Amalgam 1977–79

Kdo v sedmdesátých letech nevěděl, co je to amalgam, mohl si otevřít Slovník cizích slov a číst: „1. chem. roztok kovu ve rtuti; 2. nerost, vzácná součást rud stříbra a rtuti; 3. přen. směs různých látek, myšlenek apod.“ Vlastimil Marek si vybral definici číslo 3. Svou skupinu charakterizoval takto: „Vědomi si ohromných možností hudebního sebevyjádření, snažíme se co nejjednodušeji vyjádřit pocity, barvy a nálady, abychom rozumovou a logickou přeinformovanost nahradili intuitivní a naivní, ale upřímnou komunikací. Hudba sama není cílem, ale prostředkem na určité cestě k duchovní jednotě. Proto tedy programově využíváme všech vlivů, které na nás v daném okamžiku působí.
amalgamKdyž Marek Amalgam zakládal, bylo mu 31 let. Svou předchozí muzikantskou dráhu takto shrnul v rozhovoru pro UNI (leden 2005): „Hudbu jsem začal poslouchat v polovině šedesátých let, po roce 1968 jsem hrával s Jardou Neduhou na flétnu na Karlově mostě. Pak jsme v roce 1974 založili Extempore, hrál jsem na bicí, částečně kvůli své fyzické indispozici – v 21 letech jsem po nemoci ohluchnul na jedno ucho. Ale to nebyl jediný důvod, rytmus mě vždycky zajímal. S Jardou to ale nebylo jednoduché, tu neměl náhradní trsátko, tu zase prášky na hlavu, takže jsem byl pořád zklamaný a nakonec jsme se rozešli. Začátkem roku 1976 jsem začal hrát s Elektrobusem. Kluci byli mladí, já jsem je ale převálcoval svým nadšením. Pak se ale v Elektrobusu objevila ženská a celé se to rozklížilo. Následoval Amalgam, moje skupina, která nikdy neodehrála stejný koncert.“
Na rozdíl od předchozích souborů už Marek v Amalgamu nehrál na bicí soupravu. Na podzim 1976 si koupil konga a chtěl dělat hudbu akusticky – a hlavně jinak, než hráli ostatní. Po Amalgamu bohužel zůstalo jen několik málo nahrávek, a ani ty zatím oficiálně nevyšly. Marek však historii skupiny průběžně dokumentoval: vznikly tak tři sešity plné programových prohlášení, popisů koncertů, poznámek, polemik, tiskových výstřižků a fotek. Marek měl mnohdy důvody ke zklamání – ostatně v prvním sešitu o Amalgamu uvedl, že to vše sepsal „na věčnou varující památku toho, jak ani nadšení nestačí tam, kde hárají vášně pražských bigbýtů. Historie omylů a zoufalého hledání a přemlouvání lidí – ale ano, jde to, jen za to pořádně vzít. Že se to nakonec zatím nepodařilo, není zcela vina Marka. Tolik by chtěl dorazit do cíle a aspoň jednou zahrát, co by si představoval a JAK by to mělo vypadat. Tolik by chtěl spojit vzrušující atmosféru rocku (kterou lze slyšet na deskách Krimsnů, Ena, Wyatta, Hatfield atd.) s,divadelní‘ koncepcí (hry Nó, rituál či obřad, vtažení a spolupráce s celým publikem), totální vytažení diváka ze slupky,hry‘ na diváka.“ Tento zápis vznikl na podzim 1978, kdy Marek musel zrušit plánovaný hudební projekt na Pražských jazzových dnech. Ale rozčarování mu nikdy nevydrželo dlouho; pod jménem Amalgam vystupoval až do roku 1982.
