Chválu na festival a dramaturga Borka Holečka vynecháme, jenom bychom se opakovali, zato fakt, že se opět sejdeme na ostrově spřízněných duší, připomenout musíme, protože s ohledem na dění v kultuře budou takové příležitosti podle všeho čím dál tím větší vzácností, takže si važme každé, jaká se namane.
O světově proslulém senegalském zpěvákovi Cheikhovi Lô a novém albu Maame se můžete dočíst v lednovém čísle UNI v obsáhlém rozhovoru s jedním z jeho spolutvůrců, českým kytaristou Pavlem Šmídem, na kterého se bude kapela spoléhat i na Respectu. Na plakátech asi Senegalcovo jméno zazáří nejvíc, nezapomeňme ale, že na hvězdy si Borek Holeček už dávno přestal hrát a směrodatné pro něho je nabídnout v tradičně přívětivém prostředí bez otravných reklam hudbu mimo běžné obzory.
Jste dramaturgem festivalu a nechce se vám opakovat, někdy vám ale nic jiného nezbyde. Po koncertu na loňském veletrhu Womex, kde Meral Polat představila nové album Meydan, jste se Borka Holečka nemuseli ani ptát, jestli nizozemskou zpěvačku kurdského původu znovu uvidíme na Respectu, natolik po sobě zanechala emotivní spoušť k neuvěření. A navrch přidala jasný a nekompromisní manifest: „Nebudeme se klanět. Bouříme se proti patriarchálním systémům, fašismu a rasismu. Nebudeme mlčet, když někdo šíří nebezpečnou nevědomost.“
Uhrančivou směs působivých kurdských melodií, kabaretu, syrového rocku, experimentálního jazzu a funky Meral Polat znovu doplnila anatolským psychedelickým rockem s kvílejícími hammondkami a vložila do ní ostrou, feministickou a společenskou agendu. „Být ženou neznamená, že jsem tu jen proto, abych vychovávala děti a poslouchala manžela. Být ženou znamená, že jsem tu proto, abych psala dějiny. Ženy umí mluvit. Umí zpívat. Nikdo nás neumlčí a všechny ženy vyzývám, aby svůj život žily podle svého vlastního rozhodnutí a distancovaly se od patriarchátu. Je to způsob, jak říct tvé tělo, život hlas patří jen tobě,“ uvedla k albu Meral Polat, nacházející novou sílu v heslu Žena, život, svoboda, kterým si odjakživa dodávalo odvahu hnutí za práva kurdských žen. Po zavraždění iránské dívky Mahsy Amini policií se heslo ujalo během obrovských demonstrací proti režimu v Teheránu a později přeneslo do celého světa jako symbol žen odmítajících se podřídit politickému i patriarchálnímu útlaku. Stejně jako Meral Polat, která za tím účelem na albu slyšitelně vzdoruje nejen názorově, jak dobře slyšíme, přitvrdila také hudebně.
Meral Polat nikdy neskrývala, jak hodně ji ovlivnily americké rockové kapely z 60. let a v některých skladbách, stejně jako třeba kdysi Jim Morrison, dokáže se stručným textem a doprovodem kapely přivést posluchače postupně doslova do transu. „Někdy jsem tak unavená, že myslím na to, že dál už nemohu. Chci to vzdát. Ale pořád vyhlížím učitele, který mně pomůže znovu vstát. Můj otec byl vždy připravený, takže manželky, matky a dcery, povstaňte,“ zpívá v osmiminutové katarzní skladbě Xwedawendno.
Elektro zaříkávání z Keni a kytarový trans z Madagaskaru
Zatímco na Západě spory mezi tradicionalisty a modernisty nemají konce, v Africe si s ničím podobným hlavu nelámou, dobře si vědomi, že s příchodem západních nástrojů, včetně elektroniky, vznikla celá řada novodobých stylů, které nejenže z tradic vycházejí, tím, že je hudebníci přizpůsobují době, je zároveň udržují při životě. S důležitou přidanou hodnotou: o některých původních tradicích jsme se díky takovým mutacím dozvěděli vůbec poprvé. Když v 90. letech začal Ayub Ogada spolupracovat s Peterem Gabrielem, dostalo se nám třeba ponětí o hudbě keňského národa Luo a významu lyry nyatiti pro jeho kulturu. Britsko-keňská skupina Owiny Sigoma Band, vedená klávesistou Jesse Hackettem, propojeným s Africa Expressem a Gorillaz, šla ještě víc do hloubky: v souvislosti s její afro-futuristickou verzí tradic Luo a nové keňské popmusic benga se pak o lyře hodně psalo. Třeba, že je dodnes zapovězená ženám a nesmějí se jí ani dotknout. A kdyby přece jenom ano, lyra by se naschvál rozezněla falešně. Potvrdila to také letos třiaosmdesátiletá zpěvačka Ogoya Nengo, reprezentující písně a tanec dodo z regionu Nyanza v západní Keni. I to, že tabu se svolením keňských mistrů prolomila v roce 2005 až Eriko Mukoyama Anyango. Z Japonska, pro jistotu.
Také tradice dodo patřila do 50. let minulého století pouze mužům, ženám náležely jiné druhy písní. Souběžně s nahrazováním lyry nyatiti kytarou a vznikem populárního stylu benga, ale muži o tradici dodo přestali mít zájem, a tak se postupně stala doménou zpěvaček, které do ní vložily ženská témata.
Není od věci zdůraznit, že za vznikem skupiny Owiny Sigoma Band stála podpora neziskové vzdělávací a kulturní organizace British Council, vysílající do světa britské umělce, z jejichž spolupráce s africkými hudebníky pak vznikla celá řada mimořádně cenných projektů. Na stejném principu funguje německý Goethe-Institut, na jehož pobočku v Nairobi zavedl vesnickou zpěvačku Ogoyu Nengo skladatel, producent a spisovatel Tabu Osusa, ředitel kulturního centra Ketebul Music. A tak vznikla skupina The Dodos Womanʼs Group. A když do Keni na pozvání institutu přicestovali v roce 2013 němečtí experimentální producenti Stefan Schneider a Sven Kacirek, zpěvačce se vzápětí dostalo mezinárodního albového debutu Rangʼala a dva roky na to vystoupila v rámci festivalu Respect.
Německý elektroproducent českého původu
