Rok Anohni – Zemřel král, ať žije královna

Poprvé jsme mohli její tklivý hlas slyšet na Colours of Ostrava v roce 2012. Jenže to byla zpěvačka ještě zpěvákem, který se pod jménem Antony Hegarty nechal doprovázet Janáčkovou filharmonií, v jednom ze svých mnoha symfonických projektů. Pod novým jménem a identitou se letos do Ostravy vrací, tentokrát s květnovou deskou Hopelessness, plnou aktivistických postojů a experimentům nakloněné elektroniky.

Antony And The Jonsons
Svět se o ANOHNI, tehdy ještě vystupující pod jménem Antony Hegarty, dozvěděl už před téměř dvaceti lety. Kariéru skupiny následně nastartoval David Tibet z legendárních Current 93, který se po vyslechnutí dema rozhodl pomoci s vydáním první nahrávky. Název mimochodem inspirovala osoba bojovníka za transgender práva a populárního transvestity jménem Marsha P. Johnson. Debutový singl se objevil v roce 1998 a hvězda kapely i jejího frontmana začala stoupat. Oblíbil si ho třeba Lou Reed, který ho přizval jako hosta na hned několik svých alb a zároveň si sám s The Johnsons opakovaně zazpíval. Na jejich debutovém albu kromě něj ovšem hostují i s popem spojení Boy George a Rufus Wainwright. Antony byl tehdy řazen k nové vlně „divných písničkářů“, spolu s Joannou Newsom, CocoRosie, Devendrou Banhartem a dalšími. Později se objevil jako host i na deskách Björk, Marianne Faithfull, Marka Almonda nebo Bryana Ferryho. V letech 2000–2010 Antony and the Johnsons nahráli čtyři studiová (druhé I Am a Bird Now z roku 2005 získalo Mercury Prize) a tři koncertní alba, a také soundtrack k filmu Turning režiséra Charlese Atlase. V uplynulých pěti letech se z původně komorního písničkáře stal zpěvák, opakovaně vystupující s velkými symfonickými tělesy a spolupracující s multimediálními výtvarníky. Zdá se ovšem, že se zrozením ANOHNI se dráha skupiny Antony and the Johnsons přinejmenším dočasně uzavřela.

anohniNové album uvedl neradostný klip ke skladbě s výmluvným názvem Drone Bomb Me a textem, který kritizuje americkou politiku bombardování Afghánistánu a Iráku za pomoci bezpilotních strojů. Interpretka spolu s jeho tvůrci, kterými jsou fotograf a videorežisér Nabil Elderkin a kreativní ředitel domu Givenchy Riccardo Tisci, do hlavní role videa přizvali modelku Naomi Campbell. Ta zde střídá vojenskou uniformu se stavem značné obnaženosti, symbolizující bezbrannost mezi hrozivě vyhlížejícími tanečníky. V závěru pak už zcela realisticky a bolestně pláče. Video sklidilo značný ohlas a také poměrně důrazně nabouralo léta platnou představu jen veselé, oddechové a nic neřešící populární hudby, která protesty a názorové postoje nechává rockerům či nepříjemné otázky kladoucím folkovým písničkářům.
Skladba v tom není na albu ojedinělá. Jeho témata působí jako z apokalyptického filmu: státní aparát sleduje své občany a využívá proti nim technologické vymoženosti, bez omezení těží přírodní suroviny a nenahraditelné zdroje a plýtvá jimi, zatímco vymírají celé druhy zvířat. A i násilná smrt lidí je každodenním jevem. Háček je ovšem v tom, že autorka nepředkládá hypotetické vize, ale své komentáře reality v některých oblastech současného světa.
Pohledem alba jsou minulostí i balady a teskné nápěvy, pojící se s téměř až klasicky pojatou hudbou, či intimní písničkářství. Přizvána byla dvojice značně odlišných elektronických producentů spojených se značkou Warp: zatímco Daniel Lopatin alias Oneohtrix Point Never platí za zvukového hledače, Ross Birchard známější jako Hudson Mohawke spolupracuje i s největšími hvězdami popu, jako je Kanye West, a sám působí jako DJ. Pod jejich dohledem je Hopelessness drásající nahrávka, plná studených syntezátorových tónů, podivuhodných beatů i tajuplných samplovaných zvuků, skrz které se prodírají a klikatí okázalé melodie. A je až udivující, jak ono zvukové experimentování a popová pompéznost k sobě pasují, doplňují se a přirozeně koexistují. Podobné je to v rovině výpovědi: zatímco dříve byly ústředním tématem Antony and the Johnsons zpěvákovy niterné pocity, hledání identity a transgender problematika, na nové nahrávce se z teď už ANOHNI stává aktivistka, která se přestala zabývat sama sebou a touhu i naději vyměnila za skeptické komentáře a otevřený protest. A jestli dnes někdo zosobňuje zhudebněné kolektivní svědomí, pak je to právě ona. Další skladba 4 Degrees tak měla záměrně premiéru před pařížskou konferencí OSN o klimatických změnách. Pod netradičními zvuky se nicméně zároveň vynořuje i – navzdory jejich překvapivosti a neodhadnutelnému vývoji – hitový potenciál skladeb. Album, kterému je jen občas vytýkána až přílišná patetičnost, sklidilo superlativní ohlasy, kdy mnozí publicisté neváhali sáhnout k maximu, a vedle z pochopitelných důvodů jásajícího levicového Guardianu, který ji označil za „nejsilnější a nejpromyšlenější protestní nahrávku za několik desetiletí,“ chválou nešetřili ani deníky The Times a The Independent nebo měsíčník Uncut. Hudební časopis Q vyzvedl ANOHNI jako „nejdůležitější hlas současné hudby“, zatímco australský web Ripitup v recenzi s pěti hvězdičkami usoudil, že „toto album přinutí posluchače zároveň tančit i plakat“ a že „jde o nejdůležitější dílo konceptuálního umění roku 2016 – dojímavé, upřímné, krásné.“
anohni_2ANOHNI má zkrátka svůj rok, během kterého se jí podařilo dostat dál, než dokázala kdykoli předtím, navzdory už dřívější adoraci Antony and the Johnsons a všem jejich úspěchům s korunkou Mercury Prize. Když v únoru zpěvačka bojkotovala účast na oscarovém ceremoniálu jen pro to, že jí nebylo nabídnuto tam vystoupit, ačkoli byla nominována za nejlepší filmovou píseň, psali o tom doslova všichni. V rozhovorech je dnes běžně dotazována na otázky feminismu po tom, kdy jednou zneužívání přírody přirovnala k znásilnění ženy. A ačkoli sama opakovaně řekla, že se necítí být odbornicí na nalézání řešení problémů současného světa, v souvislosti s albem je tak přesto často až komicky vnímána. Co se jí ale opravdu dobře daří, je přitahovat k problémům pozornost a připomínat, že je důležité veřejně vystupovat proti všemu, s čím nesouhlasíme. Plus je pochopitelně už samozřejmě považována za jakousi mluvčí všech transgender osob, které díky ní zas udělaly malý krůček vpřed k plnoprávnému vnímání. A album, které bude dozajista páteří vystoupení na Colours a které bude velmi pravděpodobně i figurovat na nejvyšších pozicích všech možných shrnujících anket za rok 2016, je toho všeho jen tou nejviditelnější součástí.

Poprvé jsme mohli její tklivý hlas slyšet na

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář