je pro něj příznačné. Dramaturg Borek Holeček dokázal vždy těžce zariskovat s hudebníky, jejichž jména něco v Čechách řekla možná tak pár lidem. A ze svého snažení neubírá ani letos. 
Vnímání world music už dávno není v tak ostrém kontrastu s popmusic, rockem nebo jazzem. Všechny scény se přirozeně prolnuly a problémy s tím mají spíš někteří mediální vykladači než hudebníci. Přestaly platit nesmyslné nároky na autenticitu, protože se ukázalo, že něco takového neexistuje. Nešokuje už samotná world music, jako spíš jednotliví protagonisté: muzikanti z míst, kterým se kdysi říkalo „zde jsou lvi“.
Od pólu k pólu jsme propojení internetovou sítí a při troše dobré vůle se dostanete prakticky na kterékoliv místo planety, takže víme, že patent na kvalitní, nejvyšší možné hudební umění výhradně nedrží západní civilizace, ale kreativní hudební géniové žijí také v Asii, Africe nebo na Balkáně. Při jejich objevování ale občas zaúřaduje náhoda. Skupina bezdomovců Staff Benda Bilili by v konžské metropoli Kinshase možná hrála za pár drobných do skonání, nebýt setkání s francouzskými filmovými dokumentaristy a snaze producenta Vincenta Kenise: dnes jsou tito paraplegici na vozíčcích za světovou událost; takže stejná náhoda jako kdysi s Buena Vista Social Clubem. Se Staff Benda Bilili plní letošní Respect velké zbožné přání a více si o nich přečtěte na jiném místě od Petra Dorůžky, zatímco následující řádky osvětlí zbytek exkluzivního festivalového programu.
DEN, KDY V SOMÁLSKU ZEMŘELA HUDBA
Africký roh, Somálsko: etnicky a jazykově celistvá země, přesto možná poslední schod, pak už se ocitnete rovnou v rozháraném pekle. Další africký stát, kde je všechno úplně jinak, než to zvenčí vypadá. Je vlastně otázkou, jestli se pořád ještě jedná o stát nebo spíš o kotel krveprolití, islámského radikalismu a námořního pirátství.
Somálsko řídí od roku 1991 totálně nefunkční prozatímní vláda, nikým nerespektovaná, každému leda tak pro smích; probíhá tu občanská válka s tisíci mrtvých, státní administrativa existuje pouze na papíře, všude vládne chaos a nablízku je hladomor, jestli už nedorazil.
Na severu leží samozvaná, nikým na světě neuznaná republika Somaliland: historické předislámské území, potom britská kolonie. Nezávislosti si Somaliland užil šest dnů: 26. června 1960 ji vyhlásil, 1. července se začlenil do Somálské republiky a za devět let toho trpce litoval: k moci se dostal diktátor Siad „Soudruh“ Barre prosazující klanové uspořádání s divnou optikou, v níž se mu Somaliland jevil jako odbojný, nepřístojně demokratický region. Za Barreho absolutismu propukla v Somálsku občanská válka, pokračující i po jeho svržení v roce 1991. Zpustošený, vydrancovaný Somaliland tehdy opět vyhlásil svou nezávislost a dnes je považován za nejstabilnější a ekonomicky jakž takž udržované území země. Blíží se mu jiné – autonomní Putland –, nicméně zdaleka autoritářštější, méně sympatičtější, bez ambicí na odtržení od Somálska, jehož jižní zbytek ovládal Svaz islámských soudů, dnes jeho militantní dítě: islámská fundamentalistická organizace al- -Šabáb napojená údajně na al-Káidu.
Američané se z jejích teroristických akcí můžou zbláznit, obyvatelé ji vnímají jako mírotvornou náhražku nefungujícího státu, i přesto, že al-Šabáb tvrdě prosazuje zákon šaríja a stáčí Somálsko hluboko do 7. století, asi jak Talibán svého času Afghánistán.
