Koncertní série Respect Plus pokračuje v představování u nás dosud neznámých hudebníků ze scény world music. Úsilí dramaturga Borka Holečka korunuje fakt, že jsou aktuálně v kursu také v zahraničí. Na indického qawwali zpěváka Raza Khana netrpělivě čekají delegáti největšího veletrhu world music WOMEX, kam zvou opravdu jen ty nejlepší, a slyšet kytaristu Ebo Taylora z Ghany by měla být povinnost snad každého obdivovatele západoafrické hudby.
Ta – vlastně africká obecně – si právě užívá návratů hrdinů z 50. a 60. let. Zásluhu na tom mají kompilace sestavené ze starých nahrávek nebo reedice alb. Západní producenti totiž vzali útokem rádiové a studiové archivy, soukromé sbírky a tržiště. Objevují pro svět netušené klenoty, vracejí je znovu do oběhu a pomáhají doplnit obraz zrodu moderní africké hudby. Mnohé veteránské hudebníky pak nebývalý a potěšující zájem publika vede k pozastavení „důchodu“, návratu na koncertní pódia a velmi často do studií.
Ghanský kytarista a zpěvák Ebo Taylor neměl prý doma v sousedních zemích o práci nouzi, když ho ale americký jazzový saxofonista Ben Abarbanel-Wolff pozval do Berlína, kde dnes žije a vede kapelu Afrobeat Academy, byl by blázen kdyby odmítl a nezúročil poptávku po svém umění i v Evropě. Vzešla samozřejmě z kompilací Ghana Soundz I. a II. (Soundway) a Afro-Beat Airways (Analog Africa). Bývalá britská kolonie Gold Coast získala v roce 1957 nezávislost, název Ghana a první prezident Kwame Nkrumah se výraznou měrou zasloužil o to, že se země proměnila v africkou hudební velmoc, jejímž symbolem se pro celý svět stal jeden z prvních panafrických stylů highlife, stojící na početné dechové sekci a elektrických kytarách. Podle profesora Johna Collinse „první a jediný pořádný africký rock’n’roll“.
Highlife koření ve 20. letech minulého století, ale teprve až během druhé světové války se dokonale fungující žahavá taneční směs tradice a evropských vlivů doplnila jazzem, swingem a rytmy z Karibiku. V 50. až 70. letech se v ghanských studiích nahrávalo na plné obrátky a v západní Africe patřila k nejmoderněji vybaveným. Prezident Nkrumah se hudbou a muzikanty ve svém hlásání panafrikanismu zaštiťoval, všemocně je podporoval a vysílal na zahraniční studia. Takhle se v roce 1962 ocitl v Londýně Ebo Taylor, v bujícím ghanském highlife kvasu už zavedené jméno díky mnoha kapelám ve kterých hrál. Shodou okolností působil na stejné škole s Felou Kutim, v čemž můžeme, ale také nemusíme hledat nějaké analogie, každopádně když Fela nechal zanedlouho v Nigérii vybuchnout afrobeat, přiznanou inspiraci hledal v highlife. A naopak, Ebo Taylor se po návratu domů víc zaměřil na funky s jazzem a později se vždycky hlásil k přítelově afrobeatu. Jako elitní hudebník, skladatel, aranžér a producent pracoval v 70. letech u legendárního labelu Essiebons, kde se podílel na nespočtu alb a natočil i několik vlastních. Dohledat je i pro něho ale prý dost obtížné, takže po příjezdu do Berlína natočil v roce 2010 pro londýnský lapel Strut mezinárodní debut Love & Dead, na který zařadil v nových – podle svých slov z úcty k Felovi v afrobeatových – verzích převážně své starší hity. Následně připomněl na dvojalbu Life Stories své klasické nahrávky. Pak se kolem Taylora strhl docela velký poprask, obzvlášť proto, že s Afrobeat Academy to na koncertech dokážou pořádně rozjet. Nárůst popularity nenechal tím pádem Taylor ladem: letošní desku Appia Kwa Bridge už poskládal hlavně z nových skladeb a vrátil se k highlife a jazzu. Lákala také na hostující muzikanty, spoluhráče Fely Kutiho: bubeníka Tonyho Allena, kytaristu Oghene Kologba a hráče na conga Adda Netteyho alias Pax Nicholase.
Sedmičlenná Afrobeat Academy vedená Abarbanelem-Wolffem ghanskému veteránovi na koncertech nejen zdatně sekunduje, vlila mu hlavně do krve novou energii a Taylor přes svůj požehnaný věk šestasedmdesti let tak ohromuje vitalitou a především fantastickým kytarovým mistrovstvím.
Zpěvem k extázi
Mystičtí islámští súfiové z Indie a Pákistánu už přes tisíc let usilují o ztotožnění s Bohem, aniž by brali na zřetel náboženské instituce, tvrdí-cí, že tak lze učinit teprve po smrti. Islám pro ně ztratil charakter vyvolenosti a proto tvrdí, že „pokud člověk dospěje k cíli, je duchovní cesta, kterou kráčel nepodstatná“. K sjednocení s Bohem súfijové využívají extatické stavy vytržení, „kdy se oproštěním od smyslového vnímání, vůle, myšlenek súfi odpoutá od hmoty a prožívá ztotožnění s Bohem a rozplynutí se v něm“. Ortodoxním islámem zapuzené súfijské řády stavěly vždy na celé řadě metod – recitace Božích jmen jako mantry, propracované techniky dýchání, jógu, narkotika, nejvíc však spoléhaly na transovní účinky hudby a tance. Tedy qawwali. Struktura písní je obvykle založena na jednom, donekonečna opakovaném refrénu, dokud se jeho význam hluboce neponoří do myslí posluchačů. Po hlavním zpěvákovi ho přezpívávají druhé hlasy i celý sbor doprovodné skupiny zpěváků a hudebníků. Odlišnost qawwali od ostatní severoindické hudby však spočívá v rytmu. Vedle bubínků tabla ho vede unisono tleskot rukou, jenž ho zkrášluje nejenom tím, že označuje dobu, ale také uměním znít mimo rytmus. Nedostižná je i schopnost qawwala s divokou emotivností a za přispění gestikulace rukou přivést posluchače do extáze a zase je z ní pozvolna navrátit. Zrychlením nebo naopak zpomalením zpěvu udržuje publikum ve stavu omámení smyslů, poskytuje mu příležitost plně pocítit dopad takového prožitku, jeho samého a členy party nevyjímaje. Potom postupně snižuje frekvenci opakování refrénu, vrací se k jednoduššímu rytmu až do chvíle, kdy posluchači nabývají vědomí. Za mistra schopnosti převzít úplnou kontrolu nad svým vystoupením byl považován pravděpodobně největší zpěvák qawwali, už nežijící Nusrat Fateh Ali Khan z Pákistánu. Dokázal prý „zavést posluchače z transu zpět na zem mírně a vábně, i když v nich zapálil oheň šílenství, uměl je opustit ve stavu klidu, míru a radosti“. Ali Khan qawwali představil celému světu především díky Peteru Gabrielovi a jeho labelu Real World. Dokázal qawwali přenést na koncertní podia a sloučit s elektronikou, aniž by mu ubral na intenzitě a tranzu. Za jeho respektovaného následovníka je považován zpěvák Raza 
Khan z indického města Amritsar ležícího těsně u pákistánské hranice. A to pro naprosto mimořádný hlasový rozsah vrcholící neuvěřitelným falsetem, čímž se od ostatních súfi zpěváků bezkonkurenčně odlišuje. Khanova hudba strhne intenzitou i občasnými vpády jazzových nálad, zúročil v ní náročné studium staletých hudebních tradic a stylů. Zpívá sice v jazyce urdu a pandžábsky, takže mu u nás nikdo nemůže rozumět, nicméně u qawwali je hudba sama o sobě jazykem a následováníhodným průvodcem. Pro představu: na novém albu Call My Soul zpívá Khan ve skladbě Jede Vi Darte o bytí, přirovnávanému v hinduistické mytologii k oceánu, zatímco naše životy jsou lodi. A pokud se jimi chceme dostat bezpečně ke břehu, měli bychom se prý skrze modlitby a zpěv spojit s bohem. Na mezinárodní scéně o Raza Khanovi donedávna nikdo netušil, přestože v Indii vystupuje už od roku 1994. Porotě Sedmi samurajů vybírající každoročně na WOMEX účinkující ale takové hlasové zjevení ujít samozřejmě nemohlo. Qawwali Raza Khana má přitom pikantní příchuť: zpěvák se totiž hlásí ke křesťanství, což jen potvrzuje liberální přístup súfismu k víře.
Večer se sympaťáky
Justin Adams, Ben Mandelson a Lu Edmonds alias Les Triaboliques představují – jeden jako druhý – skutečné tahouny světové world music. Novinář Chris Nickson sice dosavadní práci tria zhustil do věty, že „účinkovali ve více projektech, než měla většina z nás teplých večeří“, přesto, pro připomenutí. Kytaristu Justina Adamse nechme stranou, po loňském českém miniturné se skupinou JuJu a vědomí, že snad už každý ví, že tvoří páteř doprovodné kapely Roberta Planta a světu objevil tuarežskou kapelu Tinariwen, by to bylo jasné nošení dříví do lesa. Takže Ben Mandelson: multiinstrumentalista, bývalý člen Magazine, 3 Mustapha 3 (odtud jeho druhé jméno Hijaz Mustapha), producent alb The Klezmatics, Värttinä a spoluhráč Pogues, Coreyho Harrise a Billyho Bragga – to jen tak ve zkratce, jeho hudební životopis totiž vydá snad na knihu. Lu Edmonds začínal v punkových Damned, prošel The Mekons a momentálně hraje u P.I.L. Byl manažerem Yat-Kha a dovážel do Evropy kubánskou hudbu. Dávní punkeři patří k vyhledávaným hráčům na kytary a nejrůznější exotické strunné nástroje: buzuki, saz, cümbüş (bezpražcová loutna na pomezí banja a oudu), mandolínu, arabskou loutnu oud, bazouki nebo tamburu. U tria, které dosud v roce 2009 vydalo zatím jediné album Ri-vermudtwilight, jde o čisté „strunění“ se zvrásněnými hlasy bez baskytary, bicích a kláves; prazvláštních uchopení až nepříslušně vybraných povědomých skladeb střídaných vlastními. Jedním slovem koncertní zážitek s nesmírně sympatickými chlapíky.
Se Zornem do vesmíru
O novém projektu Ancient Grooves fantastického amerického klarinetisty Davida Krakauera se toho zatím moc neví, až tolik je čerstvý. Světová hráčská kapacita, zakladatel The Klezmatics, spoluhráč Kronos Quartetu a vlivný hybatel newyorského hnutí Radical Jewish Culture totiž se svou kapelou Madness Orchestra přijíždí do Prahy zahrát skladby přítele a blízkého spolupracovníka Johna Zorna. Osobně jím vybrané s vědomím, že je nevyzpytatelný Krakauer s doprovodem elektrické kytary, samplerů, basy a bicích vystřelí do vesmíru.
