Extempore 1974–1976

Volné muzikantské společenství, nazývané „pražská alternativní rocková scéna“ nebo všelijak podobně, vznikalo postupně od počátku 70. let. Kapely Extempore, Stehlík, F.O.K., Elektrobus, Švehlík, Amalgam, Kilhets, MCH Band, Marno Union, Vyšší populár, Manželé či Richter Band spojovala odhodlanost stát si za svými hudebními představami, ale zároveň rezervovaný postoj vůči undergroundu, který byl politicky radikálnější, vnitřně více semknutý a tím pádem také uzavřenější. Určující osobnosti pražské alternativní scény, tedy (vyjmenuji je teď podle abecedy) Luboš Fidler, Alexandr Hajdovský, Mikoláš Chadima, Petr Křečan, extemporeVlastimil Marek, Jaroslav Jeroným Neduha a Pavel Richter – stále hledali něco nového, hádali se spolu, dramaticky se rozcházeli, ale nakonec se často zase dávali dohromady. Dělali hudbu bez kompromisů a byli si dobře vědomi toho, že se hraním za stávajících poměrů nikdy živit nemohou, že jim nikdo nevydá desku a že občasné koncerty vždy mohou být na poslední chvíli zrušeny. Následující dvanáctidílný cyklus je postaven především na mnoha dosud nepublikovaných rozhovorech se všemi určujícími protagonisty pražského alternativního rocku.
Extempore nedávno oslavilo rozmáchle koncipovaným koncertem 40. výročí svého vzniku. Ale jak už to u kapel s takto spletitou historií bývá, máloco se o nich dá tvrdit jednoduše a jednoznačně. Do roku 1978 byl ústřední postavou kapely (nazývané postupně The Naive Extempore Band a The Rock & Jokes Extempore Band) Jaroslav Jeroným Neduha: zpěvák, výhradní textař a také skladatel většiny písní. V letech 1979– 1981 Extempore vedl Mikoláš Chadima. Neduha se opět chopil štafety v rakouském exilu a v roce 1990 postavil další české Extempore, které s mnoha obměnami obsazení hraje dodnes. Na koncertě v pražském Paláci Akropolis (26. září 2014) tak byly připomenuty hned tři sestavy: z roku 1974 (Pohřeb funebráka), 1977 (Milá čtyř viselců) a 1980–1981 (Velkoměsto). Ale striktně vzato, Extempore je tady ještě trochu déle než těch čtyřicet let.
J. J. Neduha to dnes rekapituluje takto: „Počítám existenci Extempore od roku 1974, protože teprve tehdy vznikla první stálá rocková sestava, která měla význam. Předtím bylo folkrockový Extempore, už někdy v roce 1970 jsme hráli v Malostranský besedě – kytaristka a zpěvačka Jitka Čádová, já, bubeník Jirka Šula, basista Jirka Bártl a jako host Franta Šimák na foukací harmoniku. Pak pozvolna vznikalo rockový Extempore, to bylo v letech 1972 a 1973. Kapelou prošli Lesík Hajdovský, Petr „Pickwick“ Tittelbach a jistej Venca z Karlína – jeho příjmení jsem už zapomněl. Postupně se to líhlo, ale nic se z toho dlouho nevylíhlo. Pořád jsme jamovali a jasný obrysy to začalo dostávat, až když do kapely přišel kytarista Jirka Hradec.“
S Hradcem se ovšem Neduha znal už dlouho předtím. Svou první kapelu The Beasts založil Jiří Hradec roku 1963 na průmyslovce, působil v ní i Ernouš Šedivý (původně jako zpěvák, bubnovat začal až kolem roku 1965). Hlavním zpěvákem byl Viktor Polesný, pozdější televizní a filmový režisér. V polovině šedesátých let spolu Neduha a Hradec hráli jako folkové duo, na podzim 1967 však musel Hradec na vojnu.
Neduha pak pobýval v Anglii, po návratu vystupoval se zpěvačkou Markétou Procházkovou, na podzim 1968 odjeli do Dánska a několikrát si tam zahráli v klubech. Potom se k nim přidal kytarista Ilja Bartošek (bohužel velice brzy zemřel, ale stačil ještě hostovat na flamengovském Kuřeti v hodinkách). Když se Hradec vrátil z vojny, založil rockovou skupinu Matches Of Lead, kterou dnes sám označuje jako „nejlepší kapelu, s kterou jsem hrál.“ Procházková v ní byla zpěvačkou, účinkovali zde i dva budoucí členové Extempore: Jaroslav Tomášek a Antonín Vosátka. Matches Of Lead hráli vlastní repertoár a během své dvouleté existence dosáhli slušných úspěchů: získali 2. místo na Beat salonu 1970, vyhráli Beat Cup 1971, zahráli si se slavným jazzovým saxofonistou Johnem Surmanem. Vedle své kapely si Hradec občas našel čas na obnovené duo s Neduhou: třeba v dubnu 1970 vystoupili na 1. Česko-moravském folk festivalu v Uherském Brodě.
extempore2Když J. J. Neduha hrával na Karlově mostě, slyšel ho tam Vlastimil Marek a brzy se spřátelili. Marek na to vzpomíná: „Jarda Neduha sedával od jara do léta 1969 naproti schodům na Kampu a zpíval své folkové písničky (populární byl Vodník). Jeho řídký vlas, ryšavý zjev a dlouhý světlý plnovous byly samy o sobě zárukou pozornosti kolemjdoucích i příslušníků VB. Byly to ale zlaté časy, protože za den se dalo do futrálu od kytary vybrat nejen na řízek přes celý talíř za jedenáct korun u Glaubiců, ale i na dlouhou řadu piv U krále brabantského. Na jaře roku 1969 jsem i já začal s Jardou posedávat jak na Karlově mostě, tak U krále, sem tam jsem ho doprovázel na zobcovou flétnu.“
Realizaci plánů na založení fungující rockové kapely hodně pomohlo, když J. J. Neduha získal zaměstnání jako správce tenisových kurtů na Hagiboru. „Byla tam klubovna, zkušebna, jamovalo se, chodilo tam spousta lidí. Chvíli s námi hrál i Přemek Števich z Plastic People. Byl to opravdu talentovaný kytarista – ale když hrál sólo, nikdy jsme ho nemohli přimět, aby už skončil. Bylo těžký naučit ho nějaký schéma, nějaký složitější přechody a tak. Pořád jsme jen jamovali.“ ‚
Na zkoušky Extempore se občas přišel podívat i Vlasta Marek, ale nadšený nebyl: „Písničky, které měly v Jardově osobitém podání švih a vtip, zněly v podání celé kapely utahaně, uměle, nic moc. Jednou to Jarda už nevydržel a řekl mi, že když jsem tak chytrej, ať to sám dokážu. Já řekl, že si teda koupím bicí a za tři měsíce to dáme dohromady. A tak se i stalo. V bazaru jsem si za 3000 Kčs pořídil bubny a několik činelů, pilně jsem trénoval ve skladu potřeb pro výtvarníky. Chtěl jsem se naučit hrát pod odborným vedením, ale jediný bubeník, který byl ochoten mi dávat soukromé hodiny, mě nutil držet paličky tak, jak je drželi dechovkáři a jazzmani. Tak jsem se brzy začal učit sám. Moc jsme toho na nástroje neuměli, ale o to nadšeněji jsme se nořili do atmosféry totálního hudebního vytržení: bývali jsme celé hodiny v transu. Už tehdy, v rámci amatérského jamování, jsem věděl, že právě tohle je ta nejdokonalejší forma uchování vnitřní svobody.“
Od podzimu 1973 tedy se zpěvákem a kytaristou Neduhou, kytaristou Jiřím „Přemyslem“ Števichem a baskytaristou Petrem Tittelbachem začal zkoušet i Marek. V lednu 1974 odehráli jeden koncert (spolu s jazzrockovou kapelou Expanze). Brzy poté Števich a Tittelbach odešli a postupně se ustálila nová sestava: s kytaristou Jiřím Hradcem a baskytaristou Jaroslavem „Jerrym“ Tomáškem. Neduha už byl s kapelou velmi spokojen: „Hradec dokázal ty moje, někdy velmi jednoduché motivy zajímavě opentlit, aby to mělo dynamiku, dramatizaci, aby písničky směřovaly k nějaký pointě. Každou skladbu dotáhl, takže celý pořad gradoval. On sám říká, že byl jen aranžér, ale udělal na těch písničkách spoustu práce. Jerry byl už taky zkušený muzikant, dřív hrával s Jirkou v Matches Of Lead. Velice brzy pochopil, o co jde, Jirka mu našel dobrý a vykoumaný motivy na basu. A Marek se naučil bubnovat velice dobře, zvládal i lichý rytmy. Však jsme taky hodně zkoušeli, i pět hodin denně, k tomu ty soukromý koncertíky, takže Marek se fakt rychle vypracoval na slušnýho bubeníka.“
Neduha se nějakou dobu dokázal hudbou živit: v období 1967–1971 byl registrován u Pražského kulturního střediska. Dobře věděl, že s pokračující normalizací se mu možnost profesionálně vystupovat rychle ztrácí, ale zpočátku to ještě nějak zkoušel. „Udělal jsem kvalifikační přehrávky u Krajského podniku pro film, koncerty a estrády, dali mi nějakou dvojku nebo co. Sice jsem si nepamatoval, kdy se narodil Vladimír Iljič Lenin, ale to mi nějak odpustili. Ale dlouho mi to platné nebylo, stejně jsem brzo musel k lopatě. Pak jsem naštěstí získal to místo správce na Hagiboru. V roce 1973 nám doporučili, ať se schováme pod Svaz lidových hudebníků. Měli jsme za hraní sice jen 18 korun na hodinu, obrovská výhoda zato byla, že jsme nemuseli předkládat texty. Tak se nám podařilo hrát všude možně po republice a nikdo nám do toho moc nešťoural. Underground nám vyčítal, že hrajeme v klubech SSM, ale to nám bylo jedno. Hlavně že přišly nadržený máničky a byla muzika.“
extempore3V prosinci 1974 měl premiéru první ucelený koncertní program The Naive Extempore Bandu: Pohřeb funebráka aneb Plesnivé embryo. Na perkuse hostoval Petr Křečan. „S nápadem na komponovaný pořad to bylo tak, že Jerry dělal nočního vrátnýho v Repre,“ říká Neduha. „Tam byla taková kukaň, často jsme tam za ním chodili a pařili. Jednou se tam přitlačil takovej hodně vypitej chlapec a vykládal nám sen, kterej měl v deliriu: že se probudil jako plesnivý embryo ve flašce, kam ho strčil nějakej zlej dědek. Takže ta titulní písnička, kolem který jsem pak vytvořil celý libreto, byla inspirována tímto neznámým a zřejmě již upivším se chlapíkem, který se k nám vetřel do tý naší malý společnosti.“
Ohlas mělo Extempore nejen u publika, ale také u dohlížejících orgánů. Mnohé koncerty jim na poslední chvíli zrušili, často stačil jeden telefonát, chodila i pozvání k výslechům. Neduha už s tím ostatně měl zkušenosti: „Já jsem byl u prvních výslechů v roce 1970, kdy mě zatkli, že jsem jel připravit na mši starokatolický kostel v obci Světec. Policajtům jsem se nelíbil, hned mě sebrali, vyslýchali, ale pak se to nějak vyžehlilo. Po Pohřbu funebráka si předvolali mě a Jerryho; Hradce a Marka tehdy ještě nechali na pokoji. Jerry měl z dřívějška škraloup kvůli tomu, že strhával ruské vlajky, takže ho taky sledovali.“
V létě 1975 Extempore připravilo další pořad. Marek na to vzpomíná: „Jednou se podařilo zorganizovat týdenní soustředění v pronajatém domku v Čelákovicích, kde jsme – také díky profesionalitě a hudebním nápadům Jirky Hradce – nacvičili a později v klubech na Strahově několikrát odehráli druhý celovečerní program, Azbestový guláš. Konečně jsme začali ‚šlapat‘ a naše koncerty začaly být vyhlášené. Dohnat Jardu k systematické práci a zodpovědnému přístupu k nácviku i koncertům bylo ale – jak se později přesvědčili i další jeho spoluhráči – až na výjimky prakticky nemožné.“
Neduha to samozřejmě vidí trochu jinak: „Marek tenkrát měl takovou vizi, že budeme hrát art rock. Nevěděl ale přesně, jak by si to představoval. Chtěl taky komponovat, ale přinesl nám do zkušebny jen takový schéma, neměl harmonii, nic. To prostě nešlo. Naše rozhádání ale nepovstalo z těch jeho skladatelských pokusů, to bychom hodili bokem. Hlavně mi vyčítal, že nejsem připravenej, že nemám náhradní trsátko a rezervní struny, že furt běhám za holkama. Vlastně takový dětinskosti. Taky Hradcovi pořád něco vytýkal, Jirka z toho byl otrávený.“
Marek už měl na hudbu jasně vyhraněné názory, sháněl desky, věnoval spoustu času sebevzdělávání, podařilo se mu vyjet do Holandska a viděl tam koncert Franka Zappy. Nedalo se čekat, že bude jen tiše sedět za bicími. Neduhova rozevlátost ho popuzovala: „Dodnes jsem nepochopil, jak se takovému kouřícímu a věčně přiopilému zjevu dařilo balit holky. Vždycky měl nějakou tu lásku, téměř vždycky jí udělal dítě nebo dvě, a vždycky jim pak býval nevěrný s dalším svým dlouhovlasým objevem. Jeho lidská a sexuální nezodpovědnost posléze, k mému velkému zklamání, prosákla i do jeho hudební kariéry. Nechápal jsem, jak se může kytarista, před kterým je 60 minut velmi náročného programu, ožrat hodinu před koncertem, na který jsme půl roku cvičili.“
Na rozdíl od anglicky zpívaného Pohřbu funebráka měl Azbestový guláš už i několik českých textů. Celková forma byla podobná: ústřední Neduhovy písně zřetelně vycházely z rhythm and blues a folku, ozvláštňovaly je však instrumentální pasáže s nápaditou, zvukově velmi barevnou Hradcovou kytarou. Velký prostor na koncertech dostávaly také psychedelicky uvolněné, do značné míry improvizované mezihry. Hostujícím perkusistou tentokrát byl Aleš Drvota. Premiéra Azbestového guláše se konala v říjnu 1975 v klubu 01 na Strahově, v listopadu vznikla Na Rokosce poměrně kvalitní koncertní nahrávka. Už ale bylo jasné, že se krize bude muset řešit. „Zánik tý sestavy byl způsoben rozkolem, kdy se Hradec nepohodl s Markem,“ vzpomíná Neduha. „Svolalo se sezení u Zlatky Zendulkový, jak to teda bude dál, nakonec došlo k hlasování, kdo bude Extempore vést. Já jsem se zdržel, Jerry a Hradec řekli, že vedoucí Extempore jsem já. Takže Marek tím pádem musel z kapely ven. Jenže pak stejně odešel i Hradec, protože ho to u nás už nějak nebavilo a chtěl se muzikou živit. Se všemi svými závazky k popovým kapelám to všechno nemohl stíhat.“ Muzikantský profesionál Hradec tehdy hrál v Semaforu, kde na repertoáru byla mj. slavná Kytice, později doprovázel leckoho – Petru Černockou i Michala Davida. Ambiciózní „amateur“ Marek se už v lednu 1976 přidal k Elektrobusu.
Na začátku roku 1976 se dalo dohromady nové obsazení, s obměněným názvem The Rock & Jokes Extempore Band: k Neduhovi a Tomáškovi přibyli kytarista Jiří Mareš (zároveň hrál v undergroundové Umělé hmotě III), perkusista Petr Křečan (člen skupiny Stehlík) a bubeník Miroslav „Miriš“ Toman. Třetí koncertní program Extempore nesl název Stehlík a poprvé byl uveden v únoru 1976. Téma bizarní „vědecko-fantastické pohádky“ vymyslel Křečan, na základě jeho alegorického příběhu Neduha napsal poněkud zašmodrchané libreto a také složil hudbu. (Neduhovy texty, libreta a s nimi související komiksy byly souhrnně roku 2011 publikovány v jeho knize Antizpěvník).
První otištěný článek, který se týkal Extempore, vyšel v Melodii. Petr Dorůžka napsal: „Vystoupení v kulturním domě na pražském sídlišti Novodvorská bylo premiérou pořadu Stehlík, koláže zpívání, hraní a meziřečí. Abych se přiznal, zpočátku jsem měl strach, podmíněný spoustou ostatních ambiciózních pokusů o komplexní pásmo hudby a písniček. Tentokrát však nebyly obavy na místě; výkon skupiny měl sice daleko k mistrovství, Neduhův verbální humor nevyzněl vždy naplno, ani v instrumentální složce nebylo mnoho neobvyklého. Nic z toho však příliš nevadilo, na závadu nebyla ani trocha rozpačitosti, která zůstávala na hranici upřímné naivity a záměru. Nejdůležitější byl velmi těsný kontakt s publikem; během koncertu jsem si poněkud překvapeně uvědomil, že jsem se ani na chvíli nenudil. Snad i proto, že skupina se na osvědčené klišé příliš nespoléhala, že se nesnažila šokovat náročnými, ale pečlivě okoukanými triky, a že tvůrčí myšlenka nebyla pohřbena pod nánosem pompy a předstírání.“
V létě 1976, kdy se ještě dohrával pořad Stehlík, se novým členem skupiny stal saxofonista Mikoláš Chadima z právě rozpadlého Elektrobusu. Ale to už je jiná kapitola.

Diskografie:
Pohřeb funebráka aneb Plesnivé embryo
Azbestový guláš

(obojí v blízké době vydá na kompaktních discích nakladatelství Galén)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *