Po patnácté a se stejnou zarputilostí přiváží dramaturg Borek Holeček do Prahy hudbu, o které tady skoro vůbec nic nevíme. Pro jiné festivaly sebevražda, pro Respect zásadní postoj. Prostý kalkulu s mainstreamovými hvězdami v roli lákadla a s úderným vzkazem: Hudba dělá člověka! Možná je to vzkaz v naší setrvale konzervativní, mírně xenofobní společnosti poněkud marný, Respect to ale zkouší dál. Což je skvělé.
GROOVE Z BUCHARY, PSYCHEDELIE Z ANGOLY, INDICKÝ TANEC VSEDĚ A MUŽSKÝ PLÁČ VE FLAMENKU!
V březnovém Guardianu uveřejnil Ian Birell článek o zastaralosti a urážejícím vyznění termínu world music. Divné pro magazín nabízející už léta v hudebním menu pozorně sledovanou sekci world music, do níž píší přední odborníci. Birell už asi po tisící otevřel naprosto zbytečnou rádoby chytrou debatu a samozřejmě si naběhl. Andy Morgan, Rose Skelton nebo Simon Broughton – lodivodi této scény – mu v podstatě vzkázali: snad každý už čtvrt století ví, že název world music není nic moc, svým způsobem představuje „nutné zlo“, ale žádný jiný, který by „co nejvíc zahrnoval a nejméně vynechával“ zatím nikdo nevymyslel. Pokud nemůžeme být konkrétní, což dost často opravdu nelze, pracujeme s ním, usnadňuje nám pořád komunikaci i běhání po obchodech. Konec, punktum nebo nám pane Birelle dohoďte jiné výstižnější pojmenování „globálního etno chaosu“.
Přeneseno na Respect: lze vůbec najít společný název pro hudbu z letošního programu? A není spíš náhodou, jak říká izraelská zpěvačka Riff Cohen, world music vším, čím nejsme my?
BUCHARA GROOVE
Izraelský spisovatel Michael Sebban to nazývá „probuzená dlouho spící různorodost“. Při vzniku státu Izrael totiž nastala tendence potírat extrémní kulturní rozmanitost židovské diaspory. Všem novým příchozím říkali: zapomeňte na svůj původ a jazyk. Vaše minulost není žádoucí, staňte se Izraelci.
A tak to v tavícím hudebním kotlíku přestalo na dlouhá léta bublat. Dnešní generace ale pod něj pořádně přiložila: Dudu Tassa hraje íránskou hudbu svého dědečka, skupiny Yemen Blues a Ensemble Yaman jemenských Židů, hitmaker Idan Raichel etiopských. Yasmin Levy zpívá v jazyce Ladino sefardské písně a skotačivá Riff Cohen alžírský rai z židovských čtvrtí přístavu Oran. Alaev Family exportovali v roce 1991 do Izraele hudbu asi z největší dálky: z Tádžikistánu. S ní se před námi odvíjí fascinující historie židovské komunity odříznuté v naprosté izolaci ve Střední Asii víc než dva a půl tisíce let od zbytku židovstva. V muslimském prostředí si dokázala zachovat náboženskou a národní identitu a vyvinout neobyčejnou kulturu s vlastním dialektem a výkladem judaismu.
Říká se jim bucharští Židé, podle emirátu Buchara, rozkládajícího se v letech 1785–1920 na území dnešního Tádžikistánu a Uzbekistánu. Dorazili sem údajně už v 7. století př. n. l. a města Buchara, Samarkand, Dušanbe nebo Termez pomáhali během tisíců let proměňovat ve významná světová centra vědění a obchodu. Ležela na Hedvábné stezce, při jejímž vývoji sehráli Židé značnou roli a dostali se po ní až do Číny, kde už v 11. století stavěli synagogy.
Ve Střední Asii přežili Židé vládu Alexandra Velikého, masakry Čingischánových mongolských hord, násilnou islamizaci, zemětřesení, pogromy, protižidovské zákony carského Ruska, ale na zvěrské praktiky sovětských bolševiků a nastalý tuhý antisemitismus byli krátcí. Od 30. let minulého století proto začal velký židovský exodus ze Střední Asie. Zatímco v Uzbekistánu k úplnému zániku židovských komunit nedošlo, počty Židů v Tádžikistánu se po občanské válce v roce 1992 odhadují na desítky. Dnes z nich většina žije v Izraeli a Spojených státech.
Bucharští Židé prosluli jako barvíři látek, vlivní obchodníci a bankéři, patřili ale také k umělecké, fi lozofi cké a hlavně hudební elitě podílející se na cizelaci unikátního stylu shashmaqam (šest maqamů). Vysoce propracovaná instrumentální hudba založená na modech maqam a zpívané mystické súfi jské poe zii se v multikulturním prostředí Buchary a Samarkandu dotvářela od babylonských časů. Komunisté shashmaqam ideologickými úpravami zdecimovali a do roku 1957 i zakázali, protože nevyhovovala potřebám pracujícího lidu. Simon Broughton v encyklopedii world music The Rough Guide popisuje, jak výsostné súfi jské verše nahradila agitace: namísto oslovování všemohoucího boha nutili zpěváky vykřikovat nehynoucí slávu Leninovi a komunistické partaji. Těžkou ránu shashmaqam zasadila také emigrace židovských muzikantů. Styl totiž vyžaduje složité hudební vzdělání založené ze značné části na orálním přenosu z mistra na žáka. UNESCO proto v roce 2003 shashmaqam zahrnula do seznamu ohroženého nehmotného dědictví lidstva.
Malé i velké ansámbly s loutnami tanbur, sato a dutar, houslemi gidjak a především rámovými bubny doyra s kovovými kroužky hrály především na emírských dvorech nebo při slavnostních příležitostech. Na svatbách a židovských obřízkách se provozovala jiná, spontánnější lidová hudba: falak a toi. Po vyhlášení nezávislosti Tadžikistánu v roce 1991, těsně před vypuknutím občanské války, patriarcha Allo zavelel a rod Alaevů se odstěhoval do Tel Avivu. V uplynulých padesáti letech si Allo Alaev v pařížské Olympii zatančil s Josephinou Baker, ve Švýcarsku popovídal s Charliem Chaplinem a v Moskvě dostal pořádného komunistického hudlana od Brežněva. Dnes osmdesátiletý hráč na rámový buben doyra totiž s ansámblem Lidové opery z Tadžikistánu objel celý svět a naučil se naslouchat jeho potřebám.
Bucharskou hudbu v Izraeli promísil s dalšími vlivy a nástroji a s dvěma syny a čtyřmi vnoučaty vytvořil skupinu, o které se v poslední době hodně mluví v souvislosti s vynikajícím albem natočeným s Tamirem Muskatem, s programátorem a bubeníkem Balkan Beat Boxu. Ten dosud tradičnější vyznění nakopl elektronikou, přidáním baskytary a proměnil v buchara groove.
Na fotografiích, sklonění nad bubny, připomínají Alaev Family sprintery na startu. Vždyť také za chvíli vyrazí do neuvěřitelné bubenické kanonády. Ostrý střih a většina z nich vymění bubny za citeru qanun, housle, flétnu duduk nebo akordeon, což intenzitě neubere na síle, zvlášť když jí vévodí súfi jsky vypjatý vokál Allo Alaeva. Není divu, že si je Peter Gabriel pozval mezi dalšími hvězdami na festival WOMAD, slavící letos významné třicáté výročí.
LET JAGUAREM SE ZAVAŘENÝM MOZKEM
Hip hop, stěžejní hudba Tanzanie, patřil až do poloviny 90. let mládeži z vyšších vrstev. S plakátem Tupaca Shakura na stěně a vytuněným aparátem. Na předměstí metropole Dar es Salaam si proto chudina vymyslela lacinější verzi: mchiriku.
Swahilský rap o „životním svrabu a neštovicích“, načerno pálená kořalka, kouření bhangu, sexuální tance daleko za hranicí přijatelnosti a drastický, nekompromisní zvuk přenášený přes megafony, okamžitě vedly k vládnímu zákazu. Jako byste ale před protrženou přehradu postavili chlápka s lopatou: mchiriku, afropunk z ulice, spláchla všechna úřední razítka.
Dnes má volný průběh, ale do rádia, městského centra a nahrávacích studií nesmí. Skupin se vyrojily desítky, jedna, s pocitem, že s energií přece jenom ostatní strčí do kapsy, vybočila z davu už názvem Jagwa Music – podle francouzských bojových stíhaček Jaguár.
Tanzánský hip hop, známý jako bongo flava, se řadí mezi novodobé hudební směry: angolské kuduro, kwaito z jihoafrického Johannesburgu nebo baile funk z Ria de Janeira. Populární mutace amerického hip hopu, reggae, a elektronické taneční hudby s lokálními tradičními styly rozvášňují do značné míry také západní publikum. Bongo fl ava jakbysmet, nehledě na jeho silný vliv v okolních zemích.
V Tanzanii stmeluje mládež, slouží jako alternativa ofi ciálních medií a rapeři představují důležitý společenský hlas v boji proti kriminalitě, AIDS, nezaměstnanosti a korupci. Politici a společnost nad nimi drží ochrannou ruku, takže nepotřebují megafony štípnuté z mešit, bongo flava zprostředkovávají rádia, televize a obří koncerty.
O hodně pater níž živoří mchiriku: v Tanzanii okrajová přisprostlá rapová tancovačka, ve světě s otevřenou pusou přijímaný hudební zázrak, zahrnutý do programů veletrhu WOMEX i festivalů typu Roskilde.
Pokud přemýšlíte o paralele s konžskými Konono No.1, nejste daleko od pravdy: také mchiriku zformovalo prostředí předměstského ghetta, nedostatek fi nancí a materiálních možností. Drahé aparatury nahradily megafony zavěšené na stožárech, sofi stikované programování hudebních základů laciné casio na baterky, lampové zesilovače, starobylé dřevěné bubny a štokrle, do kterého se mydlí paličkami. Do tranzovního rytmu naskakují „hruboslovní“ rapeři s akrobatickými sexy tanečnicemi. Bongo znamená ve svahilštině mozek a řeknete-li kuchemsha bongo, bude každý obyvatel Dar es Salaamu hned doma: tak totiž svému městu přezdívají: zavařit si mozek, abys přežil v Dar es Salaam. U členů Jagwa Music to zahrnuje živit se prodejem všeho, co jim přijde pod ruku, naháněním cestujících do autobusů, taxikařením načerno a provozováním mchiriku na svatbách, iniciačních obřadech, oslavách nebo pouličních koncertech.
Neúprosný rytmus mchiriku vychází ze starých bubenických rituálů ngoma národa Zaramo s improvizovaným zpěvem a jevištní řádění ze strhujícího svatebního tančení chakacha určeného dříve výhradně ženám.
Ngoma je vlastně pojmenování pro buben, ale také obecně pro stovky tradičních bubenických stylů z celé Tanzanie a Zanzibaru.
Rytmickou sekci Jagwa Music tvoří čtyři zpívající bubeníci a perkusisté, tlučec na stoličku a tanečnice má často na kotníkách připevněná chřastítka. Do toho kvílí casio, hrané i za hlavou na způsob exhibujících kytaristů. Ačkoliv raperům nerozumíte, dojde vám, že nezpívají o rozkvetlém sadě, zvlášť když se plazí mezi roztaženýma nohama „lascivně“ pružné dívce, před kterou by se klášterní brána zabouchla i bez pomoci matky představené.
Nástrojů tedy nic moc, ovšem zvuk tomu neodpovídá: jako by nízko nad vámi přeletěl Jaguar.
Jagwa Music patřící v Dar es Salaam k prominentním mchiriku kapelám, existují od 70. let a v proměnných sestavách natočili deset kazet. Ta současná, s raperem Jackiem, se dala dohromady v uplynulé dekádě a pamětníci tvrdí, že zní nejdrsněji ze všech. První album Bongo Hotheads vydal Jagwa Music před pár týdny belgický label Crammed Disc, ochránce Konono No.1 a Staff Benda Bilili. V produkci Wernera Graebnera, uznávaného německého znalce tanzánské a zanzibarské hudby ho skupina natočila stylově: doslova na ulici před obvyklým publikem.
Ještě než vloni Jagwa Music vystoupili na německém festivalu v Rudolstadtu, mohli jste se v programu dočíst: nezatřesou jenom vaším zadkem, ehm, chceme říct prdelí, ale i myslí.
TANEC PRO SVATÉ S MEČEM V ÚSTECH
Křesťanské církve ze svých chrámů rytmy a seberychlejší pohyby z valné části vyobcovaly. Představa, že pan farář z vedlejší vesnice při nedělním kázání tanečně gestikuluje a ministranti dokola metají kozelce je naší náboženské kultuře cizí. Chvalme pána v tichém rozjímání a gospelové mše buďtež výjimkou.
Proto nás například indické roztančené obřady klonící se nejrůznějším svatým tolik fascinují. Súfi jské stojí dokonce na spojení s bohem skrze tranzovní hudbu.
Skupina Terah Taali z rajasthanského etnika Kamada představí na Respectu stejnojmenný rituální tanec oslavující lidového boha Ramdevjiho, údajně inkarnaci Krišny. Mate přitom tělem: tanečnice totiž sedí s meči v ústech a se zdobenými nádobami na hlavách a cinkají do třinácti kovových činelků manjeeras, přidělaných na těle. V přesně udaných rytmech: terah taali. Vlní u toho přitom těly po podlaze, jak se na správné zaklínačky hadů sluší. „Tanec“ doprovázejí hráči na jednostrunný smyčcový nástroj ektara, čtyřstrunnou loutnu tambur (chautara) a buben dholak a s narůstajícími pohyby a údery do činelků spontánně zvyšují tempo. Doprovod mezitím zpívá verše středověkého súfi jského mystika a světce Kabira. Indický stát Rajasthan, jehož území pokrývá z větší části poušť Thar, patří k nejvýznamnějším centrům světové kultury. Vedle nejskvostnějších paláců, co kdy člověk postavil, země proslula unikátní hudbou provozovanou kastami dědičných profesionálních muzikantů, mezi nimiž převládají Romové. Však je také Rajasthan jejich původní vlastí. K hudebníkům patří také fakíři, zaklínači hadů, akrobaté, polykači ohně a provozovatelé nejrůznějších kejklů. Skupina Terah Taal pochází z pouštního města Pokhran, kousek od něhož indická armáda testuje jaderné zbraně.
VYSLYŠENÁ MODLITBA Z GHETTA
Jak zbavit děti z romského ghetta obehnaného vysokou zdí pocitu podřadnosti a pokušení vyvádět alotria? Zaměstnat je tvořivou činností. Trumpetista Angel Tichaliev sotva osmnáctiletým výrostkům nalajnoval světlejší budoucnost, disciplínu a životní hodnoty hudbou. Sestavil z nich balkánskou dechovku Karandila Junior schopnou konkurovat dospělým a rozparádit publikum na velkých mezinárodních festivalech. Bulharská romská ghetta nabyla v Evropě neblahé pověsti a to dvacetitisícové ve městě Sliven pojmenované Naděžda, což v bulharštině znamená naděje, patří k nejotřesnějším. Tichaliev založil v 80. letech dechovku Karandila Gypsy Brass Orchestra, která po světě proslula propojením romské hudby s jazzem. Vystupovala na mnoha slavných akcích, zahrála si i s Goranem Bregovičem a podle Tichalieva se tím podílela na záchraně mizející romské kultury.
Ani to mu ale nestačilo: začal se od roku 2007 věnovat dětem a ve svém domě zřídil zkušebnu fungující jako přípravka k dalšímu studiu. „Modlím se k bohu, aby šli dál na konzervatoř, vzdělávali se a tradice mohla pokračovat,“ vysvětlil důvody pro vznik mládežnické kapely Tichaliev. Získal finanční prostředky a Karandila Junior mohli vloni natočit album Ghetto Hope. Jdou ve stopách otců a strýců, míchají romské, makedonské a turecké melodie s jazzem a nově i reggae a popem.
Cestu mladých trubačů k profesionální kariéře na albu podpořili bulharský jazzový klavírista Milcho Leviev (Don Ellis, Billy Cobham), hráč na fl étnu kaval Teodosiy Spassov (Trilok Gurtu, Matt Darriau, Ennio Morricone) a saxofonista Vladimir Karparov (Shantel).
ETIOPIE NA POKRAČOVÁNÍ
Hudbu Etiopie mapuje Respect už třetím rokem: s Mesele Asmamawem, hráčem na šestistrunnou lyru krar, nejprve představil tradici trubadúrů azmar a vloni si na Štvanici s holandskými post-punkery The Ex strhujícím způsobem zahrál saxofonista Getachew Mekurya, považováný za předchůdce africky smyslného freejazzmana Archieho Sheepa a obdivovaný Tomem Waitsem. Letos bude podium patřit další hvězdě ethiojazzu, vibrafonistovi Mulatu Astatke doprovázeným britskou kapelou.
V 60. letech jako první Afričan studoval jazz na Berklee, koncertoval s Dukem Ellingtonem a ke comebacku Astatkemu po letech útlumu strávených v totalitní etiopské diktatuře pomohla jak série alb Etiopiques produkovaná francouzským odborníkem Francisem Falcetem, tak zájem režiséra Jima Jarmusche, který hudbu geniálního vibrafonisty použil ve filmu Zlomené květiny. Borek Holeček s hudebním publicistou Petrem Dorůžkou předloni navštívili Addis Abebu, takže čtenáři UNI mají k dispozici naprosto podrobný popis etiopské hudební scény přitahující v současnosti pozornost celého světa.
KYTAROVÁ PSYCHEDELIE Z ANGOLY
Zlatá éra africké hudby. Slyšíme to kolem sebe poslední dobou až příliš často a mohli bychom se domnívat, že nic lepšího hudbu černého kontinentu už nepotkalo. Tak to ale není a přesněji by mělo platit: zrod moderní africké hudby a zcela nových stylů. Tedy časy, kdy o sebe ve městech poprvé křísly staleté akustické tradice s dechy, elektrickými kytarami, klávesami a vlivy západní a kubánské popmusic. Bouřlivé proměny probíhaly v každém státě v jiném období, nejvíc se jich ale sešlo v 50. a 70. letech se získáním nezávislosti. První afričtí prezidenti a vládci považovali hudbu za důležitý reprezentační a komunikační prostředek, takže do ní tekly velké peníze, zakládaly se státní orchestry a ve studiích o překot natáčelo. Konžská kytarová rumba, ghanský highlife nebo nigerijský afrobeat se postupně měnily v zásadní panafrické styly.
Vycházely stovky alb, z nichž většina nepřekročila hranice země a až na výjimky je v Evropě nikdy nikdo neslyšel a o jejich existenci neměl tušení. Pozornost se upírala na hvězdy, pronikající na evropská koncertní podia, dnes se ale dostává spravedlivého docenění také bezejmenným géniům. Producentští nadšenci křižují Afrikou, otevírají zaprášené studiové a rozhlasové archívy, od soukromníků, muzikantů, zvukařů a po tržištích sbírají poškrábaná elpíčka a obehrané kazety a vydávají je v minimálních úpravách na kompilacích. Labely Soul Jazz, Buda Musique, Syllart, Stern’s Music nebo Soundway Records zásobují posluchače půlstoletí starou hudbou šokující svou čerstvostí a nadčasovostí.
Nejcennější pohledy do kuchyně zlaté éry nabízí německý label Analog Africa vedený Samy Ben Redjebem. Od roku 1999 shromáždil v terénu úctyhodné množství nahrávek, fotografických a písemných materiálů a před zničením zachránil tuny singlů a studiových pásů. „Jezdím do Afriky, abych vypátral ztracenou hudbu, požádal umělce o svolení k vydání a zaplatil jim za práva, to je pro mne zásadní. Strávil jsem také hodně času hledáním starých plakátů, dokumentů a osobních příběhů. Chcete-li získat ucelenou představu o africké scéně 70. let, musíte se snažit najít lidi, kteří pracovali v hudebním průmyslu. Zvukaře, manažery, majitele klubů, muzikanty a nakladatele. Jsem si jistý, že v Africe existuje úžasná hudba, která by byla jinak navždy ztracená a já se snažím přispět k tomu, abych tohle nebezpečí omezil,“ vysvětluje fi lozofi i Analog Africa vyhlášený hudební archeolog Redjeb. Jeho kompilace vybavené i čtyřicetistránkovými booklety se nejen dobře prodávají, získaly si rovněž uznání odborníků. Mezi nejúspěšnější patřil předloňský titul Angola Soundtrack: The Unique Sound of Luanda (1968–1976). Pravidelní návštěvníci Respectu jistě pamatují na strhující koncert světoznámého angolského zpěváka Bonga před šesti lety. Ten ale představuje podle Redjeba strom v lese stylově značně pestré angolské hudby zahrnující pro ni typické a specifické rytmy rebita, semba, kazukuta nebo merengue.
Album odkrývá i jedno méně známé tajemství: mimořádné kytaristy, oproti konžským, od nichž se v počátcích učili, daleko psychedeličtější, minimalističtější a odvážnější při používání surfrocku, kubánské hudby a latiny. Kralovali na vitálně pulsující scéně hlavního města Luanda a vytvářeli její inovativně revoluční zvuk, což Redjeba přivedlo na neméně odvážnou myšlenku: z veteránských kytaristů sestavit regulérní kapelu Conjunto Angola 70 a přivézt ji do Evropy. Podařilo se mu přitom přesvědčit některé žijící legendy uváděné na albu, včetně zpěváků a bubeníků. Zpráva se bleskově roznesla a kapela se vloni s obrovským ohlasem představila v Kodani během průběhu veletrhu WOMEX. Conjunto Angola 70 proto zdobí nejen letošní Respect, ale také programy festivalů v Rudolstadtu, Roskilde a pravděpodobně zamíří na WOMAD.
Kytarista Roland Tchakounte se narodil v Kamerunu, žije ovšem v Paříži a hraje nikoliv africké, nýbrž americké blues. Víc než v Alim Farkovi Tourem nebo Habibu Koitem se shlédl v Buddym Guyovi, Muddym Watersovi a Johnu Lee Hookerovi, což nám dává příležitost vstřebat do sebe historii blues začínající kdesi u řeky Niger.
FLAMENKOVÝ PLÁČ A JUGOSLÁVSKÉ HITY V JAZZOVÉ TEMNOTĚ
Flamenco, hudba spojená s těžko vysvětlitelným životním postojem a horkokrevností překypující city, jak ji popsal Federico García Lorca, má u nás na růžích ustláno. Nikdy se ho sice nenaučíme tak dokonale zpívat, hrát a tančit, na tom ale nesejde, přesto flamenco zbožňujeme.
Když naposled vystupoval v Praze slavný kytarista Paco de Lucía, přivezl s sebou opět fenomenálního zpěváka Duquendeho. V průběhu koncertu, kdy to nikdo nečekal, na židli rozpřáhl teatrálně rukama a horoucně vypnutým expresivním hlasem ovládl prostor Obecního domu a publikum se v tu chvíli naklonilo dozadu, jako před útočícím žralokem v 3D filmu. Ne bez příčiny: Duquende patří k titánům zpěvu vášnivých a syrových písní cante jondo; mužskému pláči z nejniternějších hlubin duše, kdy se člověk nedokáže víc otevřít, pak už s nadsázkou zbývá jen sebevražda.V emotivním vytržení, kterému se ve fl amencu říká duende, přebírá Duquende posluchače do své moci a fantastický kytarista Chicuela mu u toho sekunduje. Oproti ďábelským africkým rytmikům půjde o komorní záležitost vsedě, nikoliv ovšem k rozjímání. A bezesporu bude patřit k vrcholům letošního Respectu.
Bosenská zpěvačka a herečka Nataša Mirkovič studovala na konzervatoři v Sarajevu klasiku, ale z rozbombardovaného města utekla do Vídně, kde se věnovala hudbě Franze Schuberta, ale i jazzu, muzikálu a ve spolupráci s rakouským hráčem na niněru Matthiasem Loibnerem balkánské hudbě.
V Praze uvede svůj čerstvý a ceněný projekt Soul Motion: za doprovodu bosenského kontrabasisty Nenada Vasiliče ojedinělým, temně jazzovým způsobem přezpívá nejznámější a jí blízké rockové a popové hity, kolující v 70. letech ještě celistvou Jugoslávií.
Program festivalu Respect 2012
SOBOTA 16. 6. OSTROV ŠTVANICE
› Arifa ‹
› Karandila Junior ‹
› Terah Taali ‹
› Mulatu Astatke ‹
› Jagwa Music ‹
Afterparty: DJ Awsome Tapes
from Africa + Romano Trajo
kavárna Nové scény
Národního divadlaNEDĚLE 17. 6. OSTROV ŠTVANICE
› Romano Trajo ‹
› N. Mirkovic & N. Vasilic Sou ‹
› Roland Tchakounte ‹
› Duquende ‹
› Conjunto Angola 70 ‹STŘEDA 25. 7. PALÁC AKROPOLIS
› Alaev Family ‹Další informace hledejte na www.respectmusic.cz