World music jako taneční trans, duchovní spiritualita i milostné vyznání. Zatímco za jinými festivaly se po skončení zavře brána a než se rok s rokem sejde, neotevře se, dramaturg Respectu Borek Holeček nám čekání krátí sériemi koncertů RESPECT PLUS. V jeho podzimní části na sebe pozornost strhávají tři fantastické zpěvačky Susheela Raman, Yasmin Levy a Dobet Gnahoré a členové skupiny JuJu, tvůrci pravděpodobně nejlepšího letošního alba In Trance, zdobící následně také festival Blues Alive v Šumperku.
Zdůrazňovat, že do jednoho představují hvězdy world music, je pro čtenáře UNI zbytečné: takřka o všech jste se už mohli na stránkách magazínu dočíst, protože se jedná o zásadní umělce současnosti; v mnohém naprosto jedinečné, což potvrzují svými aktuálními alby.
O Vel, které letos vydala Susheela Raman, se píše v pětce (s Hugo Hassem na obálce), takže pouze připomenutí: v Anglii narozená zpěvačka naplno zúročila letitá studia indické hudby, dlouhodobý pobyt v bývalé domovině svých 
tamilských rodičů a nalezený vztah k vokálně a rytmicky vypjatému qawwali z Rajasthanu. Bezpříkladně intenzivní zážitek ale nevychází ze soustředěného poslechu jakéhosi vysokého umění spojovaného s klasickou indickou hudbou, ale z postupně narůstající, spalující frenetičnosti skladeb – u Susheely čehosi nového –, v nichž bouří její manžel Sam Mills, bývalý kytarista avantgardních 23 Skidoo a indičtí hudebníci a zpěváci. Názor samotné Susheely Raman, že s něčím takovým by se předtím neodvážila vystoupit na veřejnosti, protože „řídit takovou hudbu bez vnitřního přesvědčení, že její filozofii dokonale rozumíte, prostě nejde,“ nepřímo potvrzují zprávy z letošního festivalu WOMAD. Z mnoha recenzí totiž vyplývá, že zpěvaččin koncert patřil k absolutním vrcholům i z toho důvodu, že s kapelou tvořenou indickými spoluhráči dosáhla naprostého souznění. „Žije s námi v Anglii, ale jenom fyzicky, vším ostatním už patří do Tamilandu. Byli jsme svědky hudebního obřadu a Susheela v plášti připomínala čarodějnici,“
píše britský Guardian.
O charismatické zpěvačce Dobet Gnahoré z Pobřeží slonoviny s bělošskými evropskými muzikanty za zády vedenými jejím manželem, kytaristou Colinem Larochem de Félinem, se ví, že z pódia tuhle lvovsky dravou ďáblici musejí často odnášet, jak se před lidmi dokáže vydat do posledních sil. Na loňském veletrhu WOMEX i přes svůj požehnaný stav (byla ve třetím měsíci těhotenství) rozpoutala v největším sále hlasem a tancem takovou bouři, že jí delegáti dlouho tleskali ve stoje.
Má mimořádně expresivní hlas, dokáže jím houknout jako Miriam Makeba v dávných dobách, zachraptět, zaječet nebo naopak vrnivě ztišit. Nejvíc Dobet, oceněnou v roce 2006 BBC Award for World Music, přirovnávají k Angelique Kidjo z Beninu, a to už je velká pocta. Možná i pro její ženskou svádivost, melodické kočičí lísání ke Colinovým jazzovým vyhrávkám do typicky afrického funkového bubnování a zvonivého trylkování dřevěného balafonu. Dobet Gnahoré, žijící dnes v Marseille, jako autorka prosazuje pan-afričanství vsazené do dneška, nevyhýbá se popu, nepodbízí se pseudotradicí a lacinými kompromisy, je uvěřitelná a tím báječná. Na úspěšném loňském albu Djekpa La You jako obvykle zpívá v mnoha afrických jazycích, aby se její často sociálně zabarvené texty dostaly k co nejširšímu publiku. Mezi hosty se objevil také jihoafrický zpěvák Vusi Mahlasela.
Izraelská zpěvačka Yasmin Levy propojila sefardské písně ze středověkého Španělska s andaluským flamenkem a arabskou příchutí, což ne úplně každý zpočátku pobral, nakonec jí ale všichni podlehli: pro její nádherný, emotivní 
hlas, kouzlo a přirozenou krásu. Hlavně ale málokterá ze zpěvaček dnes dokáže vyjádřit emoce a spirituální atmosféru sefardských písní z 15. století – zpívané v zapomenutém jazyce ladino – jako Yasmina Levy, dcera významného etnomuzikologa Yitzaka Levyho, původem tureckého Sefarda. Delikátní směs arabštiny, jidiš a křesťanství se v jejím podání starodávné poezie, romantických textů a milostných písní cantigas chvěje duchovním uvědoměním a jemnou nostalgií, ale zároveň zní moderně a sexy. „Chci zachránit Ladino kulturu. Dlužím to svému otci a předkům. Ladino umírá a říká se, že během čtyřiceti let zmizne navždy a přežít může jenom skrze hudbu, literaturu a historické příběhy, z nichž vyvěrá veškerá bolest a křik Sefardů. Vydala jsem se na svatou misi. Existuje ale mnoho možností a jsem otevřená pro každou výzvu,“ řekla Yasmin v magazínu fRoots po udělení ceny BBC Award for World Music v roce 2006.