Když se v roce 2009 stal prezidentem Somálska Sheik Sharif Ahmed, svět spoléhal na to, že zatočí s al-Šabáb i námořními piráty. Spojené státy mu poslaly přes čtyřicet tun zbraní, ale ty převážně skončily v rukách rebelů, protože armádní důstojníci s fundamentalisty docela pečou a svatý není ani prezident. Proklamuje sice, jak s piráty skoncuje, nicméně vedle toho, že se mu to nemůže prakticky podařit, nemá nic proti tomu, když jim Somálci fandí. Vydělané peníze totiž piráti částečně investují do místní infrastruktury; ne všechny, samozřejmě, ale dost na to, aby si získali přízeň a byli považováni za „pobřežní hlídku“. Ostatně, s tím cílem kdysi původně vznikla například Národní dobrovolná pobřežní hlídka. Somálsko v kolapsu nemělo sílu věnovat se svým výsostným vodám, takže do nich brzy vpluly zahraniční – ano, i evropské – lodě „vykládající“ toxické a jiné nebezpečné odpady, následované rybolovnými továrnami drancujícími rybářská loviště. Z ultraradikálního vymáhání práva šaríja už Somálci takovou radost nemají. Pár příkladů: přísný zákaz fotbalu, fi lmů, světského umění, melodického vyzvánění mobilů, nošení podprsenek a naopak mužská nutnost vousů.
Vloni v dubnu nadobro zemřela v jižním Somálsku také hudba: byla na ni uvalena fatwa.
Soukromé rozhlasové a televizní stanice musely s okamžitou platností přestat vysílat „ďáblovo dílo“, jakoukoliv – především západní – hudbu doprovázenou nástroji, vyjma vokálního, převážně náboženského stylu nasheed. Hudba zmizela z obchodů a nesmí se poslouchat ani v soukromí; svatby a pohřby z toho nevyjímaje. Ozbrojené islámské hlídky zabavují „satanovy“ nástroje, nahrávky a videokazety.
Tresty jsou drakonické: bičování, ukamenování, věznění.
„Hudbu v ranním vysílání nahradilo kokrhání kohouta, zprávy doprovázejí zvuky klaksonů a svištících kulek a v nočním programu od nás uslyšíte klapot koňských kopyt. Zákaz platí i na jingly a reklamní spoty. Kdybychom nařízení kritizovali nebo se mu bránili, hrozí nám podle vyjádření mluvčího al-Šabáb smrt,“ popsal situaci ředitel vlivné stanice Radio Shabelle v Mogadišu. „Jsem věřící, fanatičtí fundamentalisté jdou ale proti lidské důstojnosti, elementárním lidským právům. Nic takového, co tvrdí, se v Koránu nedočtete. Oni chtějí získat moc nad lidmi, ovládnout stát pomocí strachu a síly,“ napsal novinář Kassim Mohamed.
Somalilandu a Putlandu se zákaz netýká, tady al-Šabáb nemá takovou moc, přesto obě země – o zbytku Somálska nemluvě – opustila během občanské války většina umělců. Somálská hudební scéna tak připomíná vyhaslé ohniště, rozdmýchávané umělci roztroušenými po celém světě.
„Já jsem neodešla, protože bych se rozhodla vyjet na výlet. Neměla jsem na vybranou,“ říká zpěvačka a tanečnice Sahra Halgan ze Somalilandu. Do Francie utekla v roce 1992 a domů se od té doby nepodívala.
O somálské hudbě toho moc nevíme a vzhledem k okolnostem ji neregistruje ani jinak pečlivá encyklopedie Rough Guides World Music.
Se Sahrou Halgan se nám tak dostává vzácné příležitosti slyšet původní mix afrických a arabských vlivů a poezie bez výraznějšího překlopení do popu nebo jazzu. Silný, výrazný zpěvaččin hlas a impulsivní rytmus doplňuje zpěvák a kytarista Peter Solo ze západoafrického Toga, země proslulé obřady voodoo. Se Sahrou Halgan spolupracuje od roku 2008 a předtím hrával v kapelách Miriam Makeby nebo Papa Wemby.
