Rockerka nemusí mluvit sprostě

Spektrum muzikantských aktivit Dorky Barové bylo už i tak úctyhodné. Nyní si zpěvačka, cellistka a skladatelka „přibrala“ ještě federální rockovou kapelu Tugriki, spontánně založenou se členy Korben Dallas. Což není zdaleka všechno. Dočtete se o žhavém Mexiku, sólovém albu, těšínském humoru i lublinských slzách.

 

Kapela Tugriki, která právě vydala první album, vznikla z „náhlého popudu“. Jak to přesně bylo?

Juraj Benetin z Korben Dallas ohlásil pauzu v činnosti ve stejnou dobu jako Aneta Langerová, se kterou jsem hrála docela často. V ten moment se mi ozval baskytarista Lukáš Fila, že ostatní členové Korben Dallas nechtějí v mezičase zahálet a jestli spolu něco neuděláme. Díky odmlce Anet mi nějaký prostor zbyl, a tak jsem řekla jenom „tak jo“.

 

Intuice ti prozradila, že spolupráce bude fungovat? Znala jsi kapelu dobře už předtím?

Napřed, v listopadu loňského roku, jsme si samozřejmě dali schůzku. Nevěděli jsme hned, jestli nám společné hraní půjde. Ale dříve jsem Korben Dallas opravdu neznala. Teprve když s nimi Aneta nazpívala duet, dozvěděla jsem se o nich jejím prostřednictvím. A poslechla si desku se symfonickým orchestrem Kam ideme, pro kterou duet vznikl. Teprve když mi zavolali, našla jsem si na YouTube, jak hrají ve třech, popřípadě ve čtyřech se stálým hostem Ľuboslavem Petruškou, který je jinak členem Chili Liki Tu-a. Když jsem přistoupila na spolupráci, začali jsme komunikovat „virtuálně“. Lukáš píše výborné texty, které mi začal posílat mailem. Další verše dodal i bubeník Ozo Guttler. V září a v říjnu loňského roku jsem vybrané texty zhudebňovala a posílala jim zpátky dema.

 

Slovenština s polským přízvukem

 

Slovenština ti sedí. Stejně jako ti měkkostí vyhovuje polština, že?

Že jo? Nejdříve jsem měla strach z přízvuku, ale Slováci mi říkají, že sice cizí přízvuk mám, jenže polský. Což jim zní příjemněji než ten tvrdší český. Nejdříve jsem chtěla zpívat jenom slovensky. Ovšem kluci mě přesvědčili, že česky mluvím a že bude přirozené použít oba jazyky. Souhlasila jsem, i když vlastně česky zpívám nerada a netajím se tím. Ale byla to výzva.

 

Když jsi začala připravovat repertoár, měla jsi nějakou „zvukovou“ inspiraci, předlohu? Jde samozřejmě o subjektivní dojem, ale například píseň V kuchyni lehce připomene sound některých interpretů a raných alb labelu 4AD. Ale samozřejmě netuším, jestli vůbec něco takového sleduješ.

Ne, to mi opravdu nic neříká. Písničky jsem vlastně psala stejně, jako kdybych je připravovala sama pro sebe. A hlavně, měla jsem předem k dispozici texty, což je pro mě jednodušší. Už slova mě jako autorku hudby někam hodí. Obsahem i rytmem. Vedou mě určitou cestou. Kluci dostávali dema, na která jsem nahrála třeba tři stopy cella a čtyři vokály. Hrozně jsem se těšila na moment, až si zahrajeme, kdy kluci písně uchopí s novým zvukem, s dalšími nástroji.

 

Na desce se opravdu překvapivě soudržně spojily dva zvuky a dva světy, i když bych to nečekal.

To by předtím nenapadlo nikoho. Ještě před půl rokem ani mě. Ovšem tím, že Ozo i Lukáš mají rádi Tara Fuki a znali mě i od Anet, asi věděli, proč oslovují zrovna mě. Alespoň když jsem se jich ptala, jak jsem je „napadla“ zrovna já, zmiňovali Tara Fuki.