amalgam_3Skupina měla premiéru 9. září 1977 v Karlínské besedě, před Mišíkovým Čundrgruntem. Hráli ve čtveřici – Vlastimil Marek, Jaroslav Hönig, Lesík Hajdovský, Zdeněk Macků. Marek o tom učinil tento záznam: „Začátkem září se otvírá Beseda, hraje Stehlík, Amalgam má být další pátek. U Hajdovských zkoušíme, Marek kreslí grafy barevnýma fixama, ale celkově to furt moc nejde. Markovi se to nepodaří skloubit dokonaleji, je z toho galimatyáš, ale riskneme to. (…) Ze začátku nervozita, trochu průser, ale postupně se to rozjíždí, budík lidi usměrní: aha, bude to sranda. Uvolňují se víc a víc, až Chadima s Turnovským začnou slyšitelně Amalgam podporovat, přidají se i Richter a Fidler, my zatím dokončujeme a Macků se rozvášňuje. Chadima řve, lidi to žerou a šťastný konec. Odposlechnuto z kuloárů: to je výborný, takovou kapelu jsem ještě neslyšel, je dobře, že se hraje i takhle. Richter: ze začátku to byl průser. Marek sám nespokojen jako vždy, chyby byly zbytečné, ale vlastně za těch pár zkoušek… a vůbec, jako test to šlo.“
Vzhledem k omezeným možnostem hraní se Amalgam přihlásil na soutěž Beat Cup, která se konala v únoru 1978 v klubu Amfora na Pankráci. Vlasta Marek v té době několikrát vystupoval jako host se Švehlíkem, takže volba spoluhráčů byla nasnadě: „Marek nechce Höniga, ale ochotně bere Fidlera a Richtera, jen dvě akustické kytary,“ stojí v kronice Amalgamu. „Přítomní Chadima s Turnovským jako stálí fandové očekávají totéž jako v Besedě, ale my jinak. Marek dokonce sólo na kongo a později na židovskou harfičku. Lidi paf, přisouvaj si židle, a protože hrajeme jen akusticky a kongo násilně spíš tišeji, závěrečnou píseň zpívají fandové s sebou, nečekaný úspěch a fandové bigbýtů zděšeni a konsternováni: co todle bylo? Rodinní přívrženci a fandové Amalgamu falšují lístky, Amalgam nakonec o tři hlasy druhej.
Ale to všechno byla jen předehra ke koncertu číslo tři, zahranému na šestých Pražských jazzových dnech. Marek do festivalového zpravodaje tehdy napsal: „Všechny tři programy Amalgamu vznikly na základě předem připraveného plánu či dějové osnovy, která navodila oblast barevnou či pocitovou, a tu se hudba sama vždy snaží ilustrovat. Jsme si vědomi, že to vždycky bude hudba amatérská, ale rozhodující je myšlenka (samo provedení je ztráta času, jak by řekl klasik) a pocit sdělení mezi jednotlivými hráči, který je hnacím momentem většiny skladeb. Napadá mě motto: ,V každém hluku je ukryta hudba!‘ (Což je citát.) Záměrně tedy hrajeme vždy na každém koncertu něco jiného či jinak. Protože se učím hrát na tabla u Inda a poslouchám indickou muziku a protože se zajímám o Východ a protože se nedomnívám, že východní národy jsou barbarštější či méně vzdělané, naopak, podezřívám Západ z duchovní krize, jejíž jediné východisko je podle mně nutno hledat v Japonsku (jediné spojilo techniku s tradicí a kulturou a vyřešilo už řadu problémů, které na nás ještě čekají) či vůbec na Východě, je nynější Amalgam takovou směsí či taveninou všeho kolem, procezenou rozvíjejícími se osobnostmi jednotlivých hudebníků. A proto se jeden ze základních rysů východní kultury, smysl pro detail a humor, objevuje i v Amalgamu. Jistá velkorysost a schopnost nedělat z každé bouře ve sklenici vody tragédii je v dnešní době velmi ctěná vlastnost, která se i vyplácí. A z tohoto odstupu není důležitý úspěch či výtěžek tvorby, ale proces tvoření sám o sobě.“
Marek přibral celý základ Švehlíku, tedy Luboše Fidlera a Lesíka Hajdovského na akustické kytary, Pavla Richtera na elektrickou kytaru. Všichni také přispěli skladatelsky. Atraktivním hostem byl tablista Mohan Lal, indický inženýr, který pobýval na roční stáži ve Škodě Plzeň. Marek za ním jezdil na plzeňskou ubytovnu a učil se u něj hrát na tabla. Další tři hosté se objevili až v průběhu koncertu jako překvapení. Vedení Jazzové sekce se dalo přesvědčit, že půjde o skutečnou událost, a zařadilo Amalgam na 19. května 1978 do Lucerny. „Přípravy na třetí koncert Amalgamu byly příšerné,“ zavzpomínal Marek po letech. „Kluci bojkotovali zkoušky; tehdy jsme se setkávali v bytě u Lesíka Hajdovského. Za mými zády mě pomlouvali, no vypadalo to beznadějně, ale já v jakémsi transu vše přehlížel. Silou natrénované mysli, hnán mnoha předchozími sny o koncertu v Lucerně a přes všechny překážky osudu jsem svůj sen realizoval. Nikdy předtím jsem nebyl tak igelitový: všechny posměšky, úšklebky a ironické poznámky těch o pár let mladších hochů nakonec nebyly důležité. Urážky a ponižování jsem snášel s niternou jistotou, že to prostě odehrajeme. Konečný úspěch jak koncertu samotného, tak mé koncepce hudby, které se teprve za pár roků začalo říkat world music, byl neoddiskutovatelný.“
amalgam_4Nejvýznamnější vystoupení Amalgamu už bylo zhodnoceno několikrát, z velice rozdílných úhlů pohledu. Mikoláš Chadima v knize Alternativa napsal: „Myslím, že spolu se Švehlíkem a Due Boemi di Praga byl koncert Amalgamu zlatým hřebem celých VI. PJD. Koncert začínal duetem. Marek na konga a jeho indický host Mohan Lal na tabla (na prknech Lucerny byl opravdový Ind přivítán obecenstvem s nadšením). Rozjeli rytmické vzorce a obecenstvo ani nedutalo. Jev v Lucerně většinou nevídaný. Po vyvrcholení úvodu přišel Richter s Fidlerem a Lesíkem. Jedna elektrická kytara (Richter) a dvě kytary akustické. Kupodivu se zvukařům povedlo všechno perfektně nazvučit, a tak poměrně tichá muzika do sebe posluchače vtahovala, jen to svištělo. Potom přišlo další sólo na tabla, krásný Richterovo sólo na kytaru a kapela začala hrát výborně vymyšlenej, monotónní, ale fascinující rytmus. Po několika taktech se úplně ztichlé obecenstvo vlnilo. Najednou se na jevišti objevili dva totální punkeři. Lucerna jen vydechla překvapením. V jednom z nich jsem ke svému údivu poznal Tomáše Zetka. Druhým byl jeho přítel Bred. Ten začal velice monotónním a znechuceným hlasem zpívat po anglicku. Občas k tomu fouknul na trumpetu a Zetek se s cellem přidal k již rozjeté rytmice. Ale překvapením nebyl konec. Ze zákulisí najednou vyhopkal jurodivý mužík v americkém tričku. Přesně opak punku. Hipísák jako noha. Dlouhé vlasy, dlouhé vousy a krásně nakroucený kníry. Začal neskutečným způsobem tancovat a hrál přitom na zobcovou flétnu. Bylo to nádherný. Čas se zastavil, a když kapela dohrála, s údivem jsem zjistil, že jela ten jeden rytmus přes deset minut. Jásot a řev, který se zvedl, byl nepopsatelný. Řval jsem taky a v duchu jsem si zpíval: ,Profíci neboli oficiálové, dostali jste na prdel!‘ Amalgam musel přidávat. Jinak to prostě nešlo.“
Profíci neboli oficiálové samozřejmě měli jiný názor než Mikoláš. Vojtěch Hueber ve Svobodném slově 3. června 1978 publikoval rozsáhlou recenzi Pražských jazzových dnů, nazvanou Hudby však mohlo být víc. Pochválil především Originální pražský synkopický orchestr, Big band Václava Kozla, Big band Kamila Hály, Janu Koubkovou, Laca Decziho, Karla Růžičku. Byl to typický názor pravověrného jazzového znalce, jemuž velmi vadilo, že se Pražské jazzové dny přestávají držet zavedené linie a otevírají se amatérům a různým experimentům. O nich psal velmi kriticky: „Z podprůměrného Amalgamu zaujal jen výkon indického hráče na tabla Mohana Lala, bez něhož by byla jejich rytmická i intonační dezorientace dostoupila už asi zcela neúnosné podoby.“
Nebyl by to Marek, aby Hueberovi hned nenaťukal dopis: „Na koho by se měla v budoucnu obrátit pozornost předvídavého hudebního fandy, kterému není lhostejný osud hudby v ČSSR nejen dnes, ale ani zítra? Doporučil bych mu přesně opak toho, co vy. A ještě k publiku: kdo že to obětavě jezdí na koncerty, kdo že to má skutečný hlad po hudbě, kdo že to přes všechny zákazy, příkazy a nařízení dokáže, ač hudebně nevzděláno, reagovat na Stivína i Due Boemi i Ossian i Amalgam? Určitě to není to obecenstvo (v kravatách a večerních oblecích), pro které píšete své recenze. Takže určitě není spravedlivé a normální, když vy ze svého pohledu můžete zkritizovat cokoliv a vlastně máte pravdu, zatímco ti z druhé strany nemají ani svůj časopis, ani možnost se hájit: mají jen jednou za rok možnost slyšet hudbu, která se zoufale snaží být SOUČASNÁ.“
S rozšiřováním koncepce Pražských jazzových dnů měli alternativní hudebníci nějakou dobu přece jen lepší možnosti než dřív. Další festival se konal už v říjnu 1978 a Marek na něj vymýšlel nový projekt. Nejdřív se jmenoval Nagari, potom Otvory, ale z přípravy po několika zkouškách sešlo, i když účinkování na podzimních PJD už bylo domluveno; Richter, Fidler ani Hajdovský už prostě s Markem hrát nechtěli. „Mým spoluhráčům,narostly nosy‘ a dál už to nešlo rozvíjet,“ zhodnotil situaci Marek. amalgam_5Člověk musí mít vizi – a v Amalgamu jsem ji měl já. Jsem zvyklý pracovat tak, abych dával spolupracovníkům svobodu, ale tam to nefungovalo. Když se nepřekřikovali a byli nuceni poslouchat, tak jim to šlo.“ Amalgam nakonec vystoupil na soutěžní přehlídce v Radiopaláci, 7. října 1978. Marek hrál ve dvojici s Jiřím Mazánkem. Na poslední chvíli (přesněji řečeno: po třech zkouškách) připravený koncert vlastně zahájil novou etapu Amalgamu. Dnes Marek na počátek této spolupráce, která trvala až do roku 1981, vzpomíná: „Někdo mi řekl o jogínském kytaristovi, který hraje indicky, tak jsem si ho poslechl a zjistil, že sice neumí hrát, ale spolehlivě sám sebe a někdy i posluchače dostává do transu. Na rozdíl od profesionálů v něm bylo něco bytostně původního: uměl se ze zvuků a rytmů radovat jak dítě. A tak jsem se mu rozhodl pomoci a vzal jsem ho pod křídla. Asi jsem tenkrát byl jediný, kdo s ním mohl hrát – nikdo tehdy nevěděl, v jakém rytmu hraji na tabla, a tak jsem Jirkovy podivuhodně liché a náhodně se měnící rytmy dokázal doprovodit. A nikdo si ničeho nevšiml: všichni mysleli, že to tak má být.“
Ve své strojopisné reportáži o koncertu napsal Jiří Munzar: „Dozvěděl jsem se, že Amalgam má hrát v rámci Jazzových dnů v Lucerně. Pak přišla zvěst, že se Amalgam rozpadl a v Lucerně nebude a nikdy jindy taky nebude. A jaké bylo překvapení, když najednou přijde M & rek, a že prý dnes od tří hraje Amalgam v Radiopaláci. Pro mě to byla absolutní novinka, pro diváky taky, protože v programu amatérské přehlídky uveden nebyl. Stejně jako v Lucerně na jaře, i tady napřed M & rek rozprostřel koberec na pódium. Na koberec nanosili nástroje a usedli M & rek a Mazánek. M & rek jako obvykle percussions, Mazánek flétna, španělka a zpěv, a kromě toho něco, co vypadalo jako kazeťák, jim místama hrálo podklad. Když jsem se ptal, jak nahrávali ten podklad, řekl M & rek, že je to indický elektronický nástroj, a ten hraje trvale tón, který se zvolí. Neobvyklý a lahodný útvar, odměnou byl skandovaný potlesk. Jeden z mála. Porota pak vyhlašovala vítěze, a tam se Amalgam neumístil. Mezi první ho umístilo pouze nezodpovědné publikum, které tomu nerozumí. A pak, co si budeme nalhávat, Amalgam měl v sále nejvíce sezvaných příznivců.“
Další koncert Amalgamu se konal 16. února 1979 v divadle v Nerudově ulici pod názvem Amalgam ve světě / Svět v Amalgamu. Vystoupili ve čtveřici: Marek, Mazánek, Milan Valenta (hrál na kytaru, flétnu a housle) a Zdeněk Macků (mluvené slovo). Marek si po koncertu zapsal: „Mazánek v transu několikrát zapomněl nástup či stop či znamení, ale nešť, dojeli jsme a v závěru rozezpívali sál, plum plum tralala. Macků se zjančil a přednášel až příliš mackůově, ale zapadl do večera, protože Marek počítal se vším a všechno do rámce pořadu či večera zapadalo. Vedoucí klubu nás napsala na 21. března, což je krásný datum a hyn sa hukáže, jaký tam uděláme hepenýnek.“ Na první jarní den tedy Amalgam pořad v Nerudovce v podstatě zopakoval, což byla v jeho historii výjimka, protože Marek stále vymýšlel něco nového. A vydrželo mu to i v dalších letech.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *