Dramaturgovo úsilí určitě docení čtenáři UNI a pravidelní návštěvníci festivalu, navyklí, že pokud z kraje června někam vyrazit za unikátní a výbornou hudbou ze všech koutů světa, tak na pražský ostrov Štvanici. Představit všechny účinkující by dalo na většinu stránek čísla, takže přednost dostali ti, co k nám přijíždějí poprvé nebo u nás koncertovali tak hodně dávno, že se na to zapomnělo.
TRIP HOPOVÉ PÍSNĚ PRO BEJRÚT
Procházku po válce se probírajícím libanonském městě Bejrútu fascinujícím a katarzním způsobem zhudebnil Ibrahim Maalouf. „Chodil jsem po městě, v hlavě traumatické vzpomínky a Led Zeppelin,“ vysvětlil v dlouhé vzpomínce Maalouf předtím než vloni do naprostého ticha v pražské Akropoli zdvihl trumpetu při skladbě Beirut.
Zatímco Ibrahim se do rodného města pouze nakrátko vrátil, Yasmine Hamdan tady tehdy trvale žila. Také ona se ve stejnojmenné, ale už vlastní baladické písni vyzpívala z deprese: „Neoblbujte turisty, Bejrút už není Paříží Blízkého východu, já vidím jen zbořeniště, odpady, pouliční bitvy, atentáty, nezaměstnané a beznaděj. Bejrút je prokletý.“
V troskách bolestně se probouzejícího města založila s programátorem Zeidem Hamdanem v roce 1997 arabsko- triphopové duo Soap Kills: vlivné a klíčové mluvčí poválečné generace libanonské podzemní hudební scény.
Období rekonstrukce a vracení se do normálního života prý všechno rozzářily dočista. No teda, řekli si, ta kombinace lesku a hrůzy. A tak jim přišel název Soap Kills (Zabijácké mýdlo) jako ideální vyjádření schizofrenního stavu Beirutu snažícího se vše vyčistit imaginárním propagandistickým mýdlem.
„Začalo to, když lidé konečně mohli přestat myslet na to, jak přežít a město pomalu přecházelo do mírového stavu. Tehdy lidé začali v ruinách hledat ducha, atmosféru a ptát se, čím je dnes vlastně Libanon,“ vzpomínal Zeid, pouhopouhý jmenovec Yasminy.
Libanon, krásná a bohatá země přezdívaná kdysi Švýcarsko Středozemního moře, se do chaosu a neštěstí propadla v 70. letech po skončení šestidenní války mezi Izraelem a arabským světem a s obrovským přílivem palestinských uprchlíků. Libanon rozdělily na válečné zóny zájmy Izraele, Sýrie a Organizace pro osvobození Palestiny, která na jihu země začala budovat doslova autonomní stát, odkud vedla boje proti Izraeli. Hlavní město Bejrút bylo během občanské války trvající od roku 1975 do roku 1991 totálně zničeno a rozbombardováno. A samotný Libanon začal svobodně dýchat až po roce 2006, kdy jeho území opustila poslední okupační vojska a do země se začali vracet první z takřka milionu uprchlíků.
Zatímco politicky je dnes země relativně klidná, v hudebním podzemí to už dlouho vře. A nechybí u toho černý humor. „Izraelci začali znovu bombardo- vat Bejrút, protože se jim zdálo, že je víc cool než Tel Aviv,“ poznamenal zpěvák a hudebník Hamed Sinno z indie-rockové skupiny Mashrou Leila v jemné narážce na to, že ačkoliv moderní hudba z Bejrútu nemá ve světě takový ohlas jako izraelská, není o nic méně zajímavá. Předloni to dokázala vynikající kompilace Golden Beirut: New Sounds from Lebanon. Sestavil ji švýcarský etnomuzikolog a novinář Thomas Burkhalter s poukazem na to, že mladá generace čelí frustraci z válek a náboženských krutostí tím nejspolehlivějším způsobem: elektro undergroundem, hip hopem, indie rockem a nově uchopenou tradicí. Umělecká subkultura Bejrútu zahrnovala také fi lmaře, architekty, výtvarníky a spisovatele, slaďující vlastní kulturní návyky se Západem.
Za názvem Golden Beirut hledejme ironii: v 70. letech tu skutečně probíhaly zlaté hudební časy, jejichž symbolem se stala například světově proslulá popová zpěvačka Fairuz.
Dnes je jím hudební underground a Yasmine Hamdan.
Za téměř deset let existence vydali Soap Kills tři alba a spolupracovali s mnoha fi lmaři, hranice libanonského undergroundu se jim ale i přes kultovní statut nepodařilo překročit. Ani ve Francii, kam se na čas odstěhovali. Yasmine totiž i přes doporučení producentů a významných vydavatelů tvrdohlavě odmítala – a dodnes odmítá – zpívat v angličtině a programátor Zaid pro změnu namísto se samply pracovat s akustickými nástroji.
„Žila jsem s rodiči v mnoha arabských zemích a je pro mě přirozené zpívat v libanonských, egyptských, palestinských nebo kuvajtských dialektech. Vytvářím tím ve svých písních kontrasty pro intimní spojení s melodiemi a rovnováhu mezi frustrací, potěšením a rytmy,“ řekla Yasmine.
Na rozdíl od Zaida si Francii oblíbila, takže se tu natrvalo usadila a Soap Kills tím po roce 2006 uložila k ledu.
Žije v Paříži s manželem, res pektovaným palestinským fi lmovým režisérem Elia Suleimanem, který ji seznámil s Mirwaisem Ahmadzaiem, Madonniným producentem a skladatelem. Francouzský průkopník progresivní elektro taneční hudby a bývalý člen skupiny Taxi Girl zrovna propadl arabské hudbě.
A protože nestál o své jméno a Yasmine jim oběma přišlo jako Esmeralda z telenovely, tři roky natáčené album Arabology vydali v roce 2009 pod názvem YAS. Vytříbený arabský elektropop zacílil na mezinárodní posluchače, kritika nešetřila vysokým hodnocením a skvěle dopadly také koncerty. Yasmine se dočkala i nečekané výzvy od CocoRosie: společně uchopit skladbu The Moon Asked The Crow. Vzešla z toho neobyčejná konfrontace střelených amerických sester, beatboxera, romantizujícího klavíru a vlnivého vokálu Yasmine, která nic bizarnějšího, přitom obdivuhodně přesahového, od té doby na stůl nevynesla, přestože s CocoRosie strávila mnoho měsíců na turné a dalo se v to doufat.
Namísto toho obrátila pozornost k takřka folkově laděným, intimním písním, oproštěných od tepajících techno beatů. Vlastním a převzatým: pověstná sběratelka arabské hudby zahrnující tradiční zpěváky až ze 40. let měla z čeho vybírat. A cíleně: zajímal ji nejen osobní život dávno zapomenutých, v západních zeměpisných šířkách neznámých zpěváků, ale především texty, na svou dobu odbojné, liberální, milostně otevřené, nepostrádající humor a nadsázku.
Tušenou zpěvaččinu potřebu zdůraznit platnost takových postojů a transformaci minulosti do současnosti pomohl dotáhnout do konce producent Marc Collin. Kdo zná jeho skupinu Nouvelle Vague, je už asi doma.
Chlapík, který řekl, že „Robert Smith nemůže být nepřítelem Antonia Carlose Jobima a Ian Curtis by si určitě měl co říct s Françoisem Truffautem“ a prestiž Nouvelle Vague postavil na svérázném převzetí rockových a novovlnných hitů a půvabném obdivu k bossa nově, Yasmine přemluvil, aby si akustický folk s kytaristou a spoluautorem několika skladeb Kevinem Seddikim nechali na později.
Zanesl do něho syntezátory a nasamplované bicí, přizval klavíristu Gaëla Rakotondrabea (CocoRosie) a výsledek připomíná Briana Ena ve službách 4AD. Však také hlasově dominující Yasmine v jednom rozhovoru uvedla, že si vždycky myslela na hudbu Cocteau Twins.
Až budete číst tyto řádky, mělo by první zpěvaččino mezinárodní album Ya Nass (Crammed Disc) být už na pultech. A v živé verzi ho uslyšíte na Štvanici.
AFRIČANÉ NA RESPECTU
Tuarežská skupina Terakaft šla v předvečer povstání na albu Kel Tamasheq proti vůli všeobecného nadšení svého národa usilujícího o vyhlášení nezávislého státu Azawad: jako jediná už během natáčení – tedy v roce 2011 – v textech varovala před spojením s Ansar Dine, fanatickou tuarežskou organizací, která se dala do holportu s teroristickou Al-Kaidou a Tuaregům to na severu Mali a před celým světem strašně zavařila.
Kytarista Kedou, zakladatel Terakaft, zformoval kdysi ve výcvikových táborech Tinariwen, natáčel s nimi první alba a vystoupil na prvním ročníku Festivalu v poušti. Liya ag Ablil aka Diara hrál v dobách války také s Tinariwen a výrazně se podílel na tvorbě repertoáru. Kedou patří k mytickým postavám novodobých povstání Tuaregů; po odchodu z Tinariwen se na léta ztratil v poušti jižní Libye, aby se nakonec v roce 2007 usadil v Mali a postavil Terakaft (Karavana). Tu ale zanedlouho opustil a vůdcem nové sestavy s dalším kytaristou, baskytaristou a perkusistou se stal Diara.
Názvem alba se Terakaft obracejí ke všem, co mluví tuarežským jazykem tamashek a snaží se jim naznačit, že svoboda je jedna věc a hrůzy války a islámské právo šaría druhá. „Naše kultura nám mizí. Pokračujme v cestě našich předků bojujících se šavlemi. Nepodrobíme se a nespojíme s nepřítelem,“ zpívají Terakaft ve skladbě There Are No online roulette More Morals.
Skupina byla vždy považována za přímé následovníky Tinariwen. Zatímco ti se na posledním albu Tassili rozhodli k obratu, zkontaktovali se s americkými rockovými hvězdami a producentem Ianem Brennanem (následovali je Tamikrest a Bombino z Nigeru), Terakaft zůstávají věrní syrovému, pouštně minimalistickému zvuku. A drží se osvědčených letitých spolupracovníků: produkce se ujal u nás dobře známý britský kytarista Justin Adams, který natáčel první alba Tinariwen. A podíleli se na něm i členové francouzské skupiny Lo’Jo, spolu s Adamsem zakladatelé bájného malijského Festivalu v poušti, vloni z bezpečnostních důvodů zrušeného.
S Gnawy, potomky západoafrických otroků zavlečených ve středověku do Maghrebu, je spojena hudba, jejíž transovní rytmus udává basová loutna guim bri a kovové kastaněty karkabus. Gnawové provozují léčivé rituály lila, opředené dodnes tajemstvím, její důležitá hudební složka se ale už dávno stala jednou z nejatraktivnějších a nejvyhledávanějších součástí scény world music. Gnawa music a loutna guimbri ale nadále patří výhradně mužům a když se tomu Hasna el Becharia kdysi vzepřela tím, že si dovolila vzít do rukou nástroj, k němuž se nesmí žena ani přiblížit, pro vlastní bezpečí opustila alžírské pouštní město Bechar, odkud je vidět do Maroka, a odstěhovala se do Francie.
Pochází z rodiny Gnawů. Skládá, uhrančivě zpívá a hraje nejen na guimbri, ale i na kytaru (naladěnou jako arabská loutna oud) a občas bere do rukou i banjo. Popisovat její rytmicky magickou hudbu, to je jako pokoušet se vysvětlit nějaký zapeklitý genetický pokus, když máte za sebou sotva devítiletku, ve fi nále je vám to ale jedno. Zatímco na dvou vydaných albech navozuje neprostupnou atmosféru arabského tajemna, pod pódiem vám to už ani nepřijde. Hasna s kapelou vás sroluje transovním rytmem jako perský koberec, guimbri vám rozbuší srdce, tělo se vám začne vlnit jako hadovi a zavřete- li oči, jste za chvíli málem mimo. Přesto ale, když se na ni pozorně zadíváte, dojde vám, že se v podstatě jedná o novodobou alžírskou písničkářku. Nehraje si na nějakou tajemnou pouštní Sirael, úsměvy rozdává na všechny strany, klátí nohama, a když hrábne do elektrické kytary, má to říz.
Podobně jako hlas Kinga Ayisoba: pronikavě řezavý jak smirek. Pochází z malého národa Frafra z regionu Upper East ležícího na severu Ghany nedaleko hranic s Burkina Faso. Kdysi tudy procházela trans-saharská obchodní magistrála a tak není divu, že v kultuře Frafra najdeme spoustu styčných bodů s jinými africkými zeměmi. Dvoustrunná loutna kologo, na kterou se doprovází King Ayisoba, je příbuzná malijské ngoni nebo senegalské xalam, ale liší se laděním: jedna struna do hlubokých basů, druhá do výšek. A legenda praví, že by se na ni měly hrát výhradně skladby toho, komu nástroj patří, což King po přestěhování do hlavního města Accra porušil, když začal spolupracovat s Terrym Bonchakou, veteránem ghanského moderního stylu higlife, tedy průsečíku higlife, hip hopu, reggae a dancehallu. King Ayisoba nasazoval kologo rytmy a Terry rapoval. Po jeho tragické smrti se King víc vrátil k rodné hudbě, ale už v renesanční formě. Skladba I Want to See you My Father se v Ghaně stala celonárodním hitem a Kinga okamžitě katapultovala do světa, kde byla velmi dobře přijata i jeho dvě alba.
Festival Respect přiváží také opravdu velkou africkou hvězdu: Mory Kanteho z Guineje. Patří ke generaci, která od 70. let vytvářela moderní západoafrickou hudbu. Když v legendárním malijském orchestru Rail Band vystřídal na pozici zpěváka Salifa Keitu, vymohl si, že se bude vedle kytary doprovázet na koru. Věc nevídaná. „Nemohu říct, že já jsem ten první, kdo použil koru ve spojení s kapelou, ale vím, že nikdo přede mnou neměl za zády kapelu tak velkou. Navíc s dechy a klávesami,“ vzpomínal Kante. Po přestěhování do Paříže, tehdejšího centra afropopu, šel v modernizaci ještě dál: bez jakýchkoliv předsudků tu okamžitě sáhl po naprogramovaných bicích, syntezátorech, funkující rytmice a na jeho dravé jamesbrownovské dechaře a ječící sboristky se chodili se závistí koukat i kolegové. On sám tančil s elektricky ozvučenou korou a zpíval jako o život. Začali ho titulovat techno griot a o jeho do maxima nažhavené hudbě se psalo jako o kora techno music.
„Odhaluji mimořádné účinky mandinské hudební tradice a propůjčují jí kybernetickou sílu,“ odháněl od sebe kritiky považující jeho taneční fúzi za zpronevěření. Kanteho natrvalo nejznámější dancefl oorová skladba Yeke Yeke z platinového alba Akwaba Beach – v Guineji tímhle zvoláním dávají holky klukům najevo, že mají zájem – se od roku 1987 dočkala nejrůznějších mnoha jazyčných obměn, zremixovali ji Hardfl oor, byla použita v soundtracku fi lmu The Beach a má se za to, že prodávanější africký singl ani neexistuje. V roce 2004 se Mory Kante svezl na vlně návratu ke kořenům: podobně jako Salif Keita, Youssou N’Dour a jiní natočil krásné a úspěšné akustické album Sabou, kde se vedle kory vrátil i ke svému původnímu nástroji balafonu.
V loňském roce dal ale Mory Kante znovu přednost své lásce: početnému funky rozpálenému orchestru. Na desce La Guinéenne potvrdil svou neutuchající a nevyčerpatelnou tvůrčí a muzikantskou energii a výsostné postavení mezi velikány africké hudby.
Do guinejského Konakry, kde vybudoval Morykantea, rozsáhlý kulturní komplex nahrávacích studií, koncertních sálů, hotelů a restaurací, sezval sedmadvacetičlenný posaz. Mezi hráči na ngoni a balafon, kytaristy a sboristky září také úderná norská dechová sekce. Strhující album produkované Philippem Avrilem věnoval všem guinejským ženám a své během natáčení umírající matce.
Koncert Mory Kanteho s kapelou patří k nezapomenutelným zážitkům. I přes svých třiašedesát let zůstává velkým zpěvákem, mistrovským hráčem na koru a kapelníkem vedoucím nekompromisně publikum do tance.
Foto Yvetta Stránská a archiv