Festival se koná už po osmadvacáté, což je nejen úctyhodné číslo a pro dramaturga Borka Holečka také potvrzení toho, že vozit k nám neznámou hudbu ze všech koutů světa má pořád smysl.
Rok se s rokem sešel a jsme pořád tam, kde jsme byli, a upřímně, možná ještě ve větším nemravně populisticko-nacionalistickém bahně. Sledujeme, jak notoričtí lháři a otevření rasisté do svých dezinformačních sítí stahují čím dál tím víc zmatených lidí. Ruská agrese na Ukrajině stále trvá, k moci se dostal pomstychtivý narcis Trump útočící na kulturní instituce a seznam zakázaných slov ve Spojených státech hrozivě bobtná. Na svět a dění u nás proto není hezký pohled a s blížícími se podzimními volbami narůstají obavy, co nastane po nich. A že nejsou plané, vidíme dnes na Slovensku.
Pokud ale bude existovat třeba festival Respect, oáza světonázorově a hodnotově spřízněné komunity, všehoschopné kreatury deroucí se k moci nás nikdy nedostanou. To není patos, ale víra. Bez ní se ostatně neobejde ani celá řada vystupujících, přijíždějících ze zemí, kde bohužel hůř už bylo a hudba se pro ně stala prostředkem, jak o tom vyprávět a zároveň nás varovat. Ti z Mali třeba předtím, jak si jejich zemi omotal okolo prstu Putin, s jehož portrétem dnes pochodují demonstranti volající po těsnější malijsko-ruské spolupráci.
Syrové pouštní blues, griotské eposy a banjo boys z Malawi
Na západoafrické Mali je od roku 2012, kdy na severu proběhlo tuarežské povstání, bleskurychle ovládnuté islámskými džihádisty, opravdu smutný pohled. Zemi po několika převratech vládne vojenská junta podporovaná Moskvou. Po vystrnadění evropských armád bojuje proti údajným tuarežským rebelům s pomocí ruských Wagnerovců, čemuž Islámský stát v klidu přihlíží a pod svou správu postupně přebírá rozsáhlá území. Nekompromisně tu po strašlivých zvěrstvech sice nastolil právo šaríja, nicméně zajistil relativní klid, dostatek potravin a vody, takže odsud před masakry Wagnerovců, vraždících nevinné civilisty, nemusejí tisíce lidí utíkat do sousední Mauritánie. Ano, bývalý vzor klidné západoafrické demokracie se dnes zmítá v neuvěřitelných paradoxech.
Své o tom vědí ti nejpovolanější: tuarežská skupina Al Bilali Soudan pocházející ze severu Mali. Na Respect měla dorazit už v roce 2023, nedostala ovšem víza, takže snad to letos už klapne. K jejímu profilu se vracet nebudeme, nalistujte si ho v UNI 6/23, každopádně nás čeká opravdu syrové a robustně odzpívané kytarové pouštní blues.
S ním mají hodně společného Justin Adams a Mauro Durante. Po skončení jejich koncertu na loňském Womexu leckoho dokonce napadlo nechat zbytek programu plavat a odejít do baru vstřebat, co právě slyšeli. To totiž hlava nebrala. Sice se říká, že v jednoduchosti je síla, co ovšem s elektrickou kytarou, houslemi, rámovým bubnem a hlasy předvedli, k ní mělo přece jenom dost daleko, ačkoliv přesně o jednoduchost dvojici jde, až přestanete vnímat přeskoky od pouštního blues, k zeppelinovskému rocku, transovním rytmům pizzica a vášnivým písním z jihoitalského Salenta. To samé předtím na vynikajícím albu Sweet Release, považovaném za jeden z vrcholů roku 2024. Ale co vám znovu budeme povídat, vždyť si bezprostředně odehrané umění nesmírně sympatické dvojice určitě z Respectu pamatujete. I to, jak se o nich mluvilo jako o jednom z absolutních vrcholů ročníku 2021. Proč si to proto nezopakovat.
Kdyby hudebníky z Mali nepouštěla vládnoucí vojenská junta, dalo by se to pochopit. Pokud jim stopku vystavili úředníci Evropské unie, jde o vrchol idiocie, protože od koho jiného se dočkat čerstvých a nezkreslených zpráv o stavu země propadlé do těžkého marastu než od malijských griotů, kteří mají navíc v popisu práce stranění míru a přátelství. Takže fakt, že Bassekou Kouyaté s manželkou Amy Sacko vystoupí na Respectu, můžeme s ohledem na nedávný zákaz vstupu Afelu Bocoumovi považovat málem za zázrak. A upřímně, mohou být rádi, že už nevystupují s početnou rodinou kapelou Ngoni Ba, ale pouze ve dvou, jinak kdoví, jestli by vůbec mohli nasednout do letadla. Ačkoliv se jedná o nominanta na Grammy a pravděpodobně nejvěhlasnějšího hráče na loutnu ngoni, považovanou za přímou předchůdkyni banja. Čtenáři UNI o něm za ta léta vědí první poslední, a navíc na festivalu už v roce 2008 vystoupil, takže asi nemá cenu připomínat, co všechno dokázal. Ať už s kapelou, nebo s Carlosem Santanou, U2, Bélou Fleckem, Kronos Quartetem, Africa Expresem nebo Taj Mahalem. Nebo že si zahrál s Paulem McCartneyem. Zato asi někoho bude zajímat, proč loňské akustické album Djudjon (L’Oiseau De Garana) nahrál v komorní sestavě, a zatímco v minulosti oproti tradicím s ngoni při hře stál a nechával si říkat „malijský Jimi Hendrix“, teď se znovu jako správný griot usadil na židli a manželku doprovází při zpěvu eposů, plných odkazů na historické osobnosti a události. Nezapomíná také vyzdvihnout rodnou vesnici Garaná z regionu Segou a griotský rod Kouyaté, stojící u základu mocné říše Mali. Nedostižné a divoké rytmy proto na albu vystřídala velebná rozjímavost.
Malawi leží na jihovýchodě Afriky a je tak chudé, že se tamním obyvatelům vydal v roce 1989 dodat sílu papež Jan Pavel II. Už jsme odsud v americké produkci Iana Brennana slyšeli pseudogospel prodavačů vařených myší Malawi Mouse Boys a sborové písně vrahů, zlodějů a usvědčených čarodějnic z nejtěžšího žaláře v zemi, což projektu Zomba Prison nezabránilo, aby za album I Have No Everything Here získal v roce 2016 nominaci na Grammy. To už na pobřeží před turisty s „jednočlennou kapelou“ vystupoval rybář Gasper Nali. Stačilo mu přitom obalit odřezek z plechového sudu kravskou kůží, vrazit do něho třímetrovou dřevěnou tyč a natáhnout na ni drát z pneumatiky, na který buď při zpěvu brnká, nebo s pivní lahví slajduje. Novou basovou loutnu nazval babatoni, a když jednu skladbu umístil na You Tube, nenapadlo ho, že ji během několika měsíců uvidí přes patnáct milionů lidí. Byl by tedy blázen, kdy toho nevyužil, takže založil trio a zanedlouho se objevil na evropských festivalech a začal vydávat alba.
Podobné příběhy jsou v Africe velmi chytlavé, a tak asi není třeba rozvádět, proč se na ulicích hlavního města Lilongwe zanedlouho mohl Yosefe Kalekeni posadit na buben, do kterého kope z boku patou a hraje u toho na čtyřstrunnou kytaru, a vedle něho Yobu Malingwa s babatoni. Přistěhovalci z vesnice si začali říkat Madalitso Band a na ulici fungovali jako jukebox: lidé jim platili za tanec i společenské komentáře, a oni měli na chleba. A čím delší skladby, tím byl „tlustší“.
Pokud se o nich dočtete, jako o banjo boys, žádné country od nich nečekejte: ve 40. letech byla totiž v Malawi populární dua kytara/banjo, a když si později ani jeden z nástrojů nemohli muzikanti finančně dovolit a hráli na všechno, co se jen kytaře podobalo, u názvu banjo zůstali, a vztáhli ho také na rytmicko-taneční hudbu čerpající ponejvíc z jihoafrických kwela a jive music.
