Jedna z věcí, které pro pákistánské qawwali nepřestávají platit, je, že vás ostrými frenetickými rytmy strhne a vtáhne do sebe jak nějaké monstrum, čemuž se neubráníte, ačkoliv je vám jinak veškerá náboženská hudba proti srsti. Možné to je hlavně z toho důvodu, že qawwali připomíná všechno, jen ne podnět k duchovnímu rozjímání, notabene k prožitku z milostné poezie vyjadřující v nesrozumitelných jazycích lásku k sedm století nežijícím súfijským světcům. Tohle nám ale už vysvětlil velký Nusrat Fateh Ali Khan (UNI 1/25), takže proč se k tomu vracet, a spíš se ptejme, proč jeho synovci Rizwan a Muazzam s nebývalou vokální dravostí stále víc připomínají qawwali rockery. Nejde přitom o dojem: slyšíme to; a nejsou za tím západní elektrifikované nástroje, doprovod je stále výhradní záležitostí akustické skupiny. Nabízí se několik vysvětlení: stejně jako jejich strýc a učitel neberou extatické zpěvy za dogma a namísto tradičně jednoho hlavního zpěváka jsou na to dva, což je v qawwali unikum, v případě bratrů směřující navíc k druhu vokálního souboje, v němž se ani jeden nešetří. Obvyklé meditativnější pasáže spíš vynechávají a vycházejí z technik nápadně evokujících rockové nasazení, čemuž se podřizuje energický doprovod.
Po strýcově smrti se sice rozhodli navázat na rodinnou tradici, ale do neustálého opakování zavedeného repertoáru se jim moc nechtělo a vděčně kopírovat Nusratovy skladby také ne. Na súfijskou poezii začali skládat vlastní, s až nepatřičně silnými melodiemi a řekněme modernějším švihem, aniž by si tím zavřeli dveře do náboženských svatyň. Podobně jako Nusrat podlehli dubu (spolupráce s britskými Temple Of Sound) a také modernímu formátu pákistánského Coke Studia, kde zazářili třeba se zpěvačko Shaziou Manzoor.
Na příznačně nazvaném albu nabízejí pouze čtyři skladby, a protože přikládají anglické překlady urdsky a pandžábsky zpívané poezie, výklad jejich vyznání oddanosti k lásce nechávají na nás. A dobře dělají, ne všechno v něm totiž souvisí s Bohem.