Svou sbírku nazval americký etnomuzikolog a spisovatel příznačně: The Monster. Jako by předpokládal, že ho jednou sežere zaživa, k čemuž v přeneseném slova smyslu nakonec opravdu došlo. Slyšte příběh o autorovi nejobsáhlejší kolekce texaského blues, jaká kdy byla možná shromážděna, do níž ovšem během života nenechal až na výjimky nikomu nahlédnout.
Tajemný Netvor nabyl mezi vědci a bluesovými fanoušky takřka mytických rozměrů. Svého času dokonce existovaly návrhy na jeho „znárodnění“ a o sbírku stály Kongresová knihovna i Rock & Roll Hall of Fame. Neuspěly. McCormick svého Netvora odmítal až do své smrti v roce 2015 pustit na svobodu.
Teprve pak šest set kotoučů zvukových nahrávek, sto sedmdesát krabic s rukopisy, rozhovory, poznámkami, fotografiemi a plakáty věnovala dcera Susannah Nix institutu Smithsonian, řídícímu National Museum of American History. A protože potrvá roky, než dojde k jeho úplné kompletaci, rozhodlo se ze všeho nejdřív letos vydat McCormickův opus magnum – životopis bluesmana Roberta Johnsona. A aby se nám dobře četlo, vydavatelství Smithsonian Recordings současně poskytlo soundtrack: trojalbum Playing For The Man At The Door: Field Recordings From The Collection Of Mack McCormick 1958–1972, zahrnující bezmála stotřicetistránkovou knihu věnující se bluesmanům, z nichž editoři, mezi něž patřil třeba černošský songwriter Dom Flemons, předtím znali minimum; nebo ano, ovšem ne v podobě, jakou McCormick zaznamenal.
V předmluvě Biography of a Phantom editor John W. Troutman odkrývá fascinující příběh amatérského sběratele s obrácenou prioritou: místo aby se o své rozsáhlé a v mnoha ohledech nesmírně cenné dílo s veřejností podělil, až do smrti ho úzkostlivě skrýval.
McCormickova neuvěřitelně rozsáhlá terénní práce na územích „bez map a pravidel“ zůstává nezpochybnitelná. Shromáždil důležité informace o afroamerické hudbě z počátku a poloviny 20. století a Texas ještě důrazněji zasadil do historie amerického blues. To se týká hlavně dvou bluesmanů, za které se postavil, dotáhl je do studia a s nahrávkami uvedl do velkého světa: Lightning Hopkins a Mance Lipscomb. Za mnohé mu vděčí také Henry Thomas (Ragtime Texas) a boogie-woogie pianista Robert Shaw.
To, co McCormick dokázal, nemá snad obdoby, a důkladné prozkoumání archivu to jen potvrdí. „I fragmenty z jeho výzkumu objevující se v pracích jiných vědců, stačily k tomu, aby se zařadil mezi nejvýznamnější osobnosti v této oblasti. Patřil k lidem, jejichž vliv se začne projevovat, jakmile ho začnete vnímat,“ podotknul americký spisovatel John Jeremiah Sullivan.
Je třeba ale vědět, že se na sklonku života stal McCormick sám sobě nepřítelem. Potvrdila to i dcera: „Poslední léta žil otec ve světě fantazie. Mnohé v jeho rukopisech z té doby je pravděpodobně když ne smyšlené, tak velmi podezřelé“.
Málokomu důvěřoval a údajně si vedl seznam nepřátel. Žil v neustálém paranoidním strachu, že bude okraden. Proto část archivu přesunul na tajné místo do Mexika a do spisů záměrně vkládal falešné informace, aby bylo snadné zloděje a zneuživatele jeho znalostí usvědčit.
Nejúhlavnějšího nepřítele však vynechal: diagnostikovanou maniodepresi. Od lidí, které si McCormick pustil k tělu, víme, že ve vlnách přicházející paralyzující nemoc u něho vedle depresí spouštěla destruktivní autorský blok, kdy nebyl schopen cokoliv dokončit, takže se pouštěl do dalších a dalších projektů s nulovým výsledkem. „Byly dny, kdy jsem trávil dvacet hodin denně v posteli, a jindy se ocital na vrcholu blaha. Hned jsem začal psát další knihu a pak se znovu nepředvídatelně zhroutil,“ vysvětlil McCormick v rozhovoru pro Houston Press, proč tak často nedodržoval sliby vydavatelům. „Manické stavy dohánějící ho během pátrání k nadlidským výkonům a přinášející ohromné množství poznatků, se obracely proti němu ve chvíli, kdy došlo na dřinu s jejich tříděním. Na to už mu síly nezbývaly, nebyl toho schopen,“ naznačil Sullivan důvody, proč McCormick svého Netvora nikdy nezkrotil.
