Respect Festival

Praha, Rohanský ostrov, 18. a 19. 6. 2022

 

Návrat půlkulatě jubilejního 25. Respectu, v předchozích letech z pandemických důvodů odsouvaného na pozdně letní termíny, do doby červnových tropických dnů a „předsvatojánských“ nocí, jako kdyby symbolizoval i letošní hlavní dramaturgickou linii. Tedy zaměření na hudbu převážně africkou. Což neznamenalo žádný stereotyp. Samozřejmě šlo o muziku stejně pestrou jako samotný kontinent, navíc nikoliv izolovaný kontinent.

Ostatně hned v úvodu prvního festivalového dne předvedl původem tuniský zpěvák a perkusista Ghassen Chiba, vystupující v duu s australským bubeníkem Willem Guthriem, jak se do duchovní hudby Maghrebu přirozeně promíchávají třeba prvky duchovní indické muziky. Chiba navíc zvýraznil konexe s indickým subkontinentem tím, že vedle severoafrického rámového bubnu často používal i shruti box a zpíval nad jeho typickými dróny. Aniž by přitom rezignoval na cirkulární rytmy. Nehledě na improvizační kvality dua, polyrytmické prolínačky a kejkle.

Za největší sobotní hvězdu festivalu platila zcela právem Oumou Sangaré. Její návrat na Respect po čtrnácti letech od zdejší premiéry vyzněl výtečně. Velká dáma malijské hudby, a to i doslova, má nadhled. A její fúze pouštního blues s novosvětskými výdobytky žánru, do které se pustila na letošní desce Timbuktu, působí naživo pochopitelně ještě mnohem… ehm, živelněji než z nahrávky. Rytmickému tahu kusů jako Wassulu Don, což je v podstatě staré dobré boogie, byť zajisté s africkými kořínky, prostě nešlo odolat. Euforizující účinky měl už samotný zpěv Oumou, podporovaný dvěma sboristkami. Můžeme se dočíst o závažných poselstvích textů, jenže darem zpěvačky je schopnost vyjádřit i trable se vzdornou, osvobozující radostí a nakažlivou energií. V instrumentaci s bluesrockovou rytmikou si přitom výtečně rozuměla africká tradiční, tónově třepotavá kora s glissandy elektrické slide kytary i klasickým elektrickým pianem Fender Rhodes.

Neznamená to, že by další sobotní koncerty „afrických“ projektů, ač vystavěných místo na výrazné osobnosti a písních spíše na moderní fúzi západní (rozuměj rytmicky rovné) taneční hudby, hip hopu a západoafrického koloritu, budily menší nadšení publika. Navzdory horku spolehlivě vytáhly diváky před pódium. Z kapely Fofoulah bylo hodně cítit londýnské kluby, vedle těch tanečních i jazzové, kde se jamuje nad afrobeatem, dubem i hiphopovými rytmy. Ostatně Fofoulah vedle členů původem z Gambie a Senegalu táhne britský bubeník Dave Smith (Justin Adams & Juldeh Camara, Robert Plant) a také saxofonista Tom Challeger, který má k jazzové improvizaci blízko. I když dominantní zůstával na pódiu senegalský zpěvák, rapper a perkusista Batch Gueye, známý i svojí sólovou tvorbou. Ať už Batche nabíjelo tropické slunce nebo jiné baterky, při jeho projevu se pořád vnucovalo slovo vysokoenergetický. Fofoulah by se letos měli objevit i na Colours, příznačně na scéně Drive v sobotu 16. 7. krátce po setmění. Pokud jste je na Respectu prošvihli, vážíte cestu do Ostravy a není vám proti mysli afrodizovaný taneček, lze jen doporučit.

Pro závěr sobotního programu dramaturg Borek Holeček pokaždé neomylně vybírá obzvláště hybné sestavy, což platilo i pro Benin International Musical. Ale opět nešlo jen o taneční rytmus, i když groovy táhly ještě přímočařeji než v případě Fofoulah. Ve správný čas se ozvaly třeba lahodně sezpívané vícehlasy v tzv. úzkých či chcete-li těsných harmoniích, nebo nikoliv nesympaticky „juchlé“ popové refrény. To vše zároveň s autentickou západoafrickou přesvědčivostí a neoposlouchatelnou těkavostí.

U nás dobře známí Tamikrest, zredukovaní na čtyřčlennou sestavu s tuarežským frontmanem Ousmanem Ag Mossou, začali v lenivém nedělním odpoledni hrát jakoby na půl plynu. Jenže šlo jen o zdání nebo spíš o dramaturgický záměr muzikantů. Jestli platí fráze o nažhavování kapely, tak tohle byl výborný příklad. Hudba brzy vygradovala v typický hypnotický nápor, ať už se Tamikrest ponořili do „pouštně-bluesrockových“ improvizací nebo saharských ohlasů reggae.

Ugandská parta Nakibembe Xylophone Troupe patřila do kategorie vzácně slýchaných rarit. Šest maníků v dokonalé synchronizaci hraje na jediný dvouapůlmetrový xylofon zvaný embaire, k tomu sborově prozpěvuje. Sedmý chlapík zdůrazňuje rytmus rainstickem neboli dešťovou tyčí. Ugandský tradiční xylofon přitom disponoval plným zvukovým spektrem, od sytých basových linek vyluzovaných na masivní prkna, až po sólová „sopránová“ prkénka. Hudba přitom nezněla, ehm, vůbec prkenně. Synchronizace šesti hudebníků byla kouzelně elastická a nikdo nikoho nemajznul přes prsty.

Etiopská zpěvačka Eténèsh Wassié s kvalitami zkušené zaříkávačky, s pomocí sluneční hypnózy, šansoniérsky vyprávěla i čarodějnicky uřkla. To vše v typických amharských stupnicích, s rychlými kaskádami tónů vyzpívaných často i v mikrotónových intervalech a s pro nás zajímavě nepředvídatelným ethiojazzovým frázováním. Zvolený doprovod v podobě akustické baskytary, mnohdy chrčivě zkreslené elektronikou (ve stylu „čmelák na tripu“, což nemyslím posměšně ani hanlivě), a většinou smyčcem hraným kontrabasem, působil zajímavě avantgardně. Celkově vlastně výjimečná záležitost, která se ovšem trochu míjela s open air prostorem. Ale kdo se stáhl až k pódiu a přidal ke „komornějšímu“ shluku posluchačů, nenechal se o zážitek připravit.

Dvě výjimky z letošní přibližně africké dramaturgie představovaly nejen další zpestření, ale i další vrcholy festivalu. Kvinteto Atine tvořené dámami z Íránu, Palestiny a Francie a věnující se zhudebněné perské poezii, potěšilo nejen uklidňující, něžnou, rozjímavou, křehkou atmosférou, ale také kumštem a aranžérskou promyšleností hudby. Předněvýchodní „cimbálek“ kanonaki (i když i u nás asi známější v anglické transkripci coby quanun) pod rukama Christiny Zayed fungoval jako harmonický základ, nad kterým se zpěvačka Aïda Nosrat mohla pouštět i do uvolněných koloratur, byť základem zůstala písňová forma. Rytmiku tvořily basové linky violy da gamba (hrála na ni Marie-Suzanne de Loye) a orientální perkuse (Sahgar Khadem). Sogol Mirzaei hrou na „dlouhokrkou loutnu“ tar buď zahušťovala harmonii vyhrávkami, nebo volně spřádala až „jazzově“ působící sóla. Ale i když vše po stránce formy znělo vlastně „konvenčně“, už i díky v našich krajích neoposlouchané nástrojové kombinaci šlo o nevšední zážitek.

Canzoniere Grecanico Salentino měli v režii dokonalý závěr festivalu. Kapelník, houslista a perkusista Mauro Durante už loni na Respectu v duu s Justinem Adamsem ukázal, co vše dokáže. Například, že s tamburínou v ruce vygeneruje stejný rytmický atak jako jiní s celou bicí soupravou. Jenže v zavedeném ansámblu jemu rovných vše vyrostlo o další dimenzi. Slovo euforie by v případě salentských obroditelů žánru pizzica (podžánr extatických tarantel, ale o tom se psalo dost… „kousla ho snad tarantule, nebo co?“) potřebovalo vynásobit. Pajány přitom píšu s čistou hlavou, v travinách Rohanského ostrova sice kousalo kde co, ale tarantule to nebyly. Nešlo přitom „jen“ o hudbu, dokonalou sehranost a sezpívanost vícehlasů a hlavně drive. Ale také o choreografii. A teď nemyslím jen strhující a „malebné“ taneční výkony Silvie Perrone (totální smršť). Ale třeba i to, kam a jak se postaví výtečná zpěvačka a perkusistka Alessia Tondo v momentě, kdy Mauro Durante popojde dopředu při tklivém houslovém sóle. Nemluvě o „živých sousoších“ všech členů kapely. Všechno je to, ano, na efekt. Jenže nikoliv na prázdný efekt. Jde tu o dokonale účelný a přitom živelně působící způsob, jak ještě zdůraznit emoční i umělecký dopad celku.

Ke vší nekašírované radosti z hudby lze vzít jako přes kopírák z recenzí Respectu předchozích let ódy na nadnárodní a také nadgenerační ostrůvek pohody a respektu, kdy i soustředěný posluchač bere jako vítanou součást koloritu třeba tlupy rozjařených děcek, prohánějících se napříč areálem na „kozím taxi“ (zasvěcení vědí). Nemluvě o všem tom „peace, love and understanding“, na kterém není zvláště v nedalekou válkou poznamenaných dobách vůbec nic „funny“ a naivního, ale zatraceně ho potřebujeme. I s trochou toho optimismu.

Přidat komentář