Sobotní sraz starých známých
První den 28. ročníku chvalně známého festivalu kosmopolitů, na ostrově nikoliv štvaných, ale relaxujících a respektujících, připomínal až na výjimku milé setkání starých známých. Teď nemyslím jen publikum a pocit po všech těch letech, že všechny tváře už návštěvník odněkud zná, byť tedy utěšeně přibývají děti, ale tentokrát i účinkující. Což vůbec nebylo špatné. Naopak bylo příjemné i zajímavé podívat se a poslechnout, co je u nich nového. Pochopitelně se neopakovali, ale přivezli nové sestavy (č)i repertoár.
Malijský virtuos na ngoni Bassekou Kouyate zahrál poprvé se svojí náporovou kapelou Ngoni Ba v rámci Respectu v pražské Akropoli už v roce 2008, pak i leckde jinde (třeba na Colours 2012). Tentokrát v duu s manželkou, zpěvačkou Amy Sacko, ovšem zvolil úplně jiný pól tvorby. V první části setu tichý, jemný, komorní. A ne, ani hozená na scénu pod širým nebem se tahle subtilní hudba nevytratila v prostoru. I v duu zněla „africky temperamentně“. Ve druhé části pak už prostě „jen“ temperamentně. To když Bassekou využil automatické bicí a prohnal ngoni přes sérii kytarových krabiček včetně overdrivu a kvákadla. V intimním dialogu i razantnějších tanečních kusech přitom vládla stejná souhra. Prostě dobře zavedený rodinný podnik.
Sardinský vynálezce a krotitel preparovaného kytarového monstra Paolo Angeli na Respectu hostoval opakovaně, v Akropoli i na open-air festivalu v roce 2015. Díky svému mnohohlasému nástroji, využití smyčce, různých mechanických hejblátek i kytarového korpusu jako perkusí si vystačí bez dalších hudebníků, a zní přitom jako kapela. Tentokrát si ovšem přivezl navíc mužské vokální kvarteto Tenore Murales de Orgosolo. Syrové sardinské polyfonie bouřily areálem, a když se vokální dróny spojily s kytarovým, pěkně to zabouřilo. Nešlo jen o naprosté nasazení muzikantské, ale také fyzické. Zpěvák tvrdošíjně kostýmovaný v černém, mnišsky a „plstěně – dekovitě“ působícím hábitu, podávající přesný, soustředěný, a hlavně intenzivní výkon v sálající odpolední sluneční výhni… neuvěřitelné. Stejně jako sonicky i harmonicky neobvyklá, uchvacující komunikace vokálů, s Angeliho unikátní hrou a tenčím, ovšem výrazově bohatým zpěvem.
Z hudby Mari Boine dokáže krásně mrazit v zádech i vedru navzdory. Neplatilo to ovšem pro samotnou fenomenální zpěvačku. Co předtím v pohodě dávali muzikanti z Mali i Sardinie, to byla pro sámskou hudební šamanku těžko snesitelná sauna bez možnosti ochlazení. Ale neztrácela dobrou náladu. „Pocházím ze zimní zemně, pošlete mi nějaký vítr,“ vyzvala publikum. Zpívala jako obvykle bosá, ale tentokrát si na rozpáleném pódiu musela vypomoci hadříkem, který si vysmátá, „cupitáním“ posouvala chodidly od praktikáblu pod bicí soupravou (kde ho měla původně položený k utírání potu) až k mikrofonnímu stojanu. Nakonec na scénu rozložila šátek a hotovo. Na hudbě ovšem teplotní diskomfort nebyl znát ani náhodou! Bylo to krásné a uhrančivé. Od úvodní „klasiky“ Gula Gula přes jemnou Elle až po kusy z poslední desky Alva (2024), sakrálně působící Olamuttos letne ain a Anárjoh’ gáttis.
Vystoupení Mari Boine jsou si v podstatě podobná. Jenže prvky jako dlouhatánské, naprosto nehnuté postávání s tradičním rámovým bubnem zvednutým co nejvýše nad hlavou či nápodoba letu orla, ve spojení se sugestivními joiky a pošmourným elektronickým podkresem (ale nejen elektronickým, kapela je „multifunkční“ a klávesisté-elektronici tu zahráli na perkuse včetně hangu, onde na baskytaru či akustickou kytaru), pořád dokonale fungují. Tak proč něco měnit. Nakonec i ten vítr Mari Boine přivolala. Alespoň chvilkový chladivý, mírný vánek. Prostě šamanka.
Onu výjimku ze starých známých, nové milé seznámení, navíc s legendou, představoval chicagský hráč na vše perkusivní Kahil El’Zabar. Host z jazzových krajů, i kvůli svojí slavné minulosti u „Cannonball“ Adderleyho, Dizzyho Gillespieho či Pharoaha Sanderse a vlastním cca free jazzovým projektům. Přijel ovšem se svým seskupením Ethnic Heritage Ensemble, založeným už v roce 1973. Právě tahle jeho sestava programově nebo spíš bytostně navazuje na africké kořeny jazzu.
Koncert El’Zabarova kvarteta, s hraním spíše decentním než euforickým, patřil k těm, které neobsáhly celý areál. Možná by lépe vyzněl v klubovém prostředí. Ovšem zblízka, u pódia, fungoval výborně. A v gradacích vlastně i „na dálku“, když se trumpetista či saxofonista odvázali v improvizacích. Také kapelníkovo bubenické sólo mělo patřičné grády. Rozhodně byste se zavřenýma očima nehádali někoho, komu je jednasedmdesát a cupuje bicí v největší sluneční výhni. Coltraneova klasika Love Supreme, kde jako jediný harmonický nástroj sloužila kapelníkova mbira, zněla zajímavě. Pokud hrál Kahil na mbiru, přivazoval si navíc na nohy tradiční africká chrastítka, nezmizel tedy ani čistě rytmický part. Největší úspěch u publika slavila melodie evergreenu Caravan s rytmem hraným na cajon.
Vlastně ty výjimky ze starých známostí byly dvě. Časy přestaveb na hlavní scéně krátila ghanská bubenická kapela na malém pódiu přímo mezi diváky. Příjemné zpestření. Zvláště pro děti, které si mohly stoupnout přímo před muzikanty, bezprostředně trsat a zblízka zkoumat, jak se do těch bubínků a balafonu bouchá.
Justin Adams je prostě stálicí Respectu. Hrál tu opakovaně s Les Triaboliques, JuJu, a loni ještě s Mohamedem Errebbaa. A také v roce 2021, na euforickém netradičně podzimním, „pozdně-covidovém“ open airu, už i s interpretem (nejen) tarantel, zpěvákem, houslistou a perkusistou Maurem Durantem. Ale že by se tohle spojení mohlo oposlouchat, to ani náhodou. Pánové navíc přivezli u nás zatím živě neslyšený repertoár z loňského alba Sweet Release.
Justin tentokrát na úvod vystoupení hodně povídal. Před písní Sweet Release vyprávěl o tom, jakou svobodu a oproštění od trablů vezdejších jemu a publiku, které se nechá unést, dává hudba. Jindy zase o tom, jak se rád vrací na Respect a že je to jedna z jeho vůbec nejoblíbenějších akcí. Přičemž se mu dalo věřit, že nejde o obvyklé lichocení publiku na každé štaci, ale o prostý fakt. Čímž nemá být řečeno, že by byl upovídaný příliš. Především umí vystoupení brilantně gradovat. Což platí i pro Duranteho. Brzy dokázali začarovat vnímající publikum do hypnotického víru cirkulárních rytmů, „předvěkých“ afro-bluesových riffů i emotivně klenutých středomořských balad. Tlak, jaký dokáže vygenerovat takhle úsporná sestava strohé, rytmické elektrické kytary a rámového bubnu, je vlastně stěží uvěřitelný. Strhující, euforické sobotní finále. Podporující chuť si to zase někdy zopakovat.