ROBERT FINLEY: Goin’ Platinum!

Ideální dvojice pro retro-neretro. Robert Finley by se možná stal legendou, kdyby neměl smůlu. A Dan Auerbach (ten z The Black Keys a The Arcs) je sice – nic ve zlém – lehčí egomaniak, ale k legendám, i potenciálním, má úctu. Jako dokázal třeba produkční prací pro Dr. Johna, která ctitele vúdú doslova oživila.

Příběh Roberta Finleyho působí jako sladkobolně románový, jenže jde o pravdu pravdoucí. Finley zpíval a hrával na kytaru už v 60. letech v bluesových, soulových a gospelových kapelách, nikdy se však nedočkal většího ohlasu. Nakonec se spolehlivěji uživil tesařinou a truhlařinou. Když k stáru začal mít vážné problémy se zrakem, po kytaře coby zdroji obživy znovu sáhl jaksi z nouze. Nezisková organizace Music Maker, podporující zestárlé bluesové hudebníky, sebrala pana Roberta doslova na ulici kdes v Arkansasu, an se věnoval buskingu. Vynikající muzikant a také autor písní se dočkal hodně opožděného albového debutu v roce 2016. Pojmenoval ho podle optimistické autobiografické skladby Age Don’t Mean A Thing, Věk nic neznamená.

O rok později zvětřil talent Dan Auerbach a přizval Finleyho nejdříve k duetu pro projekt Murder Ballads. A když vše fungovalo, nabídl i produkci ve větším stylu. Album sebevědomě pojmenované Goin’ Platinum! opatřil lehce do oldies střiženým kabátem, který neprotiřečí Finleyovým raným inspiracím (Booker T, James Brown, B. B. King) a ve kterém se interpret cítí přirozeně. Ale těžko můžeme mluvit jen o pustém revivalu, když je Finley zároveň pamětníkem, kterému je daný styl vlastní, i začátečníkem, který nikdy nepřekročil hranici formální profesionality (byť co do provedení „profík“ být musel). Album přece vznikalo v současnosti, nezatěžováno potřebou udržet nějaký „typický“ interpretův sound, byť producent volil doprovodné hudebníky mezi zpěvákovými vrstevníky. Například bubeník Gene Chrisman doprovázel Dusty Springfield či Arethu Franklin a v roce 1969 točil s Elvisem jeho pozdní hity jako Suspicious Mind či In The Ghetto. A klávesista Bobby Woods zase hrával s JJ Calem či Wilsonem Pickettem.

Brzy jsem zjistil, že Robert dokáže mnohem víc než jen starosvětské bluesové songy. Zvládá neuvěřitelně snadno ohromnou šíři věcí. Nejen, že je skvělý kytarista, ale když nástroj odloží, můžete ho posadit před orchestr a on vystřihne píseň na první pokus stejně dobře, jako by to dokázal Ray Charles,“ nešetří Auerbach obdivem. Oprávněným. Finley působí přesvědčivě a autenticky až na kost. Je to, jako kdyby ožil některý ze soulových „starých mistrů“ – a přitom bez pachuti sebeopakování.

Easy Eye Sound/Nonesuch, 2017, 31:40

Přidat komentář