I album sestavené z notoricky známých a mnohokrát ohraných jazzových skladeb může být originální. K hudbě Duka Ellingtona se vracejí další a další generace hráčů, a i když by se dalo polemizovat s tezí Jana Daleckého v bookletu alba, že „velký Vévoda“ je stále „nejmocnějším“ autorem jazzu, jeho skladby jsou stále mimořádně inspirativní. Roman Pokorný je pojal po svém nikoli (pouze) jako kytarista, ale především jako kapelník varhanního tria, v němž jsou mu zdatnými spoluhráči Brian Charette (hammondky) a Daniel Šoltis (bicí). Důležité pro porozumění albu je Pokorného přiznání, že mu nikdy nebyl blízký zvuk Ellingtonova orchestru („Víc se mi líbil orchestr jeho konkurenta Counta Basieho“) a že mu Dukovy skladby učarovaly především svou přímočarostí a nezvyklou harmonickou rafinovaností.
Pokorného úpravy, ať už v nich dochází ke změně rytmu (Mood indigo do 5/4) nebo ke zkrácení (Prelude To A Kiss nahrál před lety Jan Štolba jako desetiminutovou skladbu, Pokornému stačí necelé čtyři minuty), jsou samozřejmě poučené, na poslech zajímavé, ale především čitelné. V okamžicích, kdy melodickou linku vede kytara, i při varhanních sólech zůstává v popředí písňová forma, na níž – přes všechny klikaté a někdy i slepé uličky – postavil své základy i moderní jazz.
Díky kompaktnímu zvuku malé skupiny drží album pohromadě, třebaže se na něm střídají konzervativní verze Ellingtonových evergreenů s radikálnějšími úpravami, a dokonce i s autorskými skladbami Romana Pokorného. Především titulní skladba Cab to Cotton Club je poctou, kterou bychom na originálních Ellingtonových nahrávkách hledali marně, ale která svou formou i lehkostí s desetiletími prověřenými skladbami koresponduje.
Součástí CD je obsáhlý a zasvěcený komentář už zmíněného Jana Daleckého k Ellingtonově tvorbě a jednotlivým skladbám i nahlédnutí do Pokorného aranžérské a autorské kuchyně. I díky tomu všemu má toto album skutečně smysl.
MyRecords, 2018, 60:01