Respectování od Pärta po Keitu

18. ročník pražského festivalu Respect dorostl mimořádného rozpětí. Nejen věhlasem účinkujících jako Salif Keita, který už podvakrát zapracoval i jako jeden z tahounů mnohem hromadněji koncipovaných Colours of Ostrava. Nejen nádherně marnotratnou nabídkou doprovodných akcí. Ale také přesáhnutím dřívějších, už tak planetárních žánrových teritorií. Díky koncertu Hortus Musicus vzal pod křídla území soudobé hudby a zprostředkoval výlet za muzikou renesanční. Přitom si festival zachoval příjemně civilní atmosféru, která vládla nejen areálu pod širým nebem v parku Ladronka, ale i staroslavnému Rudolfinu.

HORTUS MUSICUS
26. 5. 2015, Rudolfinum
Jen zahajovací koncert festivalu by stačil, aby se o letošním Respectu psalo v superlativech. Arvo Pärt si průzračností melodických vizí rozumí se starou hudbou. A když se provedení zhostí jeho estonští krajané Hortus Musicus, kterým psal Pärt na míru, nezaslechnete rušivý zlom mezi „modernou“ a „tradicí“. Díla Pärtova či gruzínského maximalisty Kancheliho zněla v Rudolfinu stejně velebně jako renesanční motivy Heinricha Isaaca a jeho neméně nadaného žáka Ludwiga Senfla. V oné hortus musicus, utěšené bylinkářské hudební zahrádce za klášterní zdí, totiž neuznávají plynutí času, jenom nadčasovou harmonii.
Baví už to, jak Hortus Musicus pojímají autentičnost nástrojů, s jakou přirozeností používají třeba arabské perkuse. Ostatně když jeden z nejstarších kovových dechových nástrojů trombon (na který v ansámblu čaroval Valter Jürgenson), respektive jeho zásadní konstrukční prvek snižec, má arabský andaluský původ, proč by nezněla v „evropské klasice“ také darabuka? Nadhled vyzařoval už z vizuálního pojetí koncertu, když tři zpěváci v historizujících kostýmech četli noty z tabletů. Kdyby ještě měli v tabletech neumatickou notaci, vydalo by to na anekdotu. Ovšem podstatnější bylo, jak zajímavě si pohrávali s akustikou Dvořákovy síně, když některé pasáže zpívali ze zadní části, jiné z okraje pódia.
Andres Mustonen, nejen vynikající houslista, ale i příležitostný hráč na krumhorn, vtipálek a divous, řídil ansámbl s osobním zanícením. S grimasou protrpěl moment, kdy pozitiv neladil tak přesně, jak měl. Ale právě chybka v jinak profesionálním výkonu, nad kterou se vzápětí všichni pousmáli, potvrdila sympatický tvůrčí přístup kapely, upřednostňující prožitek před svazujícím soustředěním na pomyslnou přesnost.
O atmosféře v sále svědčil fakt, že k první děkovačce musel ansámbl nastoupit už před přestávkou! Jediná divnost onoho večera? Nepochopitelně nebylo vyprodáno. Hortus Musicus u nás už sice vystupovali, památný koncert z kostela sv. Šimona a Judy z roku 1994 dokonce vysílala televize, ale jejich srdcařská a intuitivně proměnlivá interpretace se přece nemůže za jeden život oposlouchat.

HAILU MERGIA, ZEA
1. 6. 2015, Palác Akropolis
Z desky zní sólový projekt Arnolda de Boera (The Ex) možná chladněji. Ale živě, s automatickými bicími a smyčkovačem zvukově zahuštěné one-man-show ZEA ukázal, kolik dokáže do písní o smrti a jiných radostech („To je náhoda, sotva jsem přijel do Prahy, vidím plakát výstavy Smrt,“ utrousil pobaveně) dostat života a hudebního humoru.
Svébytné melodie, harmonie a polyrytmy ethiojazzu jsou nakažlivé. Pisatel přiznává zaujatost, za součtem zhruba rok, který v Etiopii strávil, si vytvořil závislost. V Habeši slyšíte ethiojazz na každém kroku, těší se všelidové popularitě. Jako u nás, ehm, europop. Ale Hailu Mergia během druhé návštěvy Prahy viditelně okouzlil i nezaujaté. Má rozpoznatelný zvuk, ať už hraje na elektrické piano, akordeon nebo melodiku. Trik spočívá třeba v důrazu na půltónové, jedenapůltónové atd. intervaly, jenže to zdaleka nevystihuje všechny zázraky mezi nebem a Etiopskou vysočinou. Rytmika, ač tvořená Australany, pokorně ctila kapelníkovy havajíce bešské groovy. Obdivuhodné, jak jinak (a vždy nosně, bez planého předvádění) dokáže bubnovat Tony Buck s improvizátory The Necks a s etiopskou legendou.