Šestatřicetiletá zpěvačka přijíždí do Prahy jako čerstvá matka syna Michaela a Španělská synagoga je přesně tím místem, kde může dokázat, že patří mezi největší osobnosti sefardské, ale i světové hudby.
Do transu, nepojmenovatelné hudební magie, kterou se dnes zaklíná kdekdo, ale v praxi ji dokáže málokdo, se JuJu dostávají docela jednoduše: jeden začne hrát, další se přidají a než se nadějete, sledujete v přímém přenosu kvarteto muzikantů nacházejících se evidentně mimo tuhle planetu. Na hudbu, jakou hrají, přitom neexistují vzorce ani poučky, zato poslední dobou hojně sdílený názor, že s nimi posloucháme budoucnost rocku. Skvělé na tom je, že ryzí směs „zeppelinismu“, clashovského punku, dřevního amerického blues, pouštních rytmů a hudebních praktik západoafrických griotů, přivádí k dobrovolnému rozhodnutí propadnout se do extáze také posluchače.
Teď k personáliím, protože s názvem JuJu se přece jenom od letoška setkáváme poprvé. Justin Adams: anglický kytarista, sideman Natachy Atlas, Briana Ena, Petera Gabriela nebo Sinéad O’Connor, bývalý člen Invaders Of The 
Heart basisty Jaha Wobblea a dvorní kytarista a blízký přítel Roberta Planta. Tvůrce vlastních alb, producent skupiny Tinariwen a nedávno třeba vlivný podílník na deskách afrobeatníka Seuna Kutiho (From Africa With Fury: Rise) a berberské zpěvačky Iness Mezzel (Beyond The Trance). Juldeh Camara: griot z Gambie, vynikající zpěvák, skladatel a prominentní hráč na jednostrunné housle ritti. Bývalý člen gambijské skupiny Infang Bondi, spoluhráč Billa Laswella, gospelových Blind Boys of Alabama, malijské zpěvačky Oumou Sangare nebo norského kytaristy Knuta Reiersruda. S perkusitou Salahem Dawsonem Millerem oba natočili skvělá a ceněná alba Soul Science (2007) a Tell No Lies (2009). S novým bubeníkem Martynem Bakerem pak vloni ze studiového jamování vzešlé Trance Sessions. Což se jim natolik zalíbilo, že okamžitě, už pod novým jménem, letos přidali fenomenální In Trance, na němž objevili nejasnou hranici mezi tradicí a psychedelií; tranzem a pozbytím pu du sebezáchovy. Jak Adams skromně upozorňuje, „v zásadě ale hrají surový rock’n’roll s houslemi o jedné struně.“
Zničující transovní energii jim pomáhá navodit ne jen tak ledajaká rytmika: basista Billy Fuller (Massive Attack, Robert Plant, Malachai, Beak) a jeden z nejrespektovanějších a pro svůj záběr nejvyhledávanějších bubeníků v Anglii Dave Smith; experimentátor se zkušenostmi s rytmy Západní Afriky. 
S JuJu jako by nad vámi někdo uvolnil stavidla a dole vás nespláchl příval vody, ale kapela, která z vás vytřese duši, kořistnicky vám štípne tělo a vymkne ho z prostoru rozdivočelým rockem. Ten má shodou okolností hodně blízko k duchům z gambijského pralesa, kteří Juldehově otci věnovali výměnou za zrak housle ritti, naučili ho na ně hrát a vidět přitom věci, jaké jiní lidé nikdy neuvidí.
JuJu se nepředstaví jenom na Respectu: svým vystoupením přivedou do nirvány také návštěvníky festivalu Blues Alive v Šumperku, kde tohle, pravda, trochu divočejší blues ze soutoku Nigeru a Mississippi bezpochyby se všemi zamává stejně jako v Praze.
Na závěr série Respect Plus zahraje u nás už dobře známá rumunská kapela Mahala Rai Banda, která bezešvě, originálně a především s obrovským nasazením dokázala spojit dvě dosud striktně oddělené rumunské romské tradice: houslisty a cimbalisty z vesnice Clejani, proslavené po celém světě skupinou Taraf de Haidouks, a dechaře ze Zece Prajini, odkud pocházejí Fanfare Ciocarlia.