Spojení tradic Somalilandu a Toga nemá charakter nahodilé fúze, ale jiskření, v němž si vůdčí roli udržuje tančící a bubnující zpěvačka a její příběhy ze země, kde musela zemřít hudba.
PÍSNĚ SILNÉ JAKO LEV
Ačkoliv zpívá převážně arabsky, berbersky a dnes i francouzsky, rozumíte jí. Souad Massi z Alžíru představuje jasnou písničkářskou hvězdu s otevřenou společenskou uvědomělostí, srdce dojímajícím hlasem, inteligencí, ženskou vzdorovitostí a svůdným šarmem.Vyrostla na andaluském flamenku, rockové hudbě a jejími písničkami prosakuje hudba rodné berberské Kabylie, ale zní jako západní folková zpěvačka neurčitého původu.
Melodicky dráždivé, bolestným smutkem přetékající balady Souad Massi nejsou zdrojem historického poznání Alžíru, ani jejího berberského původu. Nestaví se do role samozvané mluvčí islámských žen. Zkoumá v nich vlastní nitro, svou rozpolcenost, kdy ji srdce táhne domů, a realitu pařížského předměstí, kde dnes s dvěma dcerami žije.
Narodila se v roce 1972 ve svobodomyslném kabylském městě Bab el Oued. Vyrůstala v muzikantském prostředí: matka vedle egyptského popu milovala Jamese Browna a Arethu Franklin, strýc Hugo hrával jazz a flamenco, s bratrem Hassanem, jinak skvělým pianistou, pořádali domácí hudební večírky.
„Mám ráda kulturu Kabylie, odkud pocházejí mí předkové, dojímá mě utrpení tamních horalů a bosé ženy shánějící ve sněhu dříví na oheň. Odmalička mi říkali, že nejsem ani Arabka, ani Kabylanka, natož Peršanka či Turkyně. V mé krvi prý koluje směs. Jsem prostě Alžířanka a proto nemám problémy s hudební identitou. Časem si člověk uvědomí, že skutečné bohatství je patřit do země s bohatou kulturou. Tohle bohatství – mé kořeny – mi dává ohromnou sílu. Jsem na svou kulturu a původ hrdá,“ tvrdí Souad.
Po strýci Hugovi zdědila i lásku k horkokrevnému andaluskému flamenku a začala dokonce spolupracovat s místní skupinou Trianas d’Alger. „Myslela jsem si, že u nich nahlédnu dovnitř flamenka, ale s nimi to nešlo a raději jsem se přidala k hardrockové kapele Atakor.“
A tak pro Souad Massi začala éra AC/DC, Led Zeppelin a U2; a souběžně s tím hromada problémů. Cestovat tehdy s mikrobusem plným aparatury po Alžíru, to chtělo hodně odvahy. Nikdy prý nevěděli, jestli je zastaví policajti nebo islámské hlídky. Navíc za podpory Atakoru vydala v roce 1997 kazetu svých vlastních písniček, kterých se kupodivu hodně rychle chytila rádia a dokonce i státní televize.
Nosila džíny, chlapecký sestřih, chodila po ulicích nezahalená s kytarou v ruce a působila dojmem rebelky. Lidé ji poznávali, stala se veřejně známou umělkyní, přibývalo anonymních telefonních výhrůžek. A tak Alžír raději opustila. Tehdy vznikla většina písniček z jejího, už ve Francii vydaného debutu Raouí – z bolesti, milostného zklamání, strachu a beznaděje.
Později se ocitla ve společnosti skupiny Orchestre National de Barbes, kytaristy Thierryho Robina nebo jiného afrického emigranta, Geoffreye Oryemy. Pozvali ji na Womex, kde zazářila, a neminula ji nominace na Nováčka roku 2001 v anketě BBC Awards World Music.
Po natočení Raouí se vydala na úspěšné světové turné. Ve Francii Souad v roce 2001 mezitím čekalo významné ocenění Nejvyšší rady Frankofonie za nejlepší album roku.
Když chtěl brněnský básník Jan Skácel vidět něco zaručeně modrého, šel se do zoologické zahrady podívat na paviány nebo pozvednul hlavu k jarnímu nebi. Asi by nenalétl, kdyby si poslechl Souadino další album Deb. „Musela jsem se vrátit po čtyřech letech domů. Chyběla mi rodina, moře a mořský vzduch, každé ráno, celé dny. Zatoužila jsem po horkém létu a obzvlášť po modré alžírské obloze. Ta šedivá evropská mě traumatizovala, nedalo se to vydržet.“ Deb bylo ve Francii vyhlášeno jako bezkonkurenčně nejprodávanější v kategorii world music za rok 2003 a v prestižní ceně BBC Awards World Music se od té doby objevovala pravidelně, aby ji o tři roky později vyhrála, k čemuž ji dopomohla další deska Mesk Elil. Po našem zimolez, aromaticky vonící, v noci kvetoucí keř, probouzející v Souad vzpomínky na dětství v Alžíru. Souad Massi nikdy nebyla žádnou neřízenou hudební střelou. Dorostla do „hypersenzitivní“ písničkářky. Roztodivné, nezaměnitelné, zarputile hledající – a co je důležité, nacházející – rovnovážnou spojnici mezi svou severoafrickou minulostí a evropskou současností. Emoce umí hnát až na samý obvod prasknutí; mají lví sílu z hloubi srdce tažené výpovědi, trkavé jak kozlí rohy. To je na ní nejvzácnější, všechno to oslnivé člověčí teplo, nestažené smyčkami šíbrů pop music.
Recenzi na loňské, melodicky vypjaté album O Houria (Svoboda) jste si mohli přečíst v lednovém čísle, takže pouze připomenutí: má folkrockový středomořský ráz a pomáhali jí ho natáčet francouzský písničkář Francis Cabrel s kytaristou a producentem Michelem Françoisem. Skvělou muzikantskou sestavu pak doplnil alžírský hráč na lout- nu oud Mehdi Haddab ze skupiny Speed Caravan a v závěrečné skladbě Let Me Be In Peace si se Souad Massi zazpíval Paul Weller.
TRANS PODLE MUFLONŮ
Na papíře, ani kdyby se toho ujal spisovatel Hrabal nebo někdo, kdo hodně „kouří“, berberské Oudaden nedoceníte. Přečtěte si raději suchá fakta a zajděte na koncert. Dohrají a tělo, obzvlášť hlava, vás pak nebude chvíli poslouchat, nicméně za zkušenost to stojí. Transovní hudba z Maroka dokáže vždycky člověkem smýknout, Oudaden představují ale přece jenom silnou nálož. Autor těchto řádků na veletrhu Womex také byl, takže pod názor, že tady kapela způsobila senzaci se s čistým svědomím podepíše. Oudaden rozpohybovali dav návštěvníků způsobem, jaký tu už dlouho nepamatují. Na portále Afropop jejich hudbu vystihli: připomíná „cestu přes Vysoký Atlas s ostrými zatáčkami, prudkým klesáním a strmým stoupáním.“
Oudaden pocházejí z jihomarockého, díky vydatným srážkám úrodného regio nu Souss, odvěkého sídla berberského národa Shilha (francouzsky Chleuh) hovořícího arabsky nejméně zasaženým berberským jazykem Tachelhit.
V Souss se setkáte s dvěma stěžejními, značně rytmickými hudebními styly: ahwash a rwais. K prvnímu patří smíšené pěvecké sbory a improvizovaná poezie, kdy zpěv přechází během vystoupení v tanec a bubnování. Počet účastníků oslavných ceremo niálů je proměnný: od dvaceti do sta lidí. I z toho důvodu si tradice ahwash zachovala původní podobu, měnící se pouze od vesnice k vesnici v detailech, souvisejících s místním stylem života. Kdežto rwais, na rozdíl od vesnických amatérů, jsou daleko skromnější kočovné ansámbly profesionálů – nejvíc tak okolo tuctu hudebníků a zpěváků – vyjíždějící daleko za hranice regionu Souss. Zjednodušeně řečeno, rwais se blíží západoafrickým griotům: Maročany jsou vnímáni jako nositelé důležitých zpráv, poselství a historických legend. Zpívaná, ať už napsaná nebo improvizovaná poezie u rwais volně přechází ze starobylosti k aktuálním, často humorně uchopeným tématům.