Madalitso znamená požehnaný a na dvojici to sedí: když si chudé buskery vzal do parády producent Emmanuel Kamwenje a v roce 2017 je přivezl na slavný zanzibarský festival Sauti Za Busara, nabídky na zahraniční koncerty se jen hrnuly. Pak přišla alba a průlomovým se v roce 2022 stalo Musakayike, tedy Nepochybujte o nás, vydané na švýcarském labelu Bongo Joe. To už byli pozváni na veletrh Womex, ale ten kvůli covidu proběhl pouze digitálně, takže si loni pro velký úspěch dali repete naživo.
V UNI 9/22 se v recenzi alba Madalitso Bandu dočtete o jednoduché hudbě, protože je opravdu jednoduchá, ačkoliv se v ní prolínají docela složité rytmy s harmonickými vokály a s ohledem na primitivní nástroje stojí na instrumentální virtuozitě. Západní posluchači u dlouhých skladeb, podobajících se málem jedna druhé, občas neudrží pozornost, taneční energie a pohled na dva rozesmáté chlapíky z Malawi ale nebezpečí monotónnosti spolehlivě zažene. Tomu věřte.
Šamani z bývalých kolonií
Nechme stranou, že se norská zpěvačka Mari Boine kdysi stala jednou z prvních velvyslankyň rodícího se fenoménu world music u nás. Daleko důležitější bylo, že nás seznámila se severskými Sámy, jejich starobylými tradicemi a historií jediného domorodého národa Evropy. „Odjakživa jsme se nazývali Sámové. Za Laponce nás označují ostatní lidé. Vždy to znamenalo, že jsme lidé druhé kategorie, a mělo to pro nás urážlivý nádech,“ upozorňovala vždy Mari Boine, celosvětově respektovaná reprezentantka kultury Sámů a nejhlasitější mluvčí národa sídlícího na území Norska, Ruska, Švédska a Finska už pět tisíc let před Kristem. Její písně se pak blížily kázání o tom, že jsme součásti přírody, a nikoliv jejími pány, takže bychom se podle toho měli chovat.
Dnes už legendární album Gula Gula vydala v roce 1989, zhruba v době, kdy byli Sámové v Norsku konečně uznáni za svobodný národ, sámština za úřední jazyk, a dočkali se kulturní svrchovanosti, vlajky, hymny, parlamentu a práva rozhodovat o přírodním bohatství Sámilandu. Mari Boine se postupně stala světovou ambasadorkou kočovných chovatelů sobů a rybářů, čelících v minulosti vyhlazení a totální domestikaci, kdy by Sámové přišli o svou jedinečnou kulturní identitu.
Když v roce 2003 přebírala od Severské rady prestižní uměleckou cenu, prohlásila: „Má hudba vychází ze života v utlačované kultuře, které jsem kdysi sama nevěřila. V průběhu let ale pýcha na můj původ vzrostla, a já se tak mohla osvobodit z pocitů druhořadého občana. Nyní mohu volně dýchat, už nepotřebuji žádné potvrzení, že kulturní dědictví Sámů je vzácné a důležité. Mohu tvořit jako svobodná lidská bytost.“
Mari Boine se stala doslova matkou moderní sámské hudby. Na starobylé tradice a šamanismus naroubovala rock, pop, jazz a postupně také elektroniku. Nebála se žádných výzev ani nepříjemných antikoloniálních témat. Povzbuzovala mladé následovníky, aby věřili v sebe, svou kulturu a jazyk a nepřestávali být hrdí na své dědictví. Proto je na loňském albu Alva, v podstatě esenci své neobyčejné hudby, žádá: „Vyneste ven naše příběhy žádající, aby byly vyprávěné. S lehkýma nohama překročte hranice času a vydechněte je.“ Přizvala na něj mladou sámskou zpěvačku a ochránkyni přírody Ellu Marii Hætty Isaksen a v duetu zpívají o tom, že v těchto temných časech sice může být těžké udržet si naději, ale vzdát se jí neznamená nic jiného než stát se dobrovolně bezmocným.
Po bezmála sedmdesátileté zpěvačce prý chtěli, aby odešla do důchodu, ale kam s tím na Mari Boine. Chce se dál věnovat hudbě, protože u ní prý nejlépe odpočívá a připadá si přitom jako v chrámu, takže jakýpak důchod. A na otázku, co se se během její kariéry, vrcholící albem Alva změnilo, v rozhovoru pro magazín Songlines odpověděla: „Konečně jsem našla domov. Já a můj hlas jsme spolu. Vím, že lidé moji hudbu milovali, ale já stále nebyla spokojená, teď už ale můžu říct, že to jsem opravdu já. Cítím se jistá v tom, kdo jsem, a o čem je moje hudba.“
Na albu MESTIZX vám zprvu přijde divné snad úplně všechno – nejvíc, že vůbec drží pohromadě. Do bludiště se středem v Latinské Americe si navíc složitě hledáte cestu přes jazz, psychedelii, rock, experimentální elektroniku, post punk a odkazy k hudbě, pro zjednodušení nazývané avantgarda. Abyste rozuměli, o čem se zpívá, měli byste zvládat angličtinu, portugalštinu a španělštinu a raději přestat počítat použité nástroje. Z nesnadného úkolu se nakonec vyloupne chuť přijít i na další cesty a k poslechu se neustále vracet, i když s pocitem, že vám toho samozřejmě pořád ještě hodně uniká. I z UNI dobře víte, že z latinsko-americké undergroundové scény, občas přezdívané andsko-amazonský futurismus, přicházejí už dlouho podobně dobrodružné nahrávky, na kterých vždycky fascinuje, jakým způsobem tvůrci kombinují invenci, kolonizátorskou historii, aktivismus a politickou realitu prolínají s magickým realismem.
Na „nejlepšího bubeníka planety “, což byl zoufalý pokus vysekat se z popisu jeho neuvěřitelné hry, si možná pamatujete: Frank Rosaly, původem z Portorika, na Respectu doprovázel zpěvačku Meral Polat. U Ibelissy Guardia Ferragutti zůstanete také v šoku. Bolivijská multimediální umělkyně, tanečnice, klasicky vzdělaná klavíristka a multiinstrumentalistka totiž není běžná zpěvačka, a když mluví o andském šamanismu, je dobré jí věřit. Manželé dnes žijí v Amsterodamu, nicméně jejich umělecká a názorová autentičnost zůstává nadále pevně svázána s jejich rodišti a kulturními tradicemi. Máte-li rádi holandskou skupinu The Ex, budete hned doma, její kytarista Andy Moor navíc s dvojicí spolupracoval. Značnou váhu má také další reference: debutové album MESTIZX vydal americký nezávislý label International Anthem zaměřený na současný jazz spolu s prestižním vydavatelstvím Nonesuch. A vědomy si složitosti mnohovrstevnatého alba úzce souvisejícího s osobním životem a názory tvůrců, než by sepisovaly dlouhé vysvětlující traktáty, natočily s nimi na You Tube volně přístupný zajímavý dvacetiminutový dokument.
Frankensteinova kytara, spirituální jazz a rock’n’rollový břišní tanec
Co myslíte, mají něco společného skupiny The Paradise Bangkok Molam International Band z Thajska, Dengue Fever s kambodžskou zpěvačkou Chhom Nimol, a kdyby mohla přijet, tak Los Wembler’s De Iquito z Peru? Tedy vedle vystoupení na festivalu Respect? Znovu v nás probudily vášeň pro zapomenutou hudbu z 60. let, kdy se v popmusic lámaly ledy a potvrdily, že retro nebude mít nikdy po záruce. Pro snadnější uvedení do obrazu připomeňme také celosvětové šílenství okolo skupiny Altın Gün, které se za reinkarnaci anatolského rocku dokonce dostalo nominace na Grammy. O co ve všech případech jde? O návrat současné generace do časů, kdy do sebe ve městech s neřízenou kreativitou třískla vesnická tradiční hudba s anglo-americkým psychedelickým rockem a surfem, a vyšla z toho nová popmusic.
Čtyřčlenná francouzsko-řecká skupina skvělých zpěváků a špičkových muzikantů Deli Teli nám předvede, k čemu došlo v Řecku v 60. letech, když v národním stylu rembetiko mladí bouřliváci zelektrifikovali bouzouki, perkuse nahradili bicími soupravami a rozkvíleli varhany farfisa. Kdo tehdy nepřijal novou městskou hudbu laïko, stál opodál a byl společensky in; navíc přicházel o možnost předvést, co na parketě dokáže s tělem, protože k laïko neodmyslitelně patřil tsifteteli, zjednodušeně řečeno řecká verze břišního tance, který si užívaly obzvlášť dívky vyskakující kvůli upoutání pozornosti kluků v barech na stoly, aby se před nimi mohly koketně kroutit. Tsifteteli, nekladoucí důraz na nohy, ale na vyzývavé pohyby rukou, prsou a boků, si Řekové, stejně jako rembetiko, přivezli po nucené emigraci z turecké Malé Asie, a dodnes patří mezi nejoblíbenější tance, ale tehdy získal spolu s laïko formu rock’n’rollové revoluce. Nesmírně populární taneční hudba zasáhla prakticky celé východní Středomoří a dostala se až do Izraele, kde z laïko dodnes čerpá třeba skvělá kapela Boom Pam z Tel Avivu.
Když Deli Teli přišli v třpytivých sakách na festivalu Babel XP v Marseille na pódium, hned po první skladbě se v české výpravě ozvalo, že k dokonalosti chybí už snad jen discokoule, a z kapely by určitě měli radost členové sklepáckého orchestru MTO. Zábava to ale byla s Deli Teli náramná a tanečnímu retro veselí nakonec s narvaným sálem podlehli i skeptičtí našinci. Jinak to ani nešlo a dojde k tomu i na Respectu. Na to si můžete vsadit.
Bez vytáčení: autor článku si jazz moc neužije, takže když na loňském festivalu Le Guess Who? tak trochu z povinnosti a zvědavosti, jak to zní živoucí legendě, vešel do sálu na koncert dvaasedmdesátiletého Kahila El’ Zabara, americkému bubeníkovi doprovázenému kapelou Ethnic Heritage Ensemble dával maximálně jednu skladbu. A ejhle! Nakonec litoval, že musel před koncem odejít jinam. Sice poslouchal jazz, ale raději tomu říkal Black music s nadčasovými texty a ve skladbách se nikdy neztratil, a když se k tomu někdy schylovalo, Kahil El’ Zabara mu zpěvem, sólem na bicí nebo drnkáním na mbiru vždycky hodil „záchranný kruh“. Nešlo z něho spustit uši i oči, konkurenci měl ovšem zatraceně velkou a na to, co trumpetista Corey Wilkes s baryton saxofonistou Alexem Hardingem odehráli, se dají těžko hledat slova. Natož když do skladeb vstupovali hráči na violu a cello.
Charakteristiku té hudby a skladatelství Kahila El’ Zabara, kdy i laikovi neunikne, jak hodně čerpá ze západoafrických kořenů, blues a spirituálního jazzu, nechme na povolanějších, v tomhle případě nemá opravdu cenu dělat ze sebe chytrého. Každopádně si před festivalem poslechněte poslední album Open Me, A Higher Consciousness of Sound and Spirit, se kterým legendární chicagský bubeník s kapelou Ethnic Heritage Ensemble oslavují padesát let na scéně a podívejte se na jeho životopis, hemžící se velikány jako Don Cherry, Archie Shepp, Nina Simone, Dizzy Gillespie, Lester Bowie, Stevie Wonder nebo Art Ensemble of Chicago.
Paolo Angeli tentokrát nepřijíždí jen se svou Frankensteinovou kytarou, v suitě „něco mezi avantgardou a tradicí“ se spojil s mužským polyfonním sborem Tenore Murales de Orgosolo, aby vyprávěli příběhy z jejich rodné Sardinie. A kulturně naprosto nezvyklou kombinaci nabídne v projektu Polyphème francouzsko-libanonský hráč na buben darbouka Wassim Halal doprovázený balijským gamelanem.
Kompletní program festivalu, včetně toho doprovodného určeného dětem, najdete na webové stránce www.rachot.cz.
Jiří Moravčík
Foto: Respect