ALBUM MĚSÍCE
„Vstoupil, jako by přišel přímo z bažiny. Měl kožené kalhoty, boty z hadí kůže, velkou country & westernovou přezku na opasku, kožený kovbojský klobouk a tříčtvrteční kožený kabát. Po boku v pouzdře měl skládací slepeckou hůl. V podstatě působil jako dokonale vyfiknutý pro televizní natáčení.“ Takhle nadšeně vypráví jeden z dnes nejvýznamnějších světových hudebních producentů, polovina slavného dua The Black Keys Dan Auerbach, o svém prvním setkání ve studiu se zpěvákem Robertem Finleym.
K tomu došlo před necelými deseti lety. Auerbach odhalil ve Finleym mimořádný pěvecký potenciál, tehdy zpěvákovi bylo přes šedesát, měl za sebou celý život, plný nejrůznějších zaměstnání, ale také let buskování po ulicích. A jednu vydanou desku. Auerbach s ním – včetně této aktuální – natočil během relativně krátké doby už čtyři alba, všechna skvělá. Především autentická, i přesto, že Auerbach je vlastně už mainstreamová osobnost, dokáže dokonale vycítit, co nekašírovaný muzikant, o kterého se stará, potřebuje. A rozhodně není nutné mít pocit, že si na něm přihřívá polívčičku víc, než by bylo zdrávo. Jeho produkce jsou přímo vzorové.
Platí to i pro aktuální album Hallelujah! Donʼt Let the Devil Fool Ya, jehož název naznačuje, že je tentokrát víc než dřív napojeno na gospel. Žánr, se kterým má Finley (jako drtivá většina známých černých zpěváků celého dvacátého i současného století) bohaté zkušenosti už od raného mládí. Protože ten „radostný rámus pro Hospodina“ (jak kdysi krásně popsal gospel Lubomír Dorůžka) je prostě součástí afroamerické DNA, a když se u někoho už v dětství objeví hudební talent, kostelu prostě neunikne.
Album to ovšem není úplně čistě gospelové, to by asi nedávalo úplný smysl. A – v nesouladu s uvedenou Dorůžkovou definicí – nepůsobí ani dvakrát radostně. Je to spíš zatěžkaný, bažinatý gospel, postavený na ostinátních figurách, na úžasně syrovém zpěvu Roberta Finleyho a jeho dcery Christy Johnson v odpovídačkách, a na neméně uhrančivém hudebním doprovodu, který staví na minimalistických figurách (ani Auerbach u kytary ani kdokoli jiný tady opravdu neexhibuje). Celé to hodně připomíná třeba staré nahrávky Howlinʼ Wolfa, a to je velmi vysoká pocta, protože Wolf (a jeho skvělá kapela v čele s kytaristou Hubertem Sumlinem) je nejen nedosažitelným etalonem toho nejdrsnějšího elektrického blues, ale také vlivným guru mnoha zdaleka nejen ryze bluesových muzikantů. Až budete někdy mluvit třeba s PJ Harvey, schválně se jí na něj zeptejte…
Zkazky okolo alba tvrdí, že bylo natočeno improvizační metodou za jeden jediný den. Takové informace kolem Finleyho musíme brát s rezervou, k jeho bluesmanské image patří i trocha pábení, to je v některých ohledech prokázáno. Nicméně zvuk a feeling alba skutečně připomíná mimořádně vydařený jam, takže informace nemusí být daleko od pravdy. O důvod víc se nechat do té neopakovatelné, prapodivně temné, a přitom nadějeplné atmosféry vtáhnout.