Hudební doprovod stojí na jednostrunných houslích rebab, čtyřstrunné loutně lotar (zvukem příbuzné guimbri), zvonku naqus, rámovém bubnu bendir, darbuce a rwais tak řadí v marocké tradiční hudbě mezi ojedinělé specifikum.
Do měst – nejprve do hlavního města Souss, přístavu Agadiru a postupně dál – se hudebníci začali přesouvat od 60. let a repertoár rwais do sebe absorboval moderní poetiku.
Generace Oudaden už ale na tradičním hudebním doprovodu netrvala; vytříbila ho, dodala mu přesah: šéf a zakladatel skupiny Abdellah el Foua hraje namísto lotaru na banjo, Larbi Boukharmous odložil rebab a vzal do rukou kytaru. Vše při starém zůstalo jen u bubeníků a perkusistů, i když v tomhle směru prošlo rwais u Oudaden originální inovací: transovní rytmus dotahuje do vrcholu tanečník hrající na kovové kastaněty karkabus, jinak hnací sílu rituálních obřadů marockého bratrstva Gnawů.
V Maroku patří skupina pojmenovaná záměrně podle nezkrotných horských muflonů mezi nejpopulárnější: vydala tu nespočet kazet a desek. Pro výjezd do Evropy – vedle Womexu zazářila také na festivalu Babel Med v Marseille – natočila vloni ve Francii best of album Oudaden 25 years. Dobré vodítko k jejich strhující hudbě. Koncert je ale koncert, tomu věřte.
TICHO NALEZENÉ S BRUMLÍ
Zřejmě nejrozšířenější nástroj planety, bez konkurence v pojmenování: u nás se mu říká brumle; anglicky jew’s harp, ale nikdo dosud hodnověrně nepřišel na to z jakého důvodu, s židovskou kulturou nemá brumle totiž nic společného. Jazykovědci přišli na to, že angličtí celníci už v roce 1481 běžně používali označení jue harpes a jue trumpes, odvisejících od francouzštiny, ale drží se toho spíš jako jedné z verzí.
Holandský muzikolog Phons Bakx si dal tu práci a našel pro brumli přes tisíc názvů; léta se také snažil – a nebyl sám – dopátrat jejího původu, nejpřesvědčivější mu nakonec přišla Asie někdy okolo 4. století před naším letopočtem. Fakt, že se na brumli dnes hraje po celém světě, včetně Afriky, souvisí hlavně s kupci a migrací.
Nejfantastičtějšího zvuku brumle se nám v Čechách dostalo od skupin ze Sibiře: Huun-Huur-Tu, Altai Kai nebo Gendose, tedy přímých pokračovatelů šamanských tradic a rituálů, se kterými je nástroj – aman huur, khomus nebo komus – obecně a po právu nejvíc spojován.Brumle je kovová nebo bambusová podkova s pružnou lamelou – jazýčkem uprostřed; držíte v ústech a prstem brnkáte na lamelu, čímž docílíte charakteristického bzučivě alikvotního tónu, jehož výšku a barvu dotváříte ústy, představujícími rezonátor.
Jednoduchá konstrukce, přesto i kdybyste čínského virtuóza Wang Li stokrát obešli, nebude vám jasné, kde se u něho ty fascinující zvukové palety berou. I když vám neujde, že u toho rytmicky dýchá, chrčí a zpívá, stále ho podezříváte z toho, že si k tomu přidává nějakou dozvučující elektroniku. Samozřejmě že ne, to jen hru na brumli dovedl do běžně neslýchané podoby; vynalezl techniku s nekonečným množstvím zvukových odstínů.
Wang Li pochází z čínského přístavu Tsingtao u břehu Žlutého moře a jeho brumli se tam říká kouxian nebo huang a může mít až pět jazýčků. Z centrální Číny zmizel kouxian ve 14. století, převzaly ho ale malé horské národy, takže tradice nezanikla.
Wang Li prošel armádními orchestry, hrával na kontrabas, který začal studovat a ve výuce se rozhodl pokračovat ve Francii, namísto toho ale strávil čtyři roky v semináři St. Sulpice in Issy-Les- -Moulineaux: tam prý během rozjímání a hry na brumle objevil hodnoty trpělivosti a ticha.
Speciální vystoupení Wang Liho na loňském Womexu se dočkalo velkého zájmu odborníků a po Respectu je pozván na festival v Roskilde.
LEV Z ETIOPIE
Vloni si na Respectu holandští post- -punkeři The Ex zahráli se skupinou Ililta Band, reprezentující unikátní součást etiopské hudební scény: tradici trubadúru azmari. Letos se skupina představí po boku legendárního saxofonisty Getachewa Mekuryi. Není to z její strany nahodilý výstřelek: do totality zbavené a probouzející se Etiopie zajíždějí Holanďané od konce 90. let a při té příležitosti založili „etiopský“ label Terp.
Zájem o hudbu z předtotalitních časů Etiopie, kdy nebýt nástupu komunistické lůzy získala země možná statut hudební velmoci jako třeba Mali nebo Senegal, lze odvodit od třináct let vycházející kolekce Etiopiques (čítá už sedmadvacet alb) v péči francouzského odborníka Francise Falceta, organizujícího v Addis Abebě také Festival des Musiques d’Ethiopie.
Zapomenuté hvězdy Mulatu Astatqe, Alemayehu Eshete, Getatchew Mekurya nebo Mahmoud Ahmed dnes zdobí programy významných světových festivalů a slouží ke cti Respectu, že mezi ně patří, čímž nám umožňuje seznámit se s bohatou historií etiopské hudby. Dramaturg Borek Holeček s Petrem Dorůžkou za tím účelem dokonce vloni odjeli na výzvědy do Addis Abeby.
Dechovky přišly do Etiopie v 30. letech minulého století s armádou Haile Selassieho: „judského lva“ s rodokmenem sahajícím až k Menelikovi I., synovi krále Šalamouna a královny ze Sáby. Postupně vznikly desítky státem financovaných orchestrů vedených zahraničními kapelníky. Pro každou významnou organizaci v zemi se stalo otázkou prestiže mít vlastní těleso. Repertoárově se od sebe příliš nelišily: operety, muzikál, kubánská hudba, rock’n’roll, soul, rhythm’n’ blues. Etiopsky různorodá hudební krajina se v divokém konkurenčním prostředí smísila s Dukem Ellingtonem, Otisem Reddingem, Elvisem Presleym a Jamesem Brownem v sofistikovaný pop, v těch časech v Africe takřka bezkonkurenční, s identitou zakořeněnou v biblické prehistorii jedné z nejstarších křesťanských tradic na světě.
Mekurya tehdy doprovázel slavného zpěváka Tlahouna Genesseho a po klubech hrál jazz. Ten etiopský, podobně jako pop, dostal do vínku pětitónovou stupnici s velkými intervaly vytvářející prostor pro bizarní feeling. Snad i proto je Mekurya považován za předchůdce africky smyslného freejazzmana Archieho Sheppa, obdivován Tomem Waitsem, Brianem Enem, Kronos Quartetem nebo Robertem Plantem.
S nástupem komunisty Mengistu Mariama, oproti osvícenému Selassiemu venkovského balíka nechápajícího elegantně zářivý sound Addis Abeby, nastala éra tvrdého potírání „západních vymožeností“; přišly zákazy nočního vycházení, v ulicích se objevili vojáci a swingující Etiopie utichla do hrůzného šepotu. Největší hudebníci emigrovali, odešli do ústraní nebo se na ně zapomnělo, což byl případ Mekuryi.Na pozvání The Ex přicestoval do Evropy poprvé a hned se tu cítil jako doma. Na album Moa Anbessa s The Ex nabídl Mekurya v roce 2006 část svého dávného repertoáru a ukázalo se, že si ty skladby – někdy zostra funkové – v novém prostředí dokážou najít vlastní prostor; i tehdy, když se do nich zaříznou exovští kytaristé. Nic nepřirozeně neční, nevyšumí do ztracena, a to ani ve chvílích, kdy The Ex Mekuryovi pouze minimalisticky podstrojují – ten si, protože jeho amharštině nerozumějí, vždycky najde způsob, jak je saxofonem rozfoukat do stran a přivést do rozohněnějšího varu.
Ačkoliv Mekuryovi podsouvají Archieho Sheppa a jiné freejazzmany, on je vůbec neznal, začínal dekádu před nimi. Jeho osobitý, divoký styl je vlastně přenesením válečných písní shellea fukara do útrob saxofonu. „Zabiju tě, uřežu ti koule,“ řvali podle Falceta, ale spíš kvíleli etiopští vojáci a Mekurya útočnou náturu své hudby v prvopočátcích zesílil oblečením: vojenská pláštěnka a na hlavě čepice podobná lví hřívě.
Saxofonistu a The Ex doplní vynikající etiopský tanečník Melaku Belay.
TARAS BULBA, NINĚRA A LAPTOPY
Ze všeho nejdřív vás srbský zpěvák Louis chytne za oči: pořádný kus chlapa s mohutným vousem, holou hlavou a širokým úsměvem. Pro své ruské fanoušky je proto ztělesněním Tarase Bulby. Když ale začne zpívat, soustředíte se už jen na jeho hlas, v mnohém podobný Peteru Lipovi.
Jmenuje se Ljubisa Stojanovic, ale každý ho zná pod přezdívkou Louis, kterou získal v devíti letech. Zatímco vrstevníci hráli fotbal, on poslouchal a zpíval Louise Armstronga. Narodil se prý pod šťastnou hvězdou, může se věnovat hudbě jakou má nejraději: lidovým písničkám z celého Balkánu, jazzu a soulu, které od 70. let propojuje do lákavé směsi. V Srbsku patří k oslavovaným hvězdám a postupně se propracovává také na mezinárodní scénu.
Tam určitě brzy zamíří také pražská skupina L’Arrache Coeur: souzvuk niněry (Daniel Kahuda), basklarinetu, saxofonů (Hanuš Axmann) s akordeonem (František Tomášek) a v rozšířeně sestavě s galicijskými gajtami (dudami), bicími a zpěvačkou je na české poměry bez debat originálem. Kompozičně náročná, ornamentálně vyšperkovaná, pořád ale hravá, živelná akustická hudba není usazená v jednom stylu nebo regionu: má přesahy do jazzu, tanga, ale ze všeho nejvíc ji určitě docení příznivci avantgardního rocku, moderní klasiky a současné ve světě oceňované skandinávské akustické scény a to nejen kvůli využití niněry.
U skupiny Temporal Loop by možná stačilo zmínit jméno otce zakladatele – kytaristy Pavla Richera – aby bylo jasné, že představit si pod anoncovaným „world, dance, ethno ambient music“ něco běžného a provařeného není snad ani možné. V Temporal Loop se k Richterovi přidávají perkusista Antonín Hlávka, hrdelní zpěvák a hráč na brumle Ivo Charitonov a laptopista Jonáš Richter.
Jagalmay tvoří v Praze žijící diaspora Kazachů, Uzbeků, Kyrgyzů, Turkmenů a dalších národů ze Střední Asie, takže nás čekají výjimečné vokální techniky, tanec, pestrobarevné kostýmy, šamanské obřady s brumlí a loutna komuz s indickým harmoniem.
Program festivalu Respect
Ostrov Štvanice, Praha
11. 6.
Souad Massi, Wang Li, Getatchew Mekurya & The Ex & Melaku Belay, Oudaden
12. 6.
Jagalmay, Staff Benda Bilili, Louis, Sahra Halgan, Temporal Loop, L’Arrache Coeur