Rhiannon Giddens – Jižanka z Dublinu

Zpívá bosa. Představuje to pro ni druh bezpečného spojení se Zemí, jistotu, že jinam ji to nepustí. S oblibou totiž skáče do neznáma, jako do vody – s nohama napřed a zacpaným nosem, bez ohledu na hloubku. Nutně nemusí jít jen o vodu. Když ji producent T Bone Burnett nabídl natáčení sólového debutu Tomorrow Is My Turn, podle Rhiannon ji tím shodil z útesu: „Na cestě dolů jsem se přitom musela naučit létat. Jsem mu za to vděčná, nevím, jestli bych se k tomu odhodlala.“ Skromnost stranou, než uložila k ledu Grammy oceněné černošské trio Carolina Chocolate Drops, prováděla s ním ty samé kousky.
Přirozeně sebevědomá a ke všemu ještě krásná. Z každého setkání s americkou zpěvačkou a hudebnicí si navíc odnesete dojem o klamání tělem: za věčně usměvavou štíhlou míšenkou se totiž skrývá odhodlaná žena s vysokým morálním imperativem, kutající v černošské historii Spojených států, až to, zvlášť v nebezpečné době Donalda Trumpa, může někomu na novém albu Freedom Highway přijít jako troufalá výzva k akci. Takovou Rhiannon ale známe, taková byla vždycky.
Album otevírá oznámením: „Jsem dcera Jihu, z bílé i černé pracující třídy, od demokratů i republikánů, gayů i hetero, a můžu vám říct jednu věc – jsme spíš stejní než rozdílní. Nemůžeme nechat nenávist, aby nás rozdělila, nemůžeme nechat neznalost, aby nás tlačila dolů, nemůžeme si nechat vzít zemi od těch, jejichž každá bdělá hodina je naplněna chamtivostí. Nemohou nám vzít Spojené státy – pokud je nenecháme.
Hlavně pamětníci začátků tria Carolina Chocolate Drops cítí výraznější změnu dikce. Ne že by v roce 2005, kdy ho Rhiannon zakládala, mnoho Američanů neuvedla do rozpaků, vždyť hudební dějiny servírovala bez záměrného zamlčování pravdy. Dnes je ale konkrétnější: „Čím víc se dozvídáme o skutečné historii, a ne jen to, co jsme se naučili ve škole, kde nám toho hodně zatajili, tím spíš dokážeme pochopit, co se děje nyní.
A ve skladbě Kill a Word, nazpívané loni s country zpěvákem Erikem Churchem, přiostřuje; skoro by se dalo říct havlovsky: „Kdybych tak mohl zabít jediné slovo a dívat se jak umírá. A od lži a nenávisti se vrátit k lásce a pravdě.“ Mezi všemi slovy promítanými během koncertu na pozadí jedno převládalo: nenávist.

Hudba, o které se nepředpokládalo, že by mohla existovat
Skupina Carolina Chocolate Drops hrála, a snad ještě bude, old-time music z Piedmontu v Severní Karolíně, nicméně podstatně jinak: vzkřísila a znovuobjevila její černošskou větev – zapomenutou, odsunutou na vedlejší kolej, převálcovanou minstrelskými estrádami, horalským hillbilly a bluegrasem. A paradoxně, než členové Caroliny zjistili, jak se věci mají, tedy že zprvu sami netušili o africkém původu banja a existenci černých string bandů z časů po občanské válce, cítili se s nástrojem jako vetřelci. Takže chápali počáteční strnulé pohledy na tři černé banjisty a houslisty hrající hudbu obecně považovanou za bělošskou, o nástrojích nemluvě. Vyslechli si proto své: jak je možné, že hrajete na banjo? To je divné, nemyslíte, co to provádíte? Říkáte černý hráč na banjo v roce 1935? Děláte si srandu?
Chodili za námi lidé a ptali se: to je něco z O Brother Where Art Thou? Ne, odpovídali jsme, ještě starší. Zkuste si představit, co bylo před blues a country. Jeden mladý kluk se nás upřímně zeptal: to nějaká hudba už existovala?,“ vzpomínal na začátky Dom Flemons z Carolina Chocolate Drops.
S teorií o nejvlivnější hudební žíle jižanské hudby z Apalačských hor – myšlena anglická, s vypuštěním vkladu černošských aktérů – přišel třeba v roce 1917 britský sběratel Cecil Sharp po pouhých šesti dnech výzkumu. Trvalo však desetiletí, než britská etnomuzikoložka Cecelia Conwayová nebo americký hudebník a tanečník Phil Jamison nadobro vyvrátili obecné, nejen Sharpem, i jinými kapacitami Americe vštípené přesvědčení, že banjo bylo a je ryze bělošský nástroj, stejně tak old-time music, ve které se přitom prokazatelně slévala hudba afrických černochů, Britů, Skotů, Irů a amerických indiánů. Otroci z časů Thomase Jeffersona hrávali na banjo a bílí kluci si říkali: hmmm, to zní dobře. Tady začalo vzájemné opylování. Nebo zlodějina,“ poznamenal v roce 2008 Otis Taylor a Béla Fleck, cestující za účelem dobrat se pravdy dokonce po západní Africe, ho doplnil: „Podle mě vtiskl bělošskou identitu banju Earl Scruggs. Vytáhl ho ze zapomnění, nesmírně zpopularizoval a proměnil ve virtuózní nástroj, ale zároveň tím silou exploze z povědomí lidí vymazal jeho původ.
Letos čtyřicetiletá Rhiannon Giddens pochází ze smíšeného manželství americké černošky a Skota, kteří se sice brali v roce 1970, kdy už to americké zákony nezakazovaly, ale protože radnice města Greensboro v Severní Karolíně o ničem takovém nechtěla ani slyšet, svatbu přesunuli do sousedství. Rhiannon rodiče následovala: vzala si Ira, s nímž vychovává dceru a syna a napůl žijí v Dublinu. Což vysvětluje okamžiky, kdy na pódiu plynně mluví skotskou gaelštinou a brilantně zpívá mouth music. Nehledě na to, že první skupiny, do kterých vášnivá čtenářka Jane Austenové a absolventka operního zpěvu na Oberlin College vstoupila, hrály irsko-skotský repertoár. K old-time music z Piedmontu se dostala přes banjo: nástroj mimo její dosavadní hudební rozhled ji zaujal natolik, že vyjela do Ugandy studovat jeho africké předchůdce. Spřízněné duše pak našla v Black Banjo Gathering, platformě zaobírající se od konce 90. let historií banja a černošskou americkou hudbou. V roce 2005 tu potkala Doma Flemonse a Justina Robinsona, banjisty a zpěváky podobně zapálené do poznání, jak to skutečně všechno bylo. Měli štěstí: seznámili se s údajně posledním žijícím pamětníkem černých string bandů z Piedmontu, devadesátiletým houslistou Joe Thompsonem.
Potkalo nás neuvěřitelné požehnání. Děsně starý chlap, starší než můj dědeček, byl ochotný nás pustit k sobě domů a učit. Nikdy nám neřekl, že je to dobré nebo špatné. Jenom upozorňoval: Myslím, že to berete trochu rychle a tohle je zase příliš pomalu. Bylo pro nás důležité učit se od něho osobně, naslouchat příběhům, mluvit s ním a mít možnost se ho na cokoliv zeptat. Tohle vám žádné nahrávky nikdy nezprostředkují. Neměli jsme ale zájem stát se příští generací  Joe Thompsona. To nebyl náš svět, jenom nás nesmírně ovlivnil,“ vysvětlila Rhiannon.
Nabídkou hudby, o které bílá Amerika nepředpokládala, že by mohla existovat, si Carolina Chocolate Drops vymezili prostor, volně absorbující blues, neworleánský jazz, bluegrass či ragtime. A hip hopem nakopnutou bluesrockovou skladbou Hit ’Em Up Style, americkým hitem od Blu Cantrell, dala skupina na vědomí, že black string band sice ano, ale protože se píše 21. století, nemůže od ní nikdo čekat, že zůstane u starobylého venkovského šramlu. Carolina příliš neskládali, spíš u horalské hudby upravovali texty, měnili rytmy, přidávali bluesový a bluegrassový feeling. Na koncertech fantastičtí hráči a zpěváci dupali, tleskali a třeštili jak na rozjeté venkovské tancovačce a mezi skladbami publikum nenápadně vzdělávali. Za album Genuine Negro Jig  získali Carolina Chocolate Drops vydávající na labelu Nonesuch v roce 2010 cenu Grammy. Následující Leaving Eden jim produkoval Buddy Miller, otevřený k odskokům k jug bandům, folkrocku a dokonce calypsu.

Zlodějka show
Úspěchy a tvrdá koncertní dřina se na sestavě Carolina Chocolate Drops podepsaly. Odešel Justin Robinson, nahradili ho Hubby Jenkins a  violoncellistka Leyla McCalla s rodnými kořeny na Haiti. Na veletrhu Womex  Dom Flemons – v dobrém – vypravoval, že je potřeba občas Rhiannon vydráždit, pak prý je nezastavitelná. Zmínil se i o tom, jak se spolu nakonec museli rozejít: v názorech na další směřování kapely se přestávali shodovat a převážily také osobní ambice. Na Womexu uvedl Flemons vlastní skvělé album Prospect Hill, a když Rhiannon vystoupila předloni na festivalu v Rudolstadtu, přiznala, že Carolina Chocolate Drops ukládá k ledu. Odehrála většinu skladeb z debutu Tomorrow Is My Turn a v zákulisí během rozhovoru netajila svou budoucnost: napříště už jen sama za sebe.
Chápu, že v kapele je bezpečněji, s dobrými lidmi okolo sebe se lépe schytávají rány. V případě Rhiannon se ale jedná o nevyužitou příležitost,“ konstatoval producent T Bone Burnett a přizval zpěvačku na newyorský megakoncert  Another Day/Another Time: Celebrating The Music of Inside Llewyn Davis, zamýšlený v září 2013 jako oslava amerického folku; podobně přece smýšleli při režii filmu o fiktivním folkaři z Greenwich Village 60. let i bratři Coenové.
Nic si nenamlouvejme: ani přelomový vklad do americké roots music, významné anketní ceny a překvapivě ani Grammy, nevytáhly Carolina Chocolate Drops do populárnějších výšin. Skupinu obdivovali převážně odborníci a skalní fanoušci. Jméno Rhiannon zůstávalo pod rozlišovací schopností i hudebních folkových a country harcovníků. Zaskočila i Burnetta. „Dělám do hudby padesát let, ale něco takového jsem ještě neviděl,“ hlesl po koncertě, na němž zpěvačka famózním způsobem vystřihla gospelovou skladbu Waterboy proslavenou Odettou. Pak všechno šlo jak v pohádce o Popelce: sál narvaný osobnostmi, na programu Jack White, Gillian Welch, Patti Smith, Marcus Mumford nebo Joan Baez. A výsledek? Už o přestávce chodby šuměly: „Kdo je ta bosá míšenka v dlouhých červených šatech?“ A když na druhý den vyšly New York Times, křičely titulkem: neznámá Rhiannon Giddens všem ukradla show. Inu tak to v hudbě občas chodí: být v pravý čas na správném místě, byť v roli outsidera.
Chtěla jsem jen přispět k oslavě folkové tradice, prostě odvést dobrou práci. Neměla jsem ani tušení co nastane, dokud nevyšly recenze a nepřišel za mnou Burnett s nabídkou natáčení alba,“ vyprávěla Rhiannon o nečekané „hudební explozi“. A to pořádného kalibru. Od Burnetta se jí dostalo také pozvání na album Lost on the River: The New Basement Tapes. S Elvisem Costellem, Marcusem Mumfordem, Jimim Jamesem a Taylorem Goldsmithem se jako jediná žena poprala se zhudebněním neznámých veršů Boba Dylana. Ocitla se úplně mimo svou dosavadní ligu: respekt u ní navíc vedle hvězdných chlapů vzbuzovala nutnost poprvé se kontaktovat s elektrickými kytarami a rockovou rytmikou. Samozřejmě uspěla, o hrůze z možného selhání pak vyprávěla slavné avantgardní choreografce Twyle Tharp. S ní v Brooklyn Academy of Music uvedla představení Cornbread Duet začleňující do moderního baletu pět skladeb Carolina Chocolate Drops a milostné vyznání Ruby, Are You Mad At Your Man?. Svěřila se i s jinými věcmi, třeba bezradností nad nečekaným kariérním zvratem i pochybnostmi o volbě repertoáru. „Já ti řeknu, co bych od tebe chtěla slyšet. Chtěla bych vědět, kdo je Ruby,“ řekla jí Twyla. Proto Burnettovi později na otázku, co chce na albu zpívat, Rhiannon odpověděla: „O ženách, jako je Ruby.“ Přesněji, o celoživotně obdivovaných silných ženách, které ovlivnily Ameriku, a proto by jim mělo být pozorně nasloucháno. Třeba černé bluesmance Geeshie Wiley, po níž nezbyly ani fotografie, jedinečné kytaristce Elizabeth Cotten nebo skladbám proslaveným Dolly Parton, Patsy Cline a Jean Ritchie. Hlasem jim Rhiannon dodala auru výjimečnosti, pořád ale jen zprostředkovávala názory druhých: čas promluvit konečně za sebe začal tudíž klepat na dveře.
Mezitím vydala EP Factory Girls, nominované letos na Grammy, což lze asi přisuzovat nastalému šrumci okolo ní. Jako by jí všichni dodatečně chtěli složit poklonu, protože se nechce věřit, že by porotce zaujalo neštěstí v Bangladéši, kde v troskách továrny zemřelo přes tisíc dělníků. Pravdou zůstává, že vám při poslechu běhá mráz po zádech. Rhiannon si vypůjčila velmi známý tradiční irský lament a ke skladbě věnované památce mrtvých napsala nový text: „Zvedla jsem tvář k nebi a spatřila, jak tisíce motýlů zatmí slunce.“ Druhá nominace – Best American Roots Performance – ji dostihla bez jasnějšího vysvětlení, pokud z ní tedy neplynul úžas ze zpěvu St. James Infirmary Blues na albu Sing Me Home, za které si cellista Yo-Yo Ma s The Silk Road Ensemble právem došli pro Grammy; tedy i Rhiannon.

Je dobré znát svou historii, i tu krvavou
Když se stal Barack Obama prezidentem, Rhiannon se ulevilo: „Osm let xenofobní a rasistické Bushovy administrativy je pryč. Nástup Obamy je pro tradiční americkou hudbu osvobozením, protože Američané přicházejí na chuť i její černé podobě. Bez předsudků a pocitu, že se zapletou s něčím společensky nevhodným.
Příchod Trumpa, člověka neurvale obnovujícího pracně zbořené zdi a znovu rozdělujícího společnost, pak vzala jako výzvu: vášnivě, autenticky a s důkladnou znalostí amerických hudebních kořenů zpívá Rhiannon o minulosti, ve které – na novém albu asi nejzřetelněji – nachází vazbu se současností, v níž podle ní nepřestávají rezonovat rasové problémy. Znovu tak naléhavě připomíná že „Amerika nikdy nebyla tak nevinná, jak by tomu chtěli někteří nostalgici rádi věřit.“
Titulní skladbou dokazuje, co tím myslí. Těsně před prvním ze tří slavných osmdesátikilometrových pochodů z alabamské Selmy do Montgomery, jimiž v březnu 1965 vrcholila kampaň Martina Luthera Kinga za registraci jižanských černošských voličů, předstoupil před Kongres prezident Johnson. Rok předtím podepsal přelomový zákon o rasové diskriminaci a teď naléhavě žádal další: volební. Pro všechny občany Spojených států. Projev zakončil slovy slavné protestní gospelové písně: We Shall Overcome. Zákon prošel, a zatímco první dva zmíněné pochody násilně rozehnala policie, třetí už chránila Národní garda. Hudebním symbolem protestů zařazených do US National Historic Trail se stala píseň Freedom Highway, složená a zazpívaná v dubnu 1965 během bohoslužby v chicagském kostele New Narazeth gospelovým sborem The Staple Singers. Rhiannon k duetu, na důkaz, že Ameriku tvoří lidé odevšud, přizvala písničkáře Bhi Bhimana, jehož rodiče přišli ze Srí Lanky.
Pochodům a Johnsonově aktivitě předcházela hrůznost: v září 1963 Ku Klux Klan vyhodil do povětří baptistický kostel v alabamském Birminghamu, v němž zemřely čtyři mladé dívky. Richard Fariña, folkař z Greenwich Village a švagr Joan Baez, na lidskou tragédii tehdy zareagoval skladbou Birmingham Sunday, nově žalostně přezpívanou Rhiannon, podpořenou hammondkami Erika Adcocka a elektrickou kytarou producenta Dirka Powella, jinak skvělého houslisty a banjisty od Jacka Whitea, T Bone Burnetta a Tima O’Briena. Akustický zvuk Carolina Chocolate Drops nenechal Powell ve zpětném zrcátku, devíti autorským skladbám Rhiannon však dodal gospelovou majestátnost a nadžánrové americaně energičtější šťávu. Přijal i Rhianninu potřebu expresivity ve skladbě At the Purchaser’s Option: černá otrokyně dává kupujícímu na výběr – buď ji samotnou, nebo s devítiměsíčním dítětem – ve víře, že koupit tělo lze, duši nikoliv.
S tématy otrokářství a boje za černošská práva z 60. let nevytváří Rhiannon iluzi přímého nebezpečí, nemá po ruce jiné argumenty než osobní pocity z nynějšího rasového násilí v Baltimoru nebo Fergusonu a empaticky nastavený radar. Nevystavuje Američany testu ze svědomí, album Freedom Highway i tak zarámovala do poučného varování: Je dobré znát svou historii a než se jí děsit a předem vyvozovat, jak by to v budoucnu mohlo dopadnout, poučme se z ní a nechme se inspirovat tím lepším.

Foto: Yvetta Stránská + archív (free)

 

 

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *