V krátké době za sebou vychrlil zpívající kytarista Robben Ford dvě velmi slušné studiové desky. Po loňském albu s dylanovským názvem Bringing It Back Home přichází nyní s nahrávkou pořízenou za jediný den v nashvillském studiu Sound Kitchen. Budiž mu to přáno – vždyť po úspěšném CD Truth z roku 2007, nominovaném na cenu Grammy, následovala nezvykle dlouhá pauza, během níž se tomuto pilnému dělníkovi amerického bluesrocku mimo jiné přehoupla šedesátka. Novinka navíc vznikla naprosto spontánně, během uvolněné jam session s prvotřídními sidemany (klávesista Ricky Peterson, baskytarista Brian Allen, bubeník Wes Little a doprovodný kytarista Audley Freed, zocelený působením v kapele Black Crowes). Spíš než obyčejné řadovce se tak A Day In Nashville blíží nedávné koncertní položce ve Fordově diskografii Soul To Ten. Sound Kitchen má své renomé: Bruce Springsteen tady natočil vydařené album The Rising a countryová kráska Taylor Swift svou druhou desku Fearless. Robben Ford, zdá se, neměl v úmyslu nasadit si širák a začít zpívat o zelených pláních, některá témata má ale s místními kovboji společná – třeba to z barové vyřvávačky Ain’t Drinking Beer No More. Devítipísňová jízda začíná zpěvnou hitovkou Green Grass, Rainwater, v níž se při vší úctě k Fordovým skladatelským kvalitám potkává claptonovský sound s dylanovskou melodikou. Opravdový Robben Ford – pohánějící své swingující blues všudypřítomným funky rytmem – se projeví teprve ve čtvrté skladbě, instrumentálce Top Down Blues. Zvláštní nádech albu dodává trombon Barryho Greena, stavící na bluesovém základu zkušené konstrukce z oblasti jazzu a soulu. Tam nás ostatně odvede hned následující balada Different People, stojící v ostrém kontrastu k mississippskému kouzlu Jamese Cottona, od nějž si Robben vypůjčil písničku Cut You Loose. Dalšímu songu, mordýřskému Poor Kelly Blues z repertoáru Big Macea Merriweathera, je už víc než sedmdesát let, ale pořád funguje výborně. V pořadí druhou instrumentální skladbu, hammondkami přizdobenou Thump And Bump, bychom klidně mohli najít na nějakém elpíčku Jeffa Becka. Nashvillské jamování zakončuje Robben Ford opět jedním ze svých typických shufflů, ve kterých byl ostatně vliv country music vždycky dobře patrný.
Mascot/Provogue, 2014, 44:12