 

Tugriki vyplňují pauzu dvou jinak často hrajících kapel. Jde o jednorázový projekt, který skončí s návratem Langerové a Korben Dallas na pódia?

Mysleli jsme si, že ano, ale nakonec ne! Všechno jde tak hladce, a tak nás to baví, že chceme s Tugriki pokračovat. Z těch demáčů, posílaných mailem, jsme udělali písničky během pouhých tří čtyř dnů společného zkoušení. A hned během těch prvních dnů jsme natočili kompletní instrumentální základy šesti skladeb, a ještě se dobře seznámili. Všechno sepnulo výborně i po lidské stránce. Ale zase určitě nejde o kapelu, která má ambice hrát třicetkrát do měsíce. Kvůli dalším muzikantským závazkům, ale i proto, že kluci to mají jinak. Nejsou hudebníci na plný úvazek. Všechny je živí nějaké hlavní zaměstnání a při plánování turné třeba řeknou, že nechtějí být dva víkendy po sobě mimo domov. Ovšem jarní a podzimní šňůry by měly klapnout. A kluci už se ptali, co druhá deska.

 

Nejlepší věci jsou ty spontánní, že?

Asi ano. V listopadu jsme se prvně viděli, v březnu je deska venku. Což je úlet! K té spontaneitě mám hezkou historku. Zbývaly nám už jen asi čtyři dny času na přípravu a chyběly ještě čtyři písničky, chtěli jsme jich mít na desce deset. Nakonec jsem poslala tři dema a Lukáš mávl rukou, že je to jedno, tak bude skladeb na albu devět. Jenže pak mi kluci oznámili, že už jsem jednu písničku posílala předtím! Fakt! Vůbec jsem si ji nepamatovala, nechápu, jak skladba vznikla. Vše proběhlo tak rychle, že mi práce na ní asi splynula s dalšími nápady.

Opravdu většinou píšu spontánně, intuitivně. Písnička buď přijde, nebo ne. Člověk jí samozřejmě musí jít naproti, musí být s nástrojem, cvičit. A když se nápad včas nechytí, zmizí.

Všechno do sebe zapadlo i v případě vydavatele, alba se okamžitě ujal Supraphon. Supraphon bývá vnímán jako to „staré“ vydavatelství, ale vznikla tam skupina lidí, která se rozhodla podporovat „ne-mainstreamovou“ muziku. Na jedné straně Kája Gott a další, na druhé Lanugo nebo Tata Bojs. Je ohromně sympatické, že chtějí podobné věci dělat a mají na ně prostředky.

 

Hot jalapeños

 

V tiskové zprávě říkáš, že v tobě Tugriki „probudili spící rockerku“. Jak se to projevuje?

(smích) No zpívám strašně nahlas, skoro křičím! Kluci na mě zkusili, abych mluvila sprostě, jenže to už mi nejde. V mluvě rockerství necítím.

 

Ale na pivo občas zajdeš, jak vidím, i se spřátelenými publicisty, což je velmi rockerské.

To jo. (smích) Zvláště, když musím jíst něco ostrého, jako před nedávnem v Mexiku. Ale vážně, „probuzené rockerství“ se projevuje v určité uvolněnosti muzikantského projevu a v energii. Samozřejmě, Vertigo má také ohromnou energii, jenže úplně jiný druh. Rockový drive je odlišný.

 

Určitě je pro tebe přirozený. Stačí si vzpomenout třeba na hraní s Chorchestrem, že?

Určitě. Vlastně je to milá vzpomínka na mládí. Teď ve dvaačtyřiceti mám ohromnou radost, že mi bigbít ještě jde!

 

Nakousla si „ostré“ Mexiko…

V Mexiku jsme hrály koncem března s Andrejkou, tedy s Tara Fuki, na Eurojazz Festivalu. Navíc jsme tam měly i dva klubové koncerty. Mexiko je úžasné! Dokonce mi tam chutnala i zmíněná ostrá jídla, která normálně nejím. I když z něčeho, čemu říkali „skoro bez koření“, jsem měla málem smrt.

 

Co samotné koncerty? Eurojazz v Ciudad de México si moc pochvaloval i tvůj partner Marcel Bárta.

Marcel tam hrál před časem s Mamatohe. Eurojazz probíhá pod širým nebem v parku vedle hudební školy, neplatí se vstup, přijde spousta lidí a atmosféra je úžasná. Prostě jih! Na jihu se hraje vždycky dobře, i když naše hudba musí být pro jižany velmi nezvyklá.

 

Že by Tara Fuki roztančily temperamentní publikum?

Roztančit někoho s Tara Fuki je fakt těžký. (smích) Ale tak bouřlivou reakci nezažiješ zrovna často, živelný potlesk, na závěr dokonce ovace ve stoje. Celý dav posluchačů si pak s námi chtěl udělat selfíčko, bylo těch fotek na dvě stě. Řeknu ti, docela náročné. Říkaly jsme si s Andrejkou, ještě že nejsme slavné. Těch neustálých podpisů a selfíček, to musí být dřina.

Celé to byl úžasný výlet, akorát pro Andrejku s poněkud dramatičtějším návratem. Nepřiletělo jí totiž violoncello a hledalo se po různých letištích nějakých šest sedm dnů. Divné, přitom můj nástroj dorazil hned a v pořádku, obě cella se nakládala do letadla na stejném místě… Andrejka z toho měla pořádně pocuchané nervy a já s ní.

 

O existenci neexistujících slov

 

Probrali jsme cestování po dalších zemích a vzhledem k Tugriki se nabízí další logický dotaz: Byla jsi v Mongolsku?

Nebyla. Název vznikl naprosto spontánně, stejně jako všechno v téhle kapele. Bubeník Ozo si dělal legraci z auta basáka Lukáše, že je nudné, rodinné. A že by si měl jako rocker koupit nějaké pořádné. Lukáš se ho ptal, kolik jako takové „pořádné“ stojí. Ozo na to, že třeba jen „dvě stě, tři sta“. A Lukáš zase, „dvě stě, tři sta čeho“? Ozo okamžitě odvětil „nevím, třeba afghánských tugriků“. Strašně jsme se tomu nasmáli, začali jsme se oslovovat „ty tugriku“. Ale mysleli jsme si všichni, že takové slovo neexistuje. Jenže pak jsme vygooglili, že existuje! Akorát nejde o afghánskou měnu, ale o mongolskou. Nejtěžší bývá vymyslet název kapely a když v našem případě vznikl takhle spontánně, zůstali jsme u něj. Slovo Tugriki zní hezky, i když s Mongolskem nemá naše hudba nic společného.

 

Ale máte zaděláno na mongolské turné! Ulánbátarská rocková a indie scéna je považována za velmi zajímavou. Fungují tam kluby jako Basement či Gandan Live House, rockové festivaly Play Time a NisNis Fest, to stojí za zkoušku! Ale zpátky do naší rockové federace. Tugriki už za sebou mají první koncerty, jak se vydařily?

Zatím proběhly dva, v Košicích a Prešově. Měla jsem trému, i kvůli zpěvu ve slovenštině. První koncert s novou kapelou, a ještě na Slovensku, trochu jsem se bála, jak mě publikum vezme. Premiéra je vždy otazník. Ale na druhém vystoupení už jsem byla naprosto uvolněná. Reakce publika na obou koncertech byly úžasné, i ohlasy jsou pozitivní. Navíc jsme hráli v obou městech na velmi hezkých místech.

 

Jména kapel, se kterými hraješ, vydají na slušný seznam. I když některé se asi scházejí jen příležitostně. Jak to zvládáš plánovat a dávat dohromady? A s kým teď vystupuješ vlastně nejčastěji?

Momentálně hrají nejvíce Tara Fuki, určitě se to daří i proto, že máme šikovnou manažerku. Andrejka sice stále bydlí ve Francii, a protože tam má děti, návrat hned tak neplánuje, ale pořád to funguje skvěle. Za dva roky oslavíme dvacáté výročí, říkaly jsme si, že do té doby to spolu musíme doklepat… Dvacet let je na dvě holky docela dlouhá doba! Samozřejmě pak neplánujeme skončit, jen mě překvapilo, kolik let už jsme spolu a jak dobře nám to klape. Daří se nám i zahraniční koncerty. Loni jsme byly například v Dánsku nebo Maďarsku a také v polském Lublinu. Což pro mě bylo velmi osobní a dojemné, protože z Lublinu pochází moje maminka a jako dítě jsem tam jezdila za dědečkem a babičkou. Před koncertem jsem si říkala, že se hlavně nesmím na pódiu rozbrečet. No a samozřejmě, když jsme vysvětlovaly, proč zpíváme polsky, že tam mám rodinné kořeny, publikum se dojalo a já – bú – už jsem brečela jako želva. (smích)

O docela pravidelné vystupování se snaží také Vertigo. Plánovat koncerty a turné ovšem musím minimálně půl roku dopředu, aby nedocházelo ke kolizím. Kuzmich Orchestra vystupuje opravdu málo, žena Pepy Ostřanského pracuje na českých centrech v Bulharsku, a tak bývá Pepa často mimo republiku. Ale snaží se sem jezdit. S Tellemarkkem jsme vydali desku, i když také koncertujeme jen občas. A zrovna teď jsme si zase zahrály v triu s Lenkou (Dusilovou) a Beatkou (Hlavenkovou). I když tohle je vyloženě jenom příležitostný projekt, výborně si sedlo spojení kytara, cello, piano a tři vokály. To když zabere… A co tam vlastně ještě mám? (smích)

Ale pokud se chci hudbou uživit, musí to tak být. Protože žádná z těch kapel nemá ambice hrát pořád, aby honoráře stačily na složenky. Navíc ostatní členové mají také další vlastní projekty. Navíc mě to takhle nejvíc baví, protože pak muzika neunavuje, nestane se rutinou. Zažívám různé nálady.

 

Už hodně dávno jsem si říkal, že ke spolupráci s Beatou prostě musí dojít. I když jste každá úplně jiná, máte podobnou citovost, nebo jak to říct. A to jsem se dozvěděl až nedávno od Beaty, že jste v dětství byly prakticky sousedky a pojí vás „těšínský smysl pro humor“.

…kterému občané jiných částí republiky obvykle moc nerozumějí. (smích) Přesně tak, narodily jsme se tři kilometry od sebe. A tohle neví skoro nikdo: Když nám bylo asi tak šestnáct, měly jsme spolu kapelu.

 

Bubeníkům vstup zakázán

 

Ty jsi ovšem už před docela dlouhou dobou zmiňovala také plány na sólovou desku. Posunula se kvůli Tugriki?

Ne, představ si, že ne! V červnu jdu do studia a vydání alba jsme naplánovali na září. A zase šlo o naprostou náhodu. Dlouho jsem o desce přemýšlela, ale nic mě netlačilo, pomalu jsem si chystala repertoár. Ale pak jsme někde hráli s Vertigem a přišel za mnou Petr Ostrouchov s dotazem, jestli nechci dělat sólovou desku. Jako na zavolanou!

Vlastně přišel vhodný čas i proto, že syn začal chodit do školky a najednou mám volných pět, šest hodin, kdy mohu na něčem pracovat. Což s malým dítětem pochopitelně nešlo. Předtím jsem prostě byla s ním a večer jela hrát. Soustředit se na psaní se mi už nedařilo.

 

Už máš hotový repertoár pro album a jasno v obsazení?

Jasně, jen ještě asi dvě písničky dodělávám. Ve většině věcí se mnou bude hrát na kytaru Míra Chyška a Kuba Vejnar na baskytaru, stick a kontrabas.

 

Takže spíše písničkové album, ale průzračnější, bez bicích?

Pár bubeníků mi chtělo do nahrávky infiltrovat, ale ubránila jsem se. (smích) Půjde opravdu o písničkové album, žádné velké experimenty. Zpívat budu v polštině, ovšem nejen svoje texty, oslovila jsem také další autory. Nemyslím ale, že půjde o něco „z jiné planety“, určitě nezměním rukopis třeba oproti písním, které píšu pro Tara Fuki. Mám ráda severskou scénu, což se určitě také projeví.

 

Říkala jsi, že raději píšeš hudbu na hotový text. Co když tě napadne jako první melodie?

To bývám ve strašném ajfru, chtěla bych mít ten text k dispozici co nejdříve, nelépe teď hned! Ale když nemám nápad na slova sama, představuje pro mě jistotu Krzysztof Kamil Baczyński. Vytáhnu z knihovny řádně očtenou sbírku, otevřu, zazpívám si na právě vzniklou melodii některou z básní a je to. Jako bych konkrétní verše přímo zhudebňovala. I tohle se děje. Ale jde o vzácné momenty, písně samozřejmě vznikají i tou složitější cestou. Jeden měsíc něco napíšeš, zahraješ párkrát na koncertě, říkáš si – dobré, a najednou písnička vyšumí. Jinou hraješ deset let.

 

Alenka v říši improvizovaných divů

 

Tvojí další doménou je improvizovaná hudba. Což možná pomáhá i ve zvládnutí tolika kapel. U některých odpadá dlouhý čas strávený ve zkušebnách, ne?

Není to tak docela pravda. Například Vertigo docela pravidelně zkouší. Nejde o to, že se přesně nazkouší nějaká kompozice, ale že spolu muzikanti tráví čas, naladí se na sebe. A právě onen strávený čas, to, jak se vzájemně znáte, se pak projeví během pódiových improvizací. Člověk ví, kam se s ostatními může vydat, co čekat. Dokonce až do takové míry, že něco opravdu napevno nazkoušíme, forma se ustálí, a na koncertě se přesto stane, že někdo rozhodne vynést věc ještě úplně jinam. A kouzelné na tom je, že těch dalších pět lidí ho okamžitě následuje. Je to tak krásné, že si někdy na pódiu připadám jako Alenka v říši divů.

 

Zkoušíte i v triu Tellemarkk?

Ne, tam opravdu nezkoušíme. Tam jde o úplně jiný komunikační kanál.

 

A funguje také výborně.

 

Ale když jsme u těch různých komunikačních kanálů, jednu věc opravdu nezvládám a vím, že mi to trochu škodí. Totiž živit sociální sítě. V Tara Fuki jsme tak trochu ze staré školy. Naštěstí máme manažerku, která nás k tomu nutí. Že se máme nafotit, natočit si videa… Pro mě je to hrůza, ale doba je taková, lidé už jsou na to zvyklí. Když nejsi na sociálních sítích dost často, mají pocit, že neexistuješ. Takže se musíš pořád prezentovat, a to je strašně otravné.

Nějak se mi sešlo, že jsem během asi třiceti dnů musela nafotit a připravit promo materiály hned s několika kapelami. Ke konci už jsem z toho dostala záchvat a křičela, že „za mých mladých let se přece hrálo a nedělaly se jen fotky a videa na sociální sítě“. (smích) Jenže dneska už bez video-pozvánky, dokud neuděláš ťuťu na kameru a nezacukruješ „zítra hrajem v horní dolní, všichni přijďte“, nikdo na koncert nedorazí. Mladší už jsou v tomhle zběhlí, propagaci na sociálních sítích umějí a považují za přirozenou. Ale jinak obdivujeme mladé lidi, kteří dnes chtějí zakládat kapelu. Mají to mnohem těžší než my před dvaceti lety.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *