Mark: „Je tady mezi kapelami docela velká konkurence, ale je tu také vzájemný respekt. Je to ale teď lepší než kdykoliv předtím. Možnosti jsou obrovské, když jsou na žebříčcích lidi jako Valentines.“
Též si myslím, že My Bloody Valentine jsou jedním z duchovních mluvčí celé té báječné britské indieʼs scény. Jejich význam pro přelom osmdesátých a devadesátých let bude širšími masmédii doceněn, zřejmě ale až po jejich smrti (rozuměj umělecké). Asi tak jako v případě Sex Pistols či Joy Division. Ze srdce věřím, že jednou budou uctívanou modlou nových muzikantských generací. Obdobně by se mohlo vést i Ride, mladším kolegům vzpomínané kapely u společnosti Creation (připočtěme ještě Primal Scream a o téhle firmě můžeme mluvit jedině se zatajeným dechem).
Lawrence: „Úspěch v minulosti vždy znamenal kompromis, znamenalo to být něčím, čím nejste. Ale náš úspěch, pokud se tomu tak dá říkat, je zcela bez kompromisů. Stejně tak jako u Valentines…“
Ride se dali dohromady koncem roku 1988 v Oxfordu a od té doby hrají v nezměněné čtveřici (ještě Andy a Stephan) hudbu vstřebávající do sebe poslední tři dekády. V jejich retro psychedelickém soundu jsou stopy po Mersey beatu, punku a garážovém rocku. Cítím je jako vhodnou výplň mezi energickým nasazením Wedding Present a vokální zpěvností Mega City Four. Že nejde o nic originálního, objevného? Proč taky. Ostatně sami to komentují: „Vybíráme si z hudby různých časů, všechno to dáváme dohromady a pak z toho uděláme desku“. Zas tak jednoduché to samozřejmě není. Bez talentu by se v těžké konkurenci, o které mluví, těžko prosadili. A že Ride talent mají, o tom nejlépe svědčí jejich písničky obsažené na čtyřech EP deskách – Ride (1/90), Play (4/90), Fall (10/90) a Today Forever (3/91) a prvém LP – Nowhere, které se mezi tyto čtyřpísňové celky natlačilo v prosinci loňského roku. Mimochodem, všem těmto kolekcím se podařilo vystoupit až na vrchol indie Top a to už něco znamená. Z prvého, zřejmě nejlepšího EP, vyznačujícího se oproti dalším jejich projektům větší syrovostí a drásavostí soundu, si nejvíce cením písní Chelsea Girl a Close My Eyes, z těch dalších z roku 1990 pak zejména Like a Daydream, Perfect Time a Taste. Právě tato posledně jmenovaná skladba byla jako jediná zařazena na LP Nowhere a to svědčí o bohaté pokladnici nápadů, jimiž Ride disponují. Vzácně vyrovnané album má své vrcholy, respektive svou kostru ve skladbách Seagull, In A Different Place, Polar Bear, Taste a titulní Nowhere. Oproti počátkům Ride je zvuk již decentně učesanější, pročištěný a více snový. Punková hrubost je zde citlivě nahrazena ladností a průzračností, na jejímž vrcholu září křehký projev zpěváka Marka Gardenera. Ďábelská tempa a vrstvené kytarové stěny se střídají s baladickými polohami a všemu vévodí okouzlující vzletné harmonické vokály jako vystřižené z učebnice zlatých šedesátých let. To vše je rámováno zpětnými vazbami a vůbec všelijakými kytarovými pazvuky, šlechtěnou to specialitou Ride.
Mark: „Politika je v životě kapely důležitá věc, ale my nezkoušíme říkat lidem, koho by měli volit anebo co by měli dělat, a taky neděláme rozruch kolem neplacení daně z hlavy a tak. My je neplatíme, a o co jde?“
Ride patří do vlny nových britských kapel, pro něž je příznačná určitá záměrná bezstarostnost. Nedělají si hlavu s ničím a jejich filozofie spočívá v tom, že prostě hrají tak, jak chtějí, nenechají se nikým ovlivňovat a sami nikoho neovlivňují. Jejich texty jsou plné povznesení se nad monotónní každodenní realitu a je v nich plno odkazů na životní nadhled a smíření se se skutečným stavem věcí.
Zatím nejnovějším výtvorem Ride je EP Today Forever.
Mark: „Je to takové prostřední EP. Příští deska bude jasnější. Tohle je jako bychom si hráli na schovávanou sami se sebou. Poprvé jsme šli do studia bez jediné napsané písně, pouze s nápady.“ Today Forever tvoří skladby Unfamiliar, Sennen, Beneath a Today. Aranžmá jsou ještě zasněnější, zvuk ještě líbivější. Malebné baladické postupy zatlačují někdejší rychlé jízdy do pozadí. Možná je to na škodu, možná ne, ale to rozřeší až budoucnost…
Steve: „Musíš si ale dát bacha, protože vždycky tu je nebezpečí, že se pokusíš proměnit do toho, co o tobě napsali.“