RESPECT – FESTIVALOVÝ VÍKEND
13. a 14. 6. 2015, park Ladronka
respectPaolo Angeli musel zažít na pódiu dusné chvilky. Není možné, aby se kytara „samá-struna- kamkoliv-sáhneš“ v měnlivých teplotách a vlhkostech přicházející bouřky nerozlaďovala. Ale chlapík v námořnickém tričku povětrnostní podmínky hravě zvládal. Dokonce i drone vytvářený vrtulkou, usazenou v rezonančním otvoru nástroje, a zvuk řetězů, kterými technici spouštěli plachtu v zadní části pódia, aby scénu nevzal vítr, společně generovaly impozantní sonický efekt. Tuto informaci při pokoncertním povídání přijal Angeli s pobavením i viditelným ulehčením. Sobotní hříčky počasí sice trochu hýbly harmonogramem, ale ve finále neměly negativní dopad.
Lula Pena, sama s kytarou, sbírala ovace jen díky přesvědčivosti potemnělého hlasu. Platilo rčení o porozumění textu, i když je pro vás portugalština španělskou vesnicí. Totéž lze napsat, stačí vyměnit portugalštinu za tamilštinu, o Susheele Raman. Letošní vystoupení na recenzenta působilo zatím nejpřesvědčivěji ze všech dosud viděných. Susheela zrale pracuje s kombinací vášnivosti a hořkosti. „Láska bolí, víte to, vy dva?“ prohodila k páru pod pódiem. Dokáže uhranout celým spektrem silných emocí. Je jak nejlepší z bollywoodských filmových koktejlů. Přehrává, ale s grácií. Navzdory varování zpěvačky, nelze se nezamilovat.
respect_2Zdálo by se, že Salif Keita s komornější sestavou muzikantů hraje oproti ostravským vystoupením na menší výkon. Skutečně jen zdálo. Jiskření mezi hlasem Salifovým a sboristek, mezi elektrickou kytarou a korou nabíralo na síle. Přitom posluchač dostal čas vnímat detailní propracovanost hudby. Zásadní sobotní zážitek.
Abavuki bychom mohli odmávnout coby „závěrečný taneční šraml“, kdyby tihle Jihoafričané nepředstavovali mnohem víc. Vedle dokonalé synchronizace marimb a dalších perkusí s melodickou podporou dechů čarovali i komplikovanými vícehlasy, schopnými svojí silou posadit tanečníka s prominutím na zadek… a zase ho zvukovým kopancem zvednout. Nedělní dění zahájili The Pyramids hraním uprostřed publika. Po přesunu na pódium poděkovali „svým předkům“, mezi které zahrnuli i Johna Coltranea. Skutečně, duchovní rozjímavost hudby mohla evokovat Traneův hudební mysticismus. Těkajícím přeléváním basové linky mezi kontrabasistou a baskytaristou i relativně neobvyklou souhrou houslí a saxofonu utáhli The Pyramids i rozpálený plac Ladronky v nevděčném čase po poledni.
Na živočišnost Lo Còr de la Plana se lze spolehnout. Přiměli dokonce publikum, aby udělalo „hada“ a jalo se bujaře prosmýkávat areálem. A při vysvětlování obsahu okcitánských písní neopomněli obvyklé politicky nekorektní, levičácko-pirátské poznámky, míněné naštěstí ve vtipu i sebeironii. Jako tu o „popřemýšlení o návratu k užitečnému zvyku řezat hlavy, potkáme-li někoho opravdu bohatého“. Za vší výbušností tkví detailní sezpívanost pětice, kdy proplétání hlasů nad bouřícím bordunem evokuje zvuk mnohem většího sboru. Už Husité o tom věděli své.
Pajány, které doprovázely loňské vystoupení Spiro na Folkových prázdninách, nepřeháněly. Mluvilo se o prolínání ostrovních lidových melodií s prvky minimalismu. Ovšem prim tu hraje spíš nasazení, tah, dynamika. Stejně jako v případě Amadou et Mariam. Jejich koncertní sound zůstal od vystoupení na Respectu 2005 v podstatě stejný (bez studiových hračiček Manu Chaa i Damona Albarna mnohem přirozenější), ale proč také měnit něco dotaženého k dokonalosti. Dva akordy, tisíc rytmů a pravda.
Maďarští romští Parno Graszt vystupovali už na prvním Respectu a osmnáctý open air symbolicky a v očekávatelné podobě uzavřeli, spolu s přicházející bouří. Ale nejlepší je, že Respect ještě nekončí. Extravagance latin-punk-funkových Fumaça Preta (název „Černý kouř“ je dosti výstižný), které založil Joel Stones, principál někdejšího newyorského hudebního obchodu a vydavatelství Tropicalia in Furs, proběhne 21. 7. v Paláci Akropolis. 6. 8. následuje vystoupení keňských dam Ogoya Nengo & Dodo Women’s Group.

18. ročník pražského festivalu Respect dorostl . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář