Rojení písničkářů

Možná v tom má prsty doba, kdy je lepší se spolehnout jen sám na sebe, možná to souvisí s otevřenou společností, možná v tom hraje roli i ekonomika. Ale faktem je, že tolik písničkářů, jako nyní, naše hudební scéna nikdy neměla.
Bývaly doby, kdy solitérů s kytarou, akordeonem či jiným nástrojem, bylo u nás jen pár, a i ty, kteří už hráli několik let, znalo jen pár zasvěcených. Dnes jsou písničkáři nedílnou součástí hudební scény přes půl století, a doba, kdy se pomalu dali spočítat na prstech, už je dávno pryč. Čile se množí, jako by „příklady táhly“, a důvodů je mnoho. Nahrává jim totiž snad všechno: snadná možnost vystupování skoro kdekoli, to, že menší koncertní prostory dnes převažují, postupující technologie (dávno už neplatí, že písničkář = akustická hudba), otevřená společnost, kde není problém ventilovat svůj názor, a zároveň všudypřítomné zahlcení vším, co moderní doba přináší, kdy v zákonitém stresu mnozí potřebují prostě zpomalit a poslouchat, jak se s tím vším okolo nás vyrovnávají druzí. Možnosti jsou navíc nekonečné: jedni upřednostňují tradiční písničku, jiní vytvářejí vlastní hudební svět, kam si nejen utíkají relaxovat, ale jsou ochotni tam své posluchače vzít s sebou.“ Svou roli jistě hraje i to, že na písničkářské scéně panuje pospolitost a je zde mnohem méně řevnivosti, natož pak konkurenčního přístupu, než v jiných hudebních oblastech. „Sdělujeme si, kde je jaký šikovný pořadatel, kde se objevila nová možnost hraní, vyměňujeme si zkušenosti,“ říkal mi před časem Kittchen. Hostování na deskách je běžné, mnohé písničkářky jsou mimo pódium kamarádky a při společném koncertování další kontakty vznikají. Hned několikrát jsem letos zažil, jak se po sobě vystupující dohodli pár minut před koncertem, že si spolu zahrají, ale i to, že jeden, aktuálně se nacházející na pódiu bez varování vyzval druhého v publiku, aby si s ním třeba přišel zazpívat. Aniž by to spolu někdy předtím vyzkoušeli. Vtipné je, že se ani mnozí protagonisté vlastně nemohou shodnout na tom, co pojem písničkář značí. Mnozí se mu i vyhýbají, protože jim asociuje „písničky k ohníčku“, jak říká na jiném místě tohoto čísla v rozhovoru Katarzia, nebo rovnou konkrétní jména v čele s Janem Nedvědem. Ještě děsivější noční můrou jsou pro jiné přirovnání k v nejvyšších patrech hudebního byznysu se pohybujících Xindlovi X nebo Tomáši Klusovi. Když se podíváme do minulosti, můžeme se ostatně setkat i s tím, že se kdysi slovo „písničkář“ používalo v souvislosti s Karlem Hašlerem anebo mívalo i různé přívlastky. Známe tak Vladimíra Mišíka, Ivana Hlase či Luboše Pospíšila jako písničkáře rockové, Wabiho Daňka či Kapitána Kida jako písničkáře trampské, Charlie Soukupa, Svatopluka Karáska nebo Dášu Vokatou jako písničkáře undergroundové, a konkrétní jména byla spojována i se sdružením Šafrán či festivalem Porta. Právě pro tradicionalisty z jeho okruhu je dnes naprosto „nevydýchatelné“, když jejich současní pokračovatelé používají nejen loopery a efekty, ale jsou schopni se doprovázet i třeba na v reálném čase ovládaný software v iPhonu. Spojovat si tak slovo „písničkář“ striktně jen se slovem „folk“ tak dnes znamená odsuzovat se k pobytu v minulosti.
Lze se jen zamýšlet, jak velký podíl má na současném stavu nadšenectví konkrétních jedinců – zde je asi dobré připomenout po celé desetiletí fungující koncertní „systém“ Hudební sklepy Václava Koubka anebo stále funkční Sdružení osamělých písničkářů, spoluorganizované Janem Burianem. Stále častější praxí jsou také sólová písničkářská vystoupení těch, kteří jsou jinak paralelně členy nejen rockových kapel. Svůj vlastní repertoár a sporadická vystoupení má tak frontman Květů Martin Kyšperský, klávesistka Zubů nehtů Marka Míková, zpěvák Původního Bureše Fumas a další. Roztomilou kuriozitou je v tomto směru letitá plzeňská kapela Znouzectnost, kde jako písničkáři sólově vystupují už všichni tři její členové. Variabilnost je dnes nutností, a současná generace toho plně využívá. Takže když je na plakátě uvedeno kupříkladu Kittchen, Děti mezi reprákama, Petr Linhart nebo Mucha, až vlastní vystoupení obvykle ukáže, zda bude na podiu hrát autor sám nebo za doprovodu dalších spoluhráčů. Podobné je to s kosmopolitností: jestliže devadesátá léta patřila na hlavně rockové a alternativní scéně početnému zástupu u nás usazených muzikantů, jejichž rodným jazykem nebyla čeština, a které dnes jako poslední mohykán reprezentuje už snad jen Phil Shoenfelt (mimochodem také občas vystupující jen sám s kytarou), dnes v zahraničí narozené hudebníky najdeme nejčastěji právě mezi písničkáři. Justin Lavash a James Harries jsou jen nejviditelnějšími jmény z početné množiny.

Dobrá sklizeň
Rok 2016 ještě ani pořádně nezačal, a venku už byl debut folkového dua Urbánek & Mourek, a také nová alba zpívající herečky Jany Šteflíčkové, undergroundového harmonikáře Radima Babáka a drobné, několika jazyky zpívající zpěvačky ze Slezska Beaty Bocek. Právě na ní je dobře vidět, jak vedle pozoruhodné tvorby řešit popularitu postupně ztrácí smysl: ačkoli ji mnozí sotva zaregistrovali, její album O Tobje patří rozhodně k letošním silným nahrávkám, které je dobré neminout. A statistika praví, že je ve třiatřiceti letech už její pátou deskou. Podobně je na tom i Jakub Čermák alias Cermaque. Album Gravitace, které nahrál společně se svou ženou Andreou alias Iamme Candlewick jako součást rozsáhlého projektu (a na kterém hostuje i nestor tuzemského písničkářství Vladimír Merta), a na sklonku jara dokončil ještě před svými třicátými narozeninami, je už jeho sedmé. Loňský objev Dominik Zezula se svým kooperačním projektem Děti mezi reprákama zase v září vydal druhé album už jedenáct měsíců po debutu. Patnáct let sólově koncertující Martina Trchová, která v květnu vypustila vynikající album Holobyt, je sice vedle nich už téměř v pozici matadora písničkářské scény, ale věkem není o mnoho starší.
Bára Zmeková, Saša Niklíčková, Lukas Landa, Jakub Alexa, Nikola Brasko, Jan Řepka, Stinka, Agu, Marek Dusil, Filip Pýcha, Jana Vébrová, Žofie Kabelková, Marcel Kříž, David Stypka, Terezie Palková, Jan Žamboch, Krystyna Skalická, Ivo Cicvárek, Nikol Fischerová… Udělat jen pouhou soupisku písničkářů, které lze v posledních letech potkávat na klubové scéně vedle jejich letitých a dávno zavedených kolegů, by byla práce na hodiny. I tak by se ale pravděpodobně na mnoho neprůbojných zapomnělo a také se neustále objevují další čerstvá jména, nenápadně (a ve srovnání s marketingovou razancí popových interpretů i nesměle) hledající na klubových scénách své publikum. Následujících pár tipů tak může být třeba jen impulsem k jeho rozšíření.
K výrazným objevům tohoto roku určitě patří křehké a poklidné písně brněnské písničkářky Prune. Její debutové album Kruhy, které právě vychází, produkoval Martin Kyšperský, a zdobí ho téměř hvězdná sestava hostů: vedle Marty Kovářové z Budoáru staré dámy, Jany Pilgrové z Biorchestru nebo perkusistky Michaely Antalové tu hraje třeba i cellista Josef Klíč. Tím nejdůležitějším je ale švédský dechař Christoffer Strandt aka Chris Beach, díky kterému získávají skladby skoro jazzovou zamyšlenost a až intimní atmosféru. Pokornou, vyrovnanou, ve které se vedle melancholie prolínají oduševnělost, písničková čistota i přirozený a nenásilný optimismus.
Poetické jsou i písně, které hraje pardubický indie-folkař Petr Langr. Delikátní a jemné, prozrazující lásku ke klasikům v čele s Bobem Dylanem i současným melancholikům jako je Damien Rice. Poslechnout si je lze zatím jen z debutového EP Enough, ale jejich zamyšlenost i emotivní podání, u kterého se zastavuje čas, snadno okouzluje nejen mladé intelektuálky.
Jako pódiový spoluhráč původem polské zpěvačky Agu (rozhovor s ní najdete na jiném místě tohoto čísla), se kterou nahrál i její debut Ke světlu, se loni zviditelnil i sólově vystupující kytarista Tomáš J. Holý. Je otázkou, ačkoli se právě mezi písničkáři nejčastěji pohybuje, zda ho vůbec lze tak nazývat, protože se věnuje především instrumentální tvorbě s meditativním přesahem. Ale jeho specifický styl hry na kytaru, kombinující perkusivní údery a slapování, z něj svou bravurností rozhodně dělá tvůrce, který stojí za pozornost.
Silné svou textovou výpovědí jsou naopak svěží písničky zpívající kytaristky Sáry Friedlaenderové. Tu dnes na pódiu najdete jako součást kapely LeDva, a její sólové podání zachycuje ve starším provedení YouTube, ale nic to nemění na autorském potenciálu, který je v kapelovém podání jen „obalen“ další kytarou a občas perkusemi. Svou otevřeností, sarkasmem a antikorektním přístupem připomíná Karolínu Kamberskou, a v drsnějších chvilkách i Nikolu Muchu. Písničky plné nadhledu, zábavných obratů a skvělých postřehů jsou dobré nejen jako lék na kocovinu a depresivní stavy.
Tklivé a medově vláčné jsou naopak písně v Praze usazeného buskera jménem Bob O’Keeffe. Původem irský rodák žil nějaký čas v Barceloně, ale po přesídlení do Čech ho lze potkávat v českých klubech (a letos například i na festivalech United Islands či Boskovice). Doporučit lze především příznivcům Glena Hansarda nebo Damiena Rice. Na albový debut si ovšem po loňském EP The Longest Wait ještě třeba počkat.
Dobrým důkazem toho, že dnešní písničkáři zdaleka nezůstávají jen u folkových inspirací je mladičká Michaela Charvátová alias Maella. V jejích skladbách je dobře slyšet soul, blues i jazz, a nebojí se ani popových vlivů. Sice je otázkou, jak dlouho jí vydrží sólové vystupování, než si pořídí doprovodnou kapelu, letošní debutové EP It is Coming nicméně může zaujmout výjimečným hlasem, chvíli sametovým, chvíli hypnotickým, a hned potom neotřelými melodiemi.
Další tipy nabízejí i oslovení v přiložené anketě. Ale dost možná, že než vyjde tenhle text, objeví se někde na plakátku, připíchnutém na dveřích klubu, úplně neznámé nové jméno kluka či holky, plaše nabízejících své písničky.

Anketa: Jaké jsou vaše písničkářské objevy poslední doby?

Jan Burian,
písničkář a organizátor Festivalu osamělých písničkářů
Kittchen, protože se nebojí ožehavých téma. Je drásavě upřímný, je to pro mě Jimi Hendrix současné písně – jako by vůbec nechtěl respektovat pravidla žánru, ale vždycky se do něj nakonec naštěstí vejde. Martin Kyšperský – ten je pro mě nejnadějnějším pokračovatelem tradice, má krásné poetické nápady, hříčky, vícesmysly… Z Bonuse na mě nejvíc působí jeho etický přístup k věci, odvaha jít hlavou proti zdi, jak po stránce textové, tak hudební… A Mucha je skvělá svou postpunkovou jednoduchostí, sebeironií, ryzostí výpovědi a to všechno znásobuje strhující energií.

Vašek Müller
organizátor koncertů na Opavsku a spoludramaturg festivalu Hradecký slunovrat
Málokdo mě z písničkářů dostane hned ze startu, to je těžká disciplína, tam se roky zraje. Naposledy mě takto na první poslech odboural před lety Xindl X, ale ten to pak vzal opačným směrem, a dnes mě už vůbec nebaví. Loni to byla Polka Agu, jenže ta teď žije za kanálem. Ovšem jeden letošní příklad by tu byl – slovenský Archivný chlapec. A z tuzemské scény bych rád jmenoval Davida Stypku.

Lucie Redlová,
písničkářka a manažerka
Během léta jsem potkala vystoupení spousty hudebních kolegů, ale všechny už je beru za „provařené“, potkáváme se na pódiích i mimo něj už pár let (Kittchen, Honza Žamboch, Vasilův Rubáš, Stinka…). Sama jsem překvapená, znamená to, že se neobjevili noví mladí písničkáři? Věřím, že jsem je prostě zatím jen míjela! Pokud bych měla říct někoho, koho znám sice delší dobu, ale kdo to se svou kariérou „rozjel“ pořádně až teď, tak by to byl Fanda Holý z Prahy a David Stypka z Frýdku-Místku.

Jana Šteflíčková,
písničkářka
Nejsnáze se objevují noví lidé na akcích Open Mic – já jsem teď ale dlouho o nic vyloženě nového nebrnkla. Líbil se mi třeba nedávný jednorázový projekt Iamme s Cermaquem, písně vzniklé ze setkání na cestě s karavanem, a ze setkání s různými muzikanty na té cestě, to je mi blízké. Zajímavá je Jana Štromská, co hraje už dlouho, je hodně výrazná, ale nikdo o ní moc neví, protože ona to bere značně ležérně. A pražská začínající písničkářka Darja, co prochází proměnou na ženu, má taky silný věci. A ještě jsem zaregistrovala fajn dvojici Urbánek a Mourek.

Jarda Konáš,
hudební publicista a spoluorganizátor Večerů jiného folku
Maella – mladá holka, která se na vydání debutového EP vrhla hned po maturitě. Nádherný hlas, vzrušující a kolébající zároveň. Za ty dva roky, co ji sleduju, udělala velký pokrok. Tomáš J. Holý – cestovatel střídající koncerty s buskováním. Jeho tvorba stojí na zajímavé instrumentalitě, nepamatuju si, že by kdokoliv z tuzemských hudebníků jeho generace tak intenzivně a šťavnatě pracoval s tappingem. A do třetice Aleš Jiroušek. Jeho první skladby, které se ke mně dostaly, mi připomínaly José Gonzáleze, což mě okamžitě zaujalo. Hodně přebíhá mezi žánry a polohami, od blues až kamsi ke klusovskému popu. To mi připadá trochu škoda, melancholický indie folk mu svědčí. Třeba ho k němu nasměruje debutová deska, kterou slíbil do roka dokončit.

Markéta Monsportová,
organizátorka koncertů v Mariánských Lázních
Asi Dominik Zezula a Děti mezi reprákama – má skvělé texty, a baví mě i ta melancholie. To je pro mne momentálně nejvíc. Pak mě nadchla Agu, u které se mi líbí barva hlasu a asi i ta polština, a Cermaque i Kittchen. Ale ti už pro mě nejsou žádné objevy, ale spíš stálice…

Petr Linhart,
Písničkář
Kittchen, Katarzia, Jaromír 99. Všichni tři stojí či stáli v čele kapel, ale sólově jim to taky moc sluší. A všichni tři zcela zjevně překračují hranice české kotliny.

Milan Bátor,
hudební publicista a muzikant
V záplavě popové šedi, klišovitých aranžmá, sebemrskačských protiproudů a undergroundové bezradnosti na mne zapůsobila jako živá voda hudba Davida Stypky. David Stypka se nemusí stydět, když napíše popovou písničku, netopí se, když se vydá proti proudu a dovede i bezradnost pojmenovat tak, že je z ní poetický fenomén, nutící k zamyšlení.

Martina Trchová,
zpěvačka
Za mě jednoznačně Prune, její deska mě úplně pohltila. A potom Kittchen, který sice není nijak nový, ale uvědomit si, že je to vlastně písničkář, mi chvíli trvalo… Je ovšem velmi inspirativní.

Dany Stejskal,
vydavatel hudebního měsíčníku Headliner
To je pořád někdo. Baví mě Thom Artway, James Harries, Alasdair Bouch, Tomáš Kulhavý, emozpěv, Kuba Alexa, Oliver McGillick… A taky rozhodně David Stypka – ale toho jsem si už objevil před více než dvěma roky.

Michal Pařízek,šéfredaktor čas
opisu Full Moon
Děti mezi reprákama – nové album Haiku definitivně podtrhlo naděje vkládané do Dominika Zezuly, pozornost si zalouží i variabilta a atmosféra živých koncertů, Děti mezi reprákama vystupují v několika různých sestavách a to je velké osvěžení. Osobně mě velmi baví soulad mezi zřejmým pokračováním v linii tradičního písničkářství a pevným ukotvením v současnosti. Jaroslav Korbel – lo-fi balady z obýváků. Jaroslav zaujal loni v talentové soutěži 1Band2Play, kterou Full Moon zaštiťuje. Dostal se do užšího finále a i když nakonec nevyhrál, zanechal skvělý dojem. Před pár dny poslal zničehonic hotové album, na kterém překvapuje vyzrálostí stylu i projevu. Mělo by vyjít v nejbližších měsících. Tohle jméno si pamatujte.

Přidat komentář