Relativně módní chuti přizvat do studia pár hráčů a pěvců věhlasných jmen se poddal také Robben Ford. Ale vůbec nešlo o špatný nápad. Album Into The Sun není návštěvníky přecpané, příchozí se dostanou ke slovu, až když se večírek rozproudí a každý z nich s hostitelem souzní, nepřekřikuje ho. Navíc tímhle způsobem kytarista a v posledních letech i čím dál více sebevědomý zpěvák odlišil novinku od předchozích alb.
První čtyři kusy v charakteristickém blues- soul-funk-rockovém žánrovém koktejlu (někdejší jazzrockové názvuky jsou téměř fuč) patří jen Fordovi. Tedy pokud nepočítáme tradičně vynikající kapelu, ve které tentokrát figuruje například hvězdný klávesista Jim Cox (též Mark Knopfler, Leonard Cohen, B. B. King, Boz Scaggs či Willie Nelson). I když, charakteristickém: hned úvodní houpavá Rose Of Sharon, vystavěná na průzračné akustické kytaře, vlastně zní na Forda docela netypicky, byť celkově navazuje nahrávka na zvukovou odlehčenost předchozího titulu A Day In Nashville (2014). O první zpestření se postarají v „šantánové“ Justified hned dva hosté. Pěvecký part zahajuje Keb‘ Mo‘ a ačkoliv je jeho hlas sytější a znělejší, Ford s ním v pěveckém duetu důstojně udrží krok. Na kytarové úrovni si tu hostitel přátelsky pohovoří s brilantní steelkou Roberta Randolpha. Následující balada Breath Of Me je asi nejsmutnější skladbou jinak spíše pozitivní kolekce, o vyloženě čarovnou hořkost se stará zpěvačka ZZ Ward, naprosto přesvědčivá navzdory relativnímu mládí i zatím krátké kariéře. High Heels And Throwing Things (text o vysokých podpatcích a házení věcmi sice vypovídá ‚vy víte o čem‘, tedy o mužsko-ženských válkách, které chlap zkrátka nemůže vyhrát, ale svědek českobudějovického trapasu si nemůže nevzpomenout na nešťastný hod lahví) s Warrenem Haynesem a So Long 4 U se Sonnym Landrethem jsou jednoduše kytarové dialogy mistrů. Ale ostudu si neuřízne ani čtyřiadvacetiletý mladíček Tyler Bryant. Robben Ford by si nezval na desku nikoho, komu by nevěřil. Ještě víc, než zajímaví hosté, virtuózní sóla a celková muzikantská brilance zaslouží obdiv Fordovo písničkářství. Každá z písní má nosné hudební téma a protagonista se obešel – což v podobných případech nebývá zvykem – bez byť i jediného bluesového standardu. Všichni hosté ve studiu se s chutí naučili jeho nové kousky.
Příjemná deska. Jako uvolněná procházka na sluníčku, jak ostatně naznačuje už název. Navíc v dobré společnosti.
Provogue, 2015, 42:30