Hyperaktivní „zasloužilý avantgardista“ John Zorn vždy dokázal svoje příznivce řádně zaměstnat. Muž, který se podle nástřelu uznávaného hudebního publicisty Roberta Cummingse podílel jako skladatel nebo instrumentalista na více než čtyřech stovkách titulů a pod vlastním jménem vydal padesátku alb, přihodí každý rok na hromadu svých opusů pěkný štůsek muziky. Krom řady dalších, třeba filmových nebo textových výstupů. Ovšem zdá se, že letos Zorn podlehl zvlášť silnému záchvatu pilnosti. Zatímco loni publikoval „jen“ pět řadových desek, Léta Páně 2012 jsme na čísle osm. Zatím.
Letošní Zornovu sérii zahájila hned v lednu kompozice Mount Analogue, ovlivněná, jak z názvu vyplývá, nedokončeným dílem francouzského surrealisty Reného Daumala Hora analogie. A také dávným Zornovým oblíbencem, původem kavkazským, řecko-arménským esoterikem, psychologem a duchovním učitelem Georgiem Ivanovičem Gurdžijevem. Zorn psal skladbu „v konvenční notaci popořadě od začátku do konce“, ale aspoň občas se prý během procesu tvorby neudržel a využil svůj oblíbený prvek náhody. Tedy řazení některých tónů pomocí tahání z paklíku karet. V době nahrávání však už šlo o psanou, pečlivě navršenou „horu analogie“ a sled nálad působí logicky. Od nervního úvodu, přes blízkovýchodní názvuky, meditativní pasáže i „minimalisticky jazzová“ kolečka až ke zklidněnému klavírnímu závěru, na chvíli rozčísnutému (aby to nebylo tak jednoduché) trochou asijských šamanských spádů.
Samotný Zorn na albu nehraje, on se vůbec stále častěji stylizuje do role skladatele a producenta. Interpretaci svěřil kvartetu Banquet Of The Spirits, přičemž využil Shanira Ezru Blumenkranze nejen jako basistu, ale i hráče na arabskou loutnu oud a západoafrickou loutnu gimbri neboli sintir. Kvartet navíc doplňuje osvědčený Zornův spolupracovník, vibrafonista a perkusista Kenny Wollesen (též Tom Waits, Norah Jones či John Scofield).
Nad filozofií gnostiků
Březnové CD Gnostic Preludes vlastně tvoří čtvrtou část série „mystických“ nahrávek, navazuje na tituly In Search Of The Miraculous (2010), The Goddess: Music For The Ancient Of Days (2010) a At The Gates Of Paradise (2011). Předlohu k Předehrám poskytly texty gnostických svitků nalezených v egyptském Nag Hammadi a v instrumentálních variacích na dané téma není místo pro atonality, divoké improvizace, natož disharmonie, nepravidelnosti, experimenty. Vše musí být čiré, povznášející, sošně krásné, plné uchu lahodících melodií. Zorn rozhodně nereaguje na převládající temnější gnostickou filosofii (Demiurg je zlomyslný prevít, svět místem utrpení, tělesné lidství bolavou přítěží), ale po vzoru Písně o perle či optimisty přelomu 2. a 3. století, smiřovatele víry a filozofie Klémense Alexandrijského, hledá v sobě, a tedy i ve své hudbě, skryté perličky božského Logu. A ty přece musí vyzařovat harmonii.
Nosnou roli v Gnostických předehrách hraje harfenistka Carol Emanuel, jejímiž členitými podklady se zlehka proplétá nezkreslená, průzračná kytara Billa Frisella a zvonkohra či vibrafon Kennyho Wollesena. Psal tuto uklidňující hudbu vůbec stejný člověk, který sázíval na naprostou volnost a letos si neváhal zahostovat třeba na albu Napalm Death? Další důkaz Zornovy fascinující autor-ské rozmáchlosti (nebo schizofrenie?) a zároveň nahrávka bez výhrad nádherná.
Upírské intermezzo
Zlý jazyk by mohl utrousit, že kdykoliv má Zorn čas přečíst knížku, vznikne pásmo skladeb. Loni vstřebal třeba Williama Burroughse a vypadlo CD Nova Express. Nebrání se ovšem ani „pokleslé“ literatuře a kdo čekal po komorních, jemných, mystických Gnostic Preludes nějaký vzruch, dočkal se hned v dubnu.
Soundtrack Nosferatu vyšel ke stému výročí úmrtí Brama Stokera a téma bylo Zornovi vlastně dohozeno divadelníky. Z elektronických rezonancí a mučených nástrojů v Desolate Landscape vám opravdu vstanou chlupy na těle. Zorn neváhá využívat ani metalových prvků a vztekle vřískat na altsaxofon (The Battle Of Good And Evil) tak, že by i Drákulovi ztuhla krev v žilách, ale možná ještě drastičtěji působí zdánlivě jemné, znervózňující minimalistické kolovrátky. Zároveň nechybí ani vynalézavé jazzové hraní, třeba nad brilantní baskytarou Billa Laswella ve Fatal Sunrise.
Templáři a hermetické nauky
Ze soumračného a zuřivého modu nevypadl Zorn ani na květnovém CD Templars: In Sacred Blood, šestém pásmu písní pro projekt Moonchild. Původní trio Moonchild, tedy Joey Baron, Trevor Dunn a Mike Patton, tentokrát doplnil John Medeski a výsledek je jako obvykle nepopsatelný. Pro ztvárnění drastické historie Řádu chudých rytířů Šalamounova templu kombinuje skladatel experimentální metal, gregoriánský chorál i jazzové prvky. Pozornost nejvíc přitahují ryky, chropoty, šepoty a hlasové ekvilibristiky páně Pattona, který si jako utržený ze řetězu dopřává vše, co ve Faith No More nemohl. Medeski se naopak (většinou) stará o kultivovanější barvy, byť také on využívá možnost pořádně si pohrát se zvukem.
Muzak? Pisatel měl opravdu tendenci tuhle nahrávku po prvním poslechu zlehčovat, jenže to by nesmělo jít o Zorna. Poslepované střípky nevytvářejí náhodnou koláž, ale ve výsledu skutečně dramatický děj. Autor i interpreti navíc paradoxně vnesli do ponurného dílka také odzbrojující smysl pro hudební humor.
Červnové album The Hermetic Organ vlastně lehce souvisí s Templáři: také rytířům Šalamounova chrámu byly podsouvány údajné hermetické znalosti, také zde občas Zorn sáhl po prvcích liturgické hudby. Nahrávku pořídil Zorn osobně a když sedal za klaviaturu varhan newyorského kostela Svatého Pavla, jako by mu některé motivy z Templars dosud hrály v hlavě. Ze všech letošních desek daly Zornovi Hermetické varhany zřejmě nejméně „práce“, tedy oné soustavné, v tradičním smyslu slova skladatelské. Některé motivy měl zajisté připravené, často ovšem sází na dróny a improvizované plochy, nechává se unést zvukem nástroje.
Básníci prokletí i romantičtí
V srpnu se Zorn kolekcí Rimbaud vrátil k literárním ohlasům. Rimbaudovy básně ho inspirovaly ke čtyřem naprosto odlišným, ale pokaždé sugestivním kusům. V úvodní kompozici Bateau Ivre, provedené ve spolupráci s rozšířeným Talea Ensemble (mimochodem, tohle výtečné těleso zahraje 6. listopadu v Praze), se nejvíce přiblížil soudobé („vážné“) hudbě. Zato prostřednictvím A Season In Hell skáče ve spolupráci s japonskou experimentátorkou Ikue Mori, která tentokrát místo perkusivních nástrojů zapojila laptop, rovnýma nohama do elektronické hlukařské avantgardy. Illuminations bychom mohli označit za soudobý experimentální jazz. A Conneries, kde Rimbaudovy verše recituje herec Mathieu Almaric, toť Zornova svérázná představa o syrovém undergroundovém melodramu. V září se Zorn zase vyšplhal po sinusoidě ze sfér běsů k hudbě křehčí, melodičtější a také konformnější (není myšleno hanlivě). A Vision In Blakelight vychází, nikoliv poprvé, z duchovní poezie Williama Blakea. Opět se rozezní harfa paní Carol Emanuel, doplněná Wollesenovým vibrafonem. Tentokrát nezahálí ani rytmika, bubeník Joey Baron, basista Trevor Dunn a John Medeski za akustickým klavírem ovšem nebouří, leč jemně přizvukují.
Nadprodukce?
Tím letošní výčet Zornových disků nekončí. Skladatel a multiinstrumentalista posedlý tvorbou má vlastní label Tzadik, nikdo mu do ničeho nekecá a tak naplánoval další CD Mu-sic And Its Double, které by mělo shrnovat koncert pro cello, dueto pro housle a bicí a jednoaktovou operu inspirovanou Antoninem Artaudem (ano, titul celé desky je parafrází názvu jeho sbírky esejů Le Théâtre et son double), kterou interpretuje finská sopranistka Anu Komsi. A možná bychom měli počítat i letošní alba ze série „muzikantských charakteristik andělů“ Pruflas: Book Of Angels Volume 18 a Abraxas: The Book Of Angels Volume 19, přestože v těchto případech Zornovy skladby měli kompletně v režii, po svém zaranžovali, nastudovali a samostatně připravili k vydání David Krakauer resp. Shanir Ezra Blumenkranz. Napadlo vás něco o nadprodukci? Zda má smysl grafomansky či spíš „notomansky“ chrlit do světa tolik hudby? Má. Do definice nadprodukce spadá, když něco nenachází odbyt, je „vyráběno“ zbytečně. Na Zornovy skladby slovo nadprodukce nesedí. Protože i relativně slabší nahrávky Templars a možná místy The Hermetic Organ (což je navíc pouze subjektivní dojem autora článku, jiný posluchač to může vnímat přesně naopak) dávají smysl, nepostrádají invenci a najdou si svůj okruh posluchačů